Spanělský ptáček

Spanělský ptáček Zdroj: Archív

Když lidé blbnou aneb roztomilé omyly české kuchyně

Kdyby existoval lexikon lidských blbostí, měl by tolik dílů, že by na to nestačily ani všechny univerzitní knihovny této planety. O to mi teď ovšem ani tak moc nejde. Sranda musí být, jinak by nikdo nepřišel na pohřeb. Chci se zde nyní zabývat lidskými hloupostmi, které jsou svým způsobem roztomilé, přesto je nutné přiznat: blbost zůstane blbostí, i když může být naprosto neškodná …

Vyjeďte si do Španělska s předsevzetím dát si tam „španělského ptáčka“. Když na tom budete v oné zemi trvat, patrně brzy umřete hlady, neboť onen pokrm tam nikdo nezná a „španělský ptáček“ patrně o tuto část zeměkoule nikdy ani nezavadil. Poprvé se totiž začal gastronomicky upravovat ve Vídni na dvoře Rudolfa II. Nazýval se „Rinderroulade“ (hovězí závitek). Asi z toho důvodu, že kuchař Rudolfa II. byl Španěl (Francisco Navarra) a údajný erotoman (tím pádem „zatraceně pěkný ptáček“), obdržel hovězí závitek v zemích českých patrně název „španělský ptáček“. Za tuto hypotézu ovšem ruku do ohně nestrčím. Spíš půjde asi o blbou polopravdu, jak to tak v životě bývá.

 

V Rusku byste marně hledali českou specialitu „ruské vejce“. Vymyslel ji v 50. letech minulého století provozář automatu Koruna (dnes již neexistuje ani automat, ani provozář) na Václavském náměstí v Praze, jménem Josef Hliňák. Udělal s pokrmem takovou díru do světa, že byl dokonce roku 1961 jmenován ředitelem podniku Lucerna-Barrandov. Oč vlastně ve věci „ruské vejce“ šlo? Skladovací prostory jídelního bufetu Koruna byly dost nevyhovující. Jednoho dne tam začala plesnivět naložená červená řípa a sledi z Polska. Ke všemu se propadala skladovací lhůta vajec. Hliňák, aby zachránil, co se dá, rozhodl se k radikálnímu kroku. Donutil šéfkuchaře z Koruny Jiřího Tučnera, aby do českého bramborového salátu s majonézou nakrájel onu poloplesnivou řípu, zapáchající sledě a uvařil propadlé vejce natvrdo. Vzniklý produkt z odpadků nazval Hliňák „ruský salát“. Nechal ho nandat do papírových kelímků, navrch se položilo rozpůlené vejce s propadlou lhůtou, celé se to polilo lžicí majonézy a na vrch pokrmu se položila stroužka naložené červené kapie. Aby vzniklý „vynález“ mohl bleskurychle, bez průtahů, projít schvalovacím řízením komunistického ministerstva vnitřního obchodu, označil Hliňák onu hovadinu „ruské vejce“. Náměstkovi ministerstva Liprtovi namluvil, že to viděl v Kyjevě v hotelu Berjozka. Obratem ruky byl projekt „ruský salát“ a „ruské vejce“ schválen. Automat Koruna se tím zbavil odpadků, které vlastně měly skončit na smetišti. Netrvalo dlouho a pokrm „ruské vejce“ se rozšířil v celém tehdejším Československu. Největší záhadou bylo, že ačkoli pochybným vynálezem byly krmeny i sovětské vládní delegace, žádný z moskevských pohlavárů nevznesl protest, že tyto v Rusku vůbec neexistující produkty, jako je „ruské vejce“ a „ruský salát“, nesou jméno jejich vlasti. Postupem času se tato původní Hliňákova pitomost dostala snad do všech kuchařských publikací studené kuchyně ve střední Evropě.

 

 

Najdete-li v Česku na jídelním lístku název „anglický biftek“ a objednáte si to, dostanete něco, co by Angličan nikdy nepoznal, i kdybyste ho mučili. Přinesou vám kousek prosmaženého masa skrz naskrz se sázeným vejcem na vrchu, většinou s opečenými bramborami jako příloha. Jde o kombinaci, jež je na britských ostrovech naprosto neznámá. Chcete-li si ve Spojeném království objednat „biftek“, musíte říci „Filet Steak“, jinak pojem „biftek“ (anglicky „beefsteak“) je jakýkoli plátek hovězího masa blíže neidentifikovatelný. Pakliže onen „biftek“ chcete „anglicky“ – tedy „English“ –, znamená to, že ho žádáte vevnitř „rare“, tedy naprosto syrový. K tomu se většinou podává jako příloha „baked potatoes“ (pečené brambory ve staniolu neoloupané, poté v prostředku rozříznuté a mazané bylinkovým máslem), přičemž sázené vejce odpadá úplně. Pakliže byste žádali onen „Filet Steak“ na „český“ způsob ( tzn. vysušenou propečenou podrážku), museli byste říci „well done“. Číšník se vás určitě dvakrát zeptá, zdali to myslíte vážně, protože žádný Angličan by se takového českého „anglického bifteku“ ani nedotkl. Když jsem si nechal v hostinci U kalicha udělat skutečný anglický biftek, hosté si ode mne začali od stolu odsedávat. Jeden odcházející pán k vedlejšímu stolu to komentoval slovy: „Ten chlap to žere uvnitř úplně syrové. Já se asi pobliju!“

 

 

Pozor rovněž na nápis v jídelním lístku „vídeňský řízek“. Mnoho Rakušanů onu českou „specialitu“ často vrací, tvrdíce: „To je omyl, pane vrchní! Chtěl jsem vídeňský řízek.“ Pravý vídeňský řízek se totiž dělá z telecí kýty, a nikoli ze zadního vepřového masa, anebo dokonce z vykostěné krkovice. Rakušané se s vepřovou krkovicí zpravidla nevykosťují. Tento druh masa končí buďto ve vídeňských chudobincích (ubytování pro bezdomovce), anebo někdy dokonce rovnou v popelnici.