Když v Česku začne povodeň, vybaví se Troubky. Notoricky omleté příběhy z novin, za nimiž se skrývá tvrdá realita jedenácti mrtvých a života u řeky. Taková síla, která s sebou nese opakované zaklánění hlav místních, kdykoli se zatáhne.
Ještě jako reportérka pořadu Na vlastní oči jsem se tam byla několikrát podívat. A nějak jsme se začali kamarádit a potkávat. Buď po kolena v bahně poté, co zrovna odtekla voda, nebo po kotníky v betonu, když už se začalo zase opravovat. V „lepších“ časech jsme pak natáčeli rozhovory o podvodných stavebních firmách, nehorázných fakturách za práce a nešťastně uzavřených pojistkách. Bylo to vždycky stejné. Nejdřív se brečelo a vzpomínalo, pak se ukazovaly fotky nově narozených dětí a nakonec se povídalo, pilo hodně slivovice a zvesela skandovalo: De-zin-fi-ku-je-me!!! Telefonovali jsme si, viděli se párkrát v Praze, když se mi ozvali. Dá se říct, že se roky známe a víme o sobě. Dneska na ně zase myslím, nemůžu najít telefonní čísla, příjmení jsem zapomněla. Jsou to roky. V krabici s dopisy jsem ale v noci vyhrabala dva od nich – Pavlínko, zdravíme Tě, přijeď! Janeček a Jituška Vařílkovi (květen 1998). Tuhle jsem vás někde viděl, jakpak se máte? Někdy se zase přijeďte podívat, už tu bývá i veselo. Josef Slavíček (duben 1999). Nebo možná Slaníček? Nemůžu to přečíst. A tak ráda bych. Nepamatuji si ta jména, vidím tváře, nepamatuji si reálie, vzpomínám na dojmy. Reflex má v těchto dnech zase reportéry v Troubkách. Já sedím v redakci a píšu jim SMS: „Adélo a Stando, když zajdete v Troubkách do hospody, zeptejte se. Někde tam se možná pohybují dva sourozenci a jmenují se Janeček a Jituška – snad Vařílkovi. Možná Vavříkovi? A taky pan Slavíček, možná Slaníček, nepřečtu to. Pozdravujte je ode mne. A ačkoli se Vám bude zdát, že potřebují pomoct, nestyďte se, oni nakonec pomůžou Vám. Dají Vám najíst, napít, nechají Vás přespat. Už v té vodě po pás, bohužel, umějí chodit.“
Pavlína Wolfová
Fotogalerie Stanislava Krupaře TROUBKY 2010
