Území České republiky je protkáno enklávami nářečí, jazykovými útvary, které jsou svědectvím o jazykovém vývoji češtiny. Vývoj našeho národního jazyka probíhal postupně, a jelikož centrem vzdělanosti a místem formování spisovné češtiny byla Praha a komunikace minulých století nedosahovala dnešních kvalit, do vzdálenějších a okrajových částí našeho území se některé jazykové změny dostávaly později nebo vůbec. Z toho důvodu vznikla v projevech mluvčích jazyková specifika, která tvoří tradiční teritoriální dialekty – nářečí.
Regionální odlišnosti se projevují na všech úrovních jazyka, tedy ve výslovnosti, hláskové podobě slov, jejich tvarosloví, ve slovní zásobě a také ve větné skladbě. Některá z nářečních specifik si časem probojovala své místo ve spisovné češtině, avšak většina z nich je považována za nespisovnou.
Ačkoli postupně dochází k zániku nářečí, v mluvě každého z nás je stále zakořeněno, v jaké oblasti vyrostl nebo kde hodně dlouho žije. Ve vyslechnutém rozhovoru proběhnuvším v pražské tramvaji jeden z mluvčích zúročil existenci tvaroslovného rozdílu, čímž naznačil svůj původ.
A: „Kde bydlíš?“
B: „Daleko…“
A: „Za devatero horami a devatero řekami?“
B: „Tam, kde hadr a okurka mění své pohlaví.“
Mají slova svá pohlaví? A mohou jej měnit? Odkud tedy mluvčí B pochází?
Podstatná jména samozřejmě nemají biologickou pohlavnost jako takovou, ale vyjadřují gramatickou kategorii jmenného rodu, která v sobě spojuje naše povědomí o přirozeném rodu a koncovku slova. Jména hadr a okurka nejsou výjimkou. Ve spisovné češtině má slovo hadr rod mužský neživotný a skloňuje se podle vzoru hrad, zatímco podstatné jméno okurka je rodu ženského a skloňujeme jej pravidelně podle vzoru žena.
Substantivum hadr bylo do češtiny přejato z německého Hader, kde se rovněž identifikuje jako maskulinum, tedy jméno rodu mužského. Existenci tohoto slova máme doloženu už ve starší češtině, mělo tedy dostatek času se na našem území zabydlet a teritoriálně rozštěpit na více variant. Z toho důvodu evidujeme jak variantu hadr používanou na většině území Čech, tak také rodově odlišnou podobu hadra typickou pro rozsáhlou oblast Moravy a také hláskoslovně posílenou variantu handra v severních Čechách a ve Slezsku.
Původ slova okurka není zcela jasný, víme pouze, že znalost okurek se ke Slovanům dostala z Byzance a k nám si našly cestu z Polska. Německé Gurke, které bylo z původní slovanštiny převzato, je stejně jako česká (spisovná) okurka rodu ženského. Ne však v nářečích českého jazyka. Zde nalezneme vedle rozdílů lexikálních (okurek x oharek) a hláskových (okurka x okúrka x ogurka) také nejednotu ve jmenném rodu. S variantou okurek se sekáme u mluvčích na území východních Čech na Zábřežsku a Boskovicku, dále na Klatovsku a západně od Moravského Krumlova, ovšem prosazuje se i v mluvě obyvatel moravských měst.
A původ mluvčího B? Pokud budeme předpokládat, že hadr a okurka v jeho rodišti opravdu mění jen „pohlaví“ a nemají žádný jiný rozdíl oproti spisovným variantám, pak nám oblasti podob hadra a okurek na mapě vytvoří jednoznačně identifikovatelný průnik v oblasti severu, severozápadu Moravy.
