Vrcholek nejvyšší hory světa dnes slaví 70 let od chvíle, kdy na něm poprvé stanula lidská noha. Od toho dne dokázalo Mount Everest zdolat přes 6000 horolezců. Výstup podnikají různými trasami, s kyslíkovými přístroji i bez nich, Wim Hoff se dokonce na cestu pustil oblečený jen v trenýrkách. Všechny tyto pokusy mají ale jedno společné – neobešly by se bez asistence Šerpů.
Šerpové žijí v extrémních podmínkách Himálají už asi 600 let. Jejich předkové sem dorazili z východních oblastí tibetské náhorní plošiny, kde po desítky tisíc let žili jako nomádští pastevci jaků. Nikdo dnes neví, proč se migrující kmen rozhodl založit nový domov ve výšce skoro 4000 metrů nad mořem. Místo, kde se praotec Šerpa zastavil, ale známé je. Vesnice Tengboche zde stojí dodnes a zdejší klášter slouží jako významné duchovní centrum.
Díky mnoha generacím stráveným v extrémních podmínkách mají Šerpové doslova nadlidské schopnosti. Jejich krev obsahuje méně hemoglobinu, ale vykazuje lepší schopnost vázat kyslík. Zároveň obsahuje vyšší množství oxidu dusnatého, který usnadňuje proudění krve a chrání plíce před odumíráním. Největším zázrakem je ale jejich srdce. Zatímco u běžného pozemšťana čerpá srdeční sval většinu energie ze spalování mastných kyselin, srdce Šerpů si vypěstovalo zvláštní schopnost získávat energii z glukózy. Ta se dokáže rozkládat i v řídkém vysokohorském vzduchu a její spalování poskytuje na každou molekulu kyslíku až o 60 % více energie.
Šerpové jsou zkrátka geneticky dokonalé bytosti uzpůsobené pobytu ve výškách, kde organismus běžného člověka doslova umírá. Horolezci se ale shodují na tom, že největší předností vysokohorských vůdců je jejich statečnost, obrovská psychická odolnost a zvláštní smysl pro humor. Díky nim si řada Šerpů vysloužila nesmrtelnost, i když většinou pouze v horolezeckých kruzích.
Ang Tharkay
První z velkých horských vůdců se narodil na úpatí posvátné hory Šerpů Khumbila. Za prací ale odešel do Darjeelingu, odkud ve 20. a 30. letech vyrážely vysokohorské expedice do Himálají. Brzy se stal oblíbeným průvodcem a v roce 1950 zamířil s výpravou Marice Herzoga na osmitisícovou Annapurnu. Ang Tharkay během výstupu projevil pro Šerpy typickou rozvahu a skromnost. Namísto aby s Herzogem a Lachenalem vystoupal jako první člověk na osmitisícovku, zůstal sto metrů pod vrcholem se slovy: „Děkuji vám, Sáhibe, ale začínají mi mrznout nohy, a radši bych se vrátil do tábora.“ Díky tomu jako jediný z vrcholového týmu nepřišel o prsty na nohou a mohl omrzlým horolezcům pomáhat s cestou dolů.
Nejužší pouto s velkým Šerpou navázal slavný britský horolezec Eric Shipton. S Tharkayem se seznámil už během pokusu o zdolání Mount Everestu v roce 1933 a v memoárech často zmiňoval, za co všechno mu vděčí. V roce 1951 spolu například prozkoumávali odlehlé údolí, a nedopatřením se dostali z Indie na území Tibetu, kde výpravu zastihla ozbrojená hlídka. Shipton se obával, že kvůli ilegálnímu přechodu hranic skončí ve vězení, odkud se nebude schopen vyplatit, protože u sebe měl pouze 1200 rupií. Ang Tharkay se ale s meči mávajícími Tibeťany pustil do hlasité hádky. Po dvaceti minutách křiku Shiptonovi oznámil, že je hlídka nechá jít, když jim zaplatí pokutu 7 rupií. Na dotaz, o co se tak dlouho a nahlas hádali, mu Tharkay sdělil, že Tibeťané požadovali rupií 10, a že ho taková nehoráznost urazila.
Gaylay
Když ve 30. letech vypukl závod o zdolání první osmitisícovky, dohodly se horolezecké velmoci, že se každá bude pokoušet vylézt na jinou horu. Italům připadla K2, Britům Everest a Němcům Nanga Parbat. Pokus o zdolání „Nahé hory“ (jak zní překlad Nanga Parbat ze sanskrtu) si v roce 1934 vyžádal životy tří členů německé výpravy a šesti Šerpů, kteří ji doprovázeli. Během sestupu horolezci jeden po druhém umírali ve sněhových bouřích, připoutaní na lanech na skalnatých úbočích a v osamělých bivacích vyhrabaných v závějích. Čtvrtý den sestupu zbyli naživu pouze Šerpové Gaylay, Ang Tshering a vůdce výpravy Willi Merkl. Zatímco Šerpům svítala naděje, že sestup zvládnou, Merkl se vyčerpáním zhroutil. Nabádal své dva vůdce, aby se zachránili a pokračovali v cestě dolů. Gaylay ho ale odmítl opustit. Vyslal Ang Tsheringa pro pomoc a snažil se německému horolezci vyrobit alespoň improvizovaný úkryt. Jejich zmrzlá těla našla až o tři roky později další německá výprava. Gaylay Merkla do poslední chvíle neopustil, a stal se věčným symbolem obětavosti a hrdinství Šerpů.
Tenzing Norgay
Nejslavnější Šerpa se výprav do nejvyšších hor účastnil od svých 19 let. V roce 1935 si ho v Darjeelingu vyhlédl Eric Shipton a zařadil ho do své expedice na Mount Everest. Brzy se ukázalo, že mladý horal nevyniká jen vytrvalostí a odvahou, ale i organizačními a vůdcovskými schopnostmi. Od ostatních Šerpů ho navíc odlišovala touha zdolávat vrcholky. Jeho soukmenovci byli ve výpravách považováni hlavně za nosiče, kteří se výprav účastnili kvůli dobrému výdělku. Tenzing Norgay si ale rychle vydobyl pověst špičkového a ambiciózního horolezce.
Své schopnosti naplno využil při slavné výpravě Edmunda Hillaryho a Johna Hunta, která by bez jeho vedení pravděpodobně nikdy na nejvyšším vrcholu světa nestanula. Hillary je dnes sice považován za jednoho z největších horolezců historie, v roce 1953 měl ale s himálajským prostředím pouze krátké zkušenosti. Tenzing se tehdy ve velehorách pohyboval už skoro dvě desetiletí a po úbočí Everestu stoupal již po sedmé. Plně si tedy zasloužil být prvním člověkem, zvěčněným na fotografii na nejvyšším bodě planety (Hillary fotografii z vrcholku nemá, protože prý Norgay neuměl zacházet s fotoaparátem).
Hillary a vedoucí výpravy John Hunt za svůj výkon obdrželi od čerstvě korunované Alžběty II. rytířský titul. Pro budoucí generace horských vůdců ale bylo daleko důležitější, že si svým charismatem vysloužil ocenění i Norgay, a Šerpy tím proslavil po celém světě. Stal se držitelem kříže krále Jiřího udělovaného za výjimečnou statečnost a Korunovační medaile královny Alžběty II. Vysokých státních poct se dočkal i v Nepálu, Indii a dalších zemích a časopis TIME ho jmenoval jedním z nejvlivnějších osobností 20. století. Jeho jméno nese hora v Nepálu i pohoří na planetě Pluto.
Babu Chiri
Výčet slavných Šerpů by mohl pokračovat dlouho. Patřil by do něj Gyalzen Norbu, první člověk, který vystoupal na dvě osmitisícovky. Pasang Dawa Lama, kterému vděčí za život řada německých pionýrů velehor. Apa Sherpa, který zdolal Mount Everest jedenadvacetkrát, ještě než se z lezení na velehory stala turistika. I mezi těmito velikány má ale zvláštní postavení Babu Chiri.
Svou první osmitisícovku zdolal v pouhých 23 letech, mezi lety 1990 a 2000 vystoupal na Mount Everest desetkrát a v roce 1995 to zvládl dokonce dvakrát. V roce 1999 se proslavil neuvěřitelným kouskem, když si na nejvyšším vrcholu planety postavil stan a strávil v něm celých 21 hodin. Nejenomže to zvládl bez dodatečného kyslíku, ale dokázal při tom ještě přes vysílačku komentovat své pocity pro nepálský rozhlas a na závěr přímého vysílání zazpívat státní hymnu.
O rok později na vrchol nejvyšší hory doslova vyběhnul za neuvěřitelných 16 hodin a 56 minut (většině výprav to trvá asi 4 dny) a ještě si postěžoval, že ho cestou zdržela vánice. Jaké další neuvěřitelné kousky by Babu Chiri dokázal se dnes můžeme jen dohadovat. Jeho život bohužel v roce 2001 ukončila bizarní nehoda, když se ve druhém táboře na západním svahu Mount Everestu chtěl vyfotit, a při couvání od fotoaparátu spadl do zaváté skalní průrvy. Jeho památku navždy připomíná socha, kterou mu nepálský král nechal postavit v Káthmándú.
