Zná osobně valnou většinu tuzemských dětských vrahů, s několika z nich se potkává denně. Rudolf Jakubec (52) vede osm let výchovný ústav v okrajové děčínské čtvrti Boletice, předtím tu byl šest let zástupcem ředitele. V místním výchovném ústavu, dětském domově se školou, středisku výchovné péče a přidružené škole se 180 zaměstnanců stará o 132 chlapců, z nichž 116 má nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovu. V jedné z nejkontrolovanějších institucí v republice se řeší závažné psychiatrické a sexuologické diagnózy, zneužívání návykových látek, gambling, kriminalita. A taky to, že kluci jsou čím dál agresívnější a zákonný rámec je děravý jak řešeto.
Je pátek ráno a na adrese Vítězství 70 se mnozí skutečně cítí vítězně: končí škola, na pár šťastlivců čeká vycházka… Čtyřicítka kluků, co tu bydlí, jako každý týden touhle dobou svlékla postele a těší se na čisté a voňavé povlečení. V jednotlivých cimrách boletického „zámečku“ na oddělení extrémních poruch chování není skoro nic, jen kovové pryčny a toalety i sprcha v „anti-damage“ úpravě. Těžké a kovové, aby je jen tak nešlo vyrvat ze zdi. Skříňky jsou vesměs na chodbě, některé s promáčklými dvířky (tady někoho musely pěkně bolet pěsti!), v oknech mříže.
Přes ulici ve vzorně uklizeném ústavním skleníku pracují samostatně, bez nějakého velkého dozoru, tři kluci. Když se Rudolf Jakubec přeptá na kvalitu hlíny, romský kluk, jehož rodiče prý mají statek a chovají a pěstují toho fůru, ředitele rychle opraví: „To je zemina, pane.“ Takové oslovení dospělých je tu automatické stejně jako vztyk, když do místnosti vstoupí pedagog, vychovatel nebo novinářská návštěva. Vkročím do třídy a potřesu si pravicí se svým někdejším oblíbeným učitelem zeměpisu z jazykovky. Šestice asi tak šestnáctiletých kluků jen tiše kouká a pak se hned učí dál. Za zamčenou mříží a s asistentem-hlídačem v zádech zrovna probírají nebezpečnost návykových látek v raném věku. Všechny je to zajímá, protože s tím do jednoho mají osobní zkušenost.
Ve třídě mladších chlapců probíhá čeština. Dva kluci v první řadě mají na pravačkách obrovské sádry, v oblasti dlaní a prstů přehnaně kulaté jako z nějakého komiksu. Porvali se? „Ne, to jen usměrňovali svoje rapty úderem do zdi a do kovových skříněk,“ říká ředitel s tím, že ty sádry jsou známkou úspěchu: „Nemlátili totiž během neovladatelného záchvatu zuřivosti do lidí kolem, ale do předmětů. Učíme je to běsnění usměrňovat.“ Jenže se to nepodaří vždy. Týden před tímto rozhovorem mi volal dobrý známý, celoživotní vychovatel ve výchovných ústavech, se zlomeným hlasem – trojice chovanců ze „zámečku“ se chtěla pokusit o útěk a brutálně napadla nočního hlídače. Kdyby rámus nezaslechl dozorce z vyššího patra, skončilo by to katastrofou.
Pane Jakubče, den před naším rozhovorem jste strávil v Poslanecké sněmovně. Co jste tam řešil?
Vlastně nic důležitého – jen to, že ústavní a ochranná výchova je v naprosté legislativní krizi a nikdo se naším segmentem nechce zabývat. Nejsou dostupné služby psychologů, etopedů ani dalších odborných pracovníků a děti tím trpí. Jde o velmi komplexní problém, protože to, o co se v ústavech pečujících o problematické děti snažíme, je průsečíkem agend několika ministerstev; mělo by nás řešit ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo spravedlnosti… Dokonce i vnitra, protože k nám chodí děti odsouzené. Řeknu to na rovinu, jsme horkej brambor, nikdo si s námi ani se zákonnými úpravami, které by měly vymezovat naši činnost, pořádně neví rady. A všichni jsou znepokojujícím způsobem spokojení, že to je tak, jak to je – hlavně že to nemusejí řešit oni.
Ale řešení potřeba je: v letech 1995–2004 prošlo nejrůznějšími českými výchovnými zařízeními na 17 tisíc dětí, přičemž 56 % z nich po odchodu z dané instituce spáchalo trestný čin. Je právní úprava zastaralá?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
