V historii válečnictví se řada rozhodujících okamžiků neodehrávala na bojištích, ale hluboko v týlu nepřítele. Provést významnou sabotáž a ochromit nepřátelskou výrobu bylo pro stratégy tak důležité, že pro ty účely neváhali vyvinout úplně nové zbraně. Například skákací bomby.
Srdce třetí říše leželo v Berlíně, jeho hlavní tepna se ale nacházela v údolí řeky Rúr. Hydroelektrárny na přehradách Möhne, Eder a Sorpe zde poháněly komplexy továren vyrábějících zbraně a materiál pro Wehrmacht, lodě je pak navazujícím Mittellandským kanálem rozvážely dále do Německa. Přehradní systém byl už od počátku války v hledáčku spojeneckých tajných služeb. Zastavení dodávek vody, elektřiny a přerušení vodních spojů by totiž významně narušilo německé zásobování a mohlo by výrazně ovlivnit vývoj celé války. Stejného faktu si samozřejmě byli vědomi i Němci, kteří přehrady vybavili řadou bezpečnostních prvků. V roce 1942 se v britském královském letectvu začal rodit plán, jak je překonat.
Letecký inženýr, který rád házel žabky
Klíčovou postavou celé operace se stal letecký inženýr a vynálezce Barnes Wallis. Ten už prokázal svou nápaditost při vylepšování britských letounů a zbraní, ale i pro něj bylo zadání oříšek. Podle Wallisových výpočtů byla k protržení hráze potřeba minimálně desetitunová nálož, což bylo i pro největší britské bombardéry neúnosné. Stejně tak nebylo možné použít torpéda vypuštěná z letadla, protože Němci hladinu přehrady přehradili ochrannými ocelovými sítěmi.
Wallis však již dříve pracoval na konceptu speciální bomby určené k potápění ukotvených válečných lodí a uvědomil si, že by pro útok na přehradu byla ideálním nástrojem. Místo torpéda by v jeho plánu shodil nízko letící letoun bombu tak, aby ke zdi přehrady doskákala po hladině jako hozená „žabka“. Po pokusech na modelech se ukázalo, že nejlepší odraz bombě zajistí válcovitý tvar, kterému před shozem speciální motor udělí zpětnou rotaci. Roztočená bomba nejenže přeskákala protitorpédové sítě, ale při nárazu na hráz ji rotace svezla podél zdi pod hladinu. Exploze v těsné blízkosti hrázní zdi umožňovalo použít bombu o váze pouze 3 tuny, což bylo pro těžké bombardéry Lancaster zvládnutelné.
Přípravy
Přestože pokusy dopadly dobře, u velení RAF vzbudil koncept „skákací bomby“ pochybnosti. V nejvyšších funkcích tehdy seděli džentlmeni vzdělaní v klasických jazycích a literatuře, kterým fyzika a mechanika moc neříkala. Wallisova pověst a neústupnost ale nakonec přinesla výsledky a jeho plán zaštítil samotný maršál královského letectva Arthur Tedder. Ten zametl cestu na ministerstvu války, přidělil mu tým mechaniků a umožnil mu bombu testovat hned na dvou nepoužívaných přehradách. Jak se ukázalo, pečlivé testování bylo pro konečný úspěch zásadní, protože překážek bylo k překonání opravdu hodně. Bombu ve tvaru válce bylo nutné roztočit do vysokých obrátek, vypustit ji přesně 18 metrů nad hladinou z letadla letícího rychlostí 385 km/h. Letadla proto musela být vybavena separátním roztáčecím motorem, nově vyvinutými zaměřovači a světlomety, jejichž paprsky se setkaly na hladině v okamžiku, kdy letadlo sestoupalo na požadovanou výšku.
Zároveň s vývojem a konstrukcí těchto zařízení probíhal výcvik pilotů speciálně ustanovené 617. perutě s krycím názvem Squadron X. Aby si navykli manévrovat v nočních podmínkách, létali piloti v modrých brýlích a jejich letadla měla zatmavená okna. Učili se náročným manévrům v sevřených podmínkách klikatých říčních údolí, prudkému sestupu k hladině a ústupným manévrům před očekávaným ostřelováním německé protivzdušné obrany. Jejich úkol byl o to těžší, že upravené Lancastery dostali až 2. května 1943, pouhé dva týdny před zahájením útoku. Operace dostala krycí jméno Chastise a peruť byla přejmenována na Dam Busters – Ničitelé přehrad.
Ničitelé přehrad
Květnový termín byl zvolen proto, aby roztržení přehrad plných vody po oblevách způsobilo Německu maximální škody. Chladný jarní vzduch ale v údolích vytvářel hustou mlhu, která manévry značně ztěžovala. V noci ze 16. na 17. května se ze základny v Scamtonu vzneslo 19 bombardérů se 133 členy posádky a skákacími pumami v závěsu. V plánu bylo zaútočit ve třech vlnách. Prvních devět Lancasterů mělo zaútočit na přehradu Möhne a zbylé bomby shodit na Eder. Druhá pětičlenná vlna směřovala na přehradu Sorpe a stejný počet letounů zůstávalo v záloze.
Útok nastal půlhodinu po půlnocí. Německé posádce protivzdušné obrany přehrady Möhne musel jekot zařízení roztáčející podivné bomby připadat jako zvuk z pekla. Hustá mlha v údolí jim ztěžovala výhled, a přestože musely bombardéry nalétávat velmi úzkým koridorem, podařilo se jim zasáhnout pouze jeden z nich. Pěti Lancasterům se podařilo bomby shodit a trefit mohutnou, 40 metrů vysokou zeď přehrady, která se po třetí explozi protrhla. Úspěch si Dam Busters připsali i v útoku na Eder a jedinou přehradou, která noc přežila, byla Sorpe. Voda z protržených hrází zaplavila údolí až do vzdálenosti 80 km. Poškodila či úplně zničila na 125 továren, 46 mostů, zaplavila doly, silnice, pole, města a vojenské objekty. O život přišlo při záplavách 1300 lidí – bohužel včetně válečných zajatců a totálně nasazených dělníků z okupovaných zemí. Velké ztráty si operace vyžádala i na straně Britů. Z 19 letounů jich na domácí základně přistálo pouze 12, 46 členů posádek při operaci zahynulo a 3 upadli do zajetí. Pro morálku a sebevědomí britského letectva byla ale operace Chastise velkým povzbuzením. Wallisovi otevřel úspěch cestu k vývoji dalších nových bomb, včetně mohutných šesti a desetitunových „seismických“ pum explodujících hluboko pod zemí, schopných ničit průmyslové objekty s maximálním omezením ztrát na životech.
