Úspěšná realizace operace „Torch“ („Pochodeň“) umožnila americkým a britským vojskům po obsazení Maroka a Alžírska v polovině listopadu 1942 vstoupit do Tuniska. Do 1. prosince vylodili Spojenci ve Francouzské severní Africe již 253 213 vojáků (146 453 amerických a 106 760 britských).
Desátého listopadu 1942 obdržel velitel německých ozbrojených sil na jihu polní maršál Kesselring, známý pod přezdívkou „usměvavý Albert“, od vrchního velitelství Wehrmachtu směrnici kladoucí důraz na nezbytnost předstihnout západní Spojence v dobytí Tuniska. Podle této direktivy začal přesun tankové a pěší divize z Francie a Itálie, jež byly včleněny do operační skupiny „Nehring“. Začátkem prosince došlo k reorganizaci této skupiny v 5. tankovou armádu pod velením generála Hanse-Jürgena von Arnima. Spolu s ustupujícími Rommelovými vojsky měla udržet Tunisko.
Spojenci i Osa posilují
První střetnutí italsko-německé operační skupiny „Nehring“ s Anglo-Američany se odehrálo 17. listopadu západně od Bizerty. Ve druhé polovině listopadu obsadila spojenecká vojska postupující z Alžírska na východ západní Tunisko a stanula na vzdálených přístupech k velkým městům a přístavům Tunisu a Bizertě, když během pouhých dvou týdnů urazila 900 kilometrů. Jenže vojska Osy nejenže další nepřátelský postup zastavila, ale v první prosincové dekádě podnikla řadu úspěšných protiútoků.
Spojenecké velení pochopilo, že za těchto okolností se dobytí východního Tuniska z chodu jeví jako obtížné, a proto dalo přednost soustřeďování sil. Koncem ledna 1943 zde Spojenci měli přes 400 000 lidí včetně 261 000 Američanů, jež posílilo 200 000 francouzských vojáků.
Ani mocnosti Osy nezahálely a od listopadu 1942 do konce ledna 1943 přesunuly do severní Afriky letecky a po moři 112 000 vojáků, z toho naprostou většinu – 107 000 – do Tuniska. Začátkem února vedla fronta od Sedženánu na středomořském pobřeží na jih přes Medžez al-Báb, západně od Pišonu ke Gafse. Na pravém křídle se nalézal americký II. sbor, uprostřed XXX. francouzský sbor a na levém křídle britská 1. armáda, jimž čelila německo-italská 5. tanková armáda.
Osmá britská armáda stála před Máretskou linií. Proti ní operovala vojska pod velením polního maršála Erwina Rommela.
První velká tanková bitva mezi Wehrmachtem a US Army
Spojenecké velení ve snaze zabránit spojení Rommelových sil s 5. tankovou armádou začátkem února zaútočilo na pravém křídle. Americký II. sbor generálmajora Lloyda Fredendalla, tvořený 1. a 34. pěší a 1. obrněnou divizí, měl útočit z prostoru Sbejtly přes Maknásí na jihovýchod, proniknout k zálivu Malá Syrta, odříznout protivníkovi ústupové cesty z Máretské linie na sever a v součinnosti s 8. armádou ho zničit. Avšak to se nepodařilo. Na útočící Američany udeřili němečtí tankisté a zatlačili je zpět do výchozích pozic.
Velení Osy podniklo energická protiopatření, aby zmařilo chystaný nový útok. Čtrnáctého února zaútočily 10. a 21. tanková divize pod velením von Arnima na II. sbor v Kaserínském průsmyku a postoupily až 150 kilometrů severozápadně ke Kaserínu. Když 22. února bitva o Kaserínský průsmyk skončila, napočítal třicetitisícový II. sbor 192 padlých, 2624 raněných a 2459 nezvěstných. Pozbyl 183 tanků, 194 polopásových vozidel a 208 děl. Německý africký sbor (DAK) ztratil 201 padlého, 536 raněných, 252 nezvěstných, 73 zajatců, 20 tanků, šest polopásových vozidel a 14 děl, Italové 535 zajatých. První velká tanková bitva mezi Wehrmachtem a americkou armádou tedy skončila citelnou porážkou nezkušených a v obraně málo vytrvalých Yankeeů. Nejmodernější německé těžké tanky PzKpfw VI Ausf. E zcela deklasovaly americké střední tanky M3 Lee. První obrněná divize generálmajora Orlanda Warda byla rozdrcena. (Ve druhé světové válce činily její bojové ztráty úhrnem 1194 padlých, 5168 raněných a 234 zemřelých na zranění. Obsadila 41 měst a zmocnila se 108 740 zajatců. Stříbrnou hvězdu získalo 722 jejích příslušníků, Bronzovou 908, Purpurové srdce 5478 a podporučík Thomas Weldon Fowler a vojín Nicholas Minue obdrželi kongresovou Medaili cti.)
Spojencům se po přesunutí obrněné divize a značných leteckých sil podařilo do 23. února Němce zastavit a do 3. března je vrhnout do výchozího postavení. Poté se situace stabilizovala a boje v Tunisku se vlekly.
Průlom stále nikde
Ve druhé polovině března operovala v Tunisku italsko-německá skupina armád „Afrika“, zprvu pod Rommelovým, poté, co „pouštní lišák“ 9. března 1943 opustil Afriku, von Arnimovým velením, tvořená německou 5. tankovou a italskou 1. armádou, jež čítaly sedm německých a deset italských divizí a dvě brigády. Západní Spojenci seskupili své síly v 18. skupinu armád pod velením generála Harolda Alexandera, zahrnující 18 divizí (čtyři americké, 12 britských a dvě francouzské) a dvě brigády. Spojenci měli dvojnásobnou převahu v lidech, čtyřnásobnou v tancích a trojnásobnou v dělostřelectvu.
Sedmnáctého března zaútočil po leteckých úderech a krátké dělostřelecké přípravě americký II. sbor ve všeobecném směru na Maknásí a Malou Syrtu, postupoval však pomalu, takže nepřítel přisunul tankové jednotky a protiztečemi ho v prostoru Maknásí zastavil. Večer 20. března přešla po dělostřelecké přípravě do útoku Montgomeryho 8. armáda, čítající 160 000 vojáků, 1700 děl a 743 tanků. Na Máretské linii, vybudované Francouzi před druhou světovou válkou, dlouhé asi 100 kilometrů a táhnoucí se 130 kilometrů od hranic Tuniska s Libyí, mezi mořem a horským masívem, skládající se z 27 pevnůstek a 21 polních postavení, z nichž však jen sedm bylo dokončeno, jí čelilo 85 000 německých a italských vojáků s 680 děly a 142 tanky.
Spojencům se ani po několikadenním útoku nepodařilo dosáhnout nějakého výraznějšího úspěchu. Vojska Osy operující na hlavním směru proti XXX. sboru nezřídka přecházela do protiztečí a urputně hájila svá postavení. Ani pokusy Britů prolomit mělkou protivníkovu obranu tankovým úderem na úzkém úseku bez dělostřelecké přípravy nepřinesly kýžené výsledky. Až v noci na 28. března, poté, co britské obrněné jednotky X. sboru provedly manévr těžko schůdným terénem, obešly Máretskou linii z jihozápadu a ohrozily soupeřovo pravé křídlo a týl, nařídilo velení Osy svým svazkům odejít na sever. Italsko-německá vojska, jejichž zadní voje sváděly úspěšné ústupové boje a zadržovaly útočníka na mezilehlých čarách, organizovaně ustoupila do poloviny dubna nejprve na obrannou čáru severozápadně od Gábesu a posléze na čáru Enfidáví–Džebibína. Nyní už držela jen malé území v severovýchodním Tunisku, ale ani tentokrát se činnost Spojenců nedala nazvat ráznou, a to přesto, že měli naprostou převahu na moři, na souši i ve vzduchu.
Debakl Osy ve vzduchu
Spojenecké letectvo, mající koncem dubna 3000 bojových letounů, se stalo neomezeným pánem ve vzduchu. Denně konalo asi tisíc vzletů, kdežto Luftwaffe a Regia Aeronautica šedesát. Obrovské německé šestimotorové transportní letouny Me 323 Gigant, dosahující rychlosti 225 kilometrů v hodině a schopné pojmout 120 osob, musely létat nad Sicilským průlivem takřka bez ochrany stíhačů, což vyústilo v ohromující ztráty. Začátkem dubna prováděly denně v průměru 150 vzletů.
Pátého dubna Luftwaffe ztratila celkem 27 a 11. dubna 24 dopravních letounů. Osmnáctého dubna napadli američtí a britští stíhači poblíž mysu Bon sto transportních letounů nacházejících se pod stíhací ochranou. Němci přišli o 52 letadel, Spojenci o pouhých sedm! Od 5. do 22. dubna 1943 bylo sestřeleno 432 transportních letounů mocností Osy, zatímco ztráty západních Spojenců činily 35 letadel. Německé velení se proto rozhodlo přemístit své letectvo na Sicílii.
Úhrnné ztráty Luftwaffe ze všech příčin v období od 10. listopadu 1942 do 13. května 1943 dosáhly v tuniském tažení 2422 letounů, což představovalo 40,5 procenta výchozího stavu. Nejtěžší ztráty utrpěly stíhačky (888 letounů, tj. 62,6 procenta původního stavu), následovány bombardéry (734, tj. 58,3 %), transportními letouny (371, tj. 31,5 %), střemhlavými bombardéry (128, tj. 35,2 %) a dvoumotorovými stíhačkami (117, tj. 41,1 %).
Konečný útok
Po přeskupení sil na sever americko-britsko-francouzská vojska obnovila 20. dubna útok. Osmá armáda udeřila z čáry Enfidávil–Džebbina směrem na sever, zatímco americká, část britských a francouzská vojska útočila od západu na východ ve směru na Bizertu a Tunis. Ačkoli skupině armád „Afrika“ zbývalo pouhých 116 tanků, téměř desetkrát méně než 18. skupině armád (1136) a 500 děl proti 2000 spojeneckým, nezaznamenali Spojenci během dvoutýdenního útoku viditelné úspěchy. Teprve po dodatečné přípravě a soustředění celého uskupení vojsk na úzký úsek fronty ve dnech 6. až 7. května prolomili v prostoru Medžez al-Báb protivníkovu obranu, postoupili na západ k pobřeží a 7. května obsadili Tunis (během amerického a britského bombardování v letech 1942 až 1943 v něm zahynulo 752 civilistů) a Bizertu. Skupině armád „Afrika“ definitivně zazvonil umíráček, neboť ani nemohla pokračovat v odporu, ani neměla dopravní prostředky k evakuaci.
Konec tuniského tažení
Spojenci ztratili během tuniského tažení do 13. května 1943, kdy vstoupila v platnost kapitulace zbytků vojsk Osy, 70 341 vojáků (10 290 padlých, 38 688 raněných a 21 363 nezvěstných) a nejméně 340 tanků. Bojové ztráty Osy činily asi 40 000 osob včetně 8500 bojových úmrtí Němců a 3700 bojových úmrtí Italů. Kromě toho podle jednoho zdroje Spojenci drželi k 25. květnu 1943 v zajetí 238 243 nezraněných vojáků Osy (101 784 Němců, 89 442 Italů a 47 017 osob nespecifikované národnosti), podle amerických oficiálních dějin 275 000, podle 18. skupiny armád od 20. března do 13. května 1943 Spojenci zajali 244 500 osob. Rommel odhadoval, že do zajetí padlo 130 000 Němců, von Arnim uváděl 100 000 Němců a 200 000 Italů. Britský historik Fuller psal, že 12. května 1943 „složilo zbraně 252 415 Němců a Italů“, což se kryje s Westphalovými údaji o 150 000 německých a 100 000 italských zajatcích. Spojenci ukořistili tisíc děl, 250 tanků a 520 letounů, přičemž dalších 1696 sestřelili. Němečtí stíhači hlásili během tuniského tažení 965 sestřelených spojeneckých letounů (Spojenci přiznávali 849 zničených letadel), z toho nejúspěšnější stíhací eskadra (JG 77) si jich nárokovala 350. Nejúspěšnější stíhací eso Luftwaffe v tuniské kampani – Ernst-Wilhelm Reinert – mělo 51 sestřelů a celkem 174, kdežto nejúspěšnější americké – Levi Richard Chase – jen deset a celkem za války dvanáct a nejúspěšnější eso Britského společenství národů – Angličan Neville Frederick Duke – čtrnáct a úhrnem osmadvacet.
Černý světadíl se tak stal prvním kontinentem zbaveným hnědého i černého moru. Před vítězícími Spojenci se rýsovaly další nejbližší cíle: Sicílie a Itálie.
