Atribut komunitní bývá v posledních týdnech nejčastěji připisován způsobu přenášení viru. Komunitně se přitom nemusí šířit jen nákaza, ale i dobré úmysly. Pražské Vršovice jsou toho příkladem. Místní se v nich dokázali domluvit se soukromým majitelem na využití jeho pozemku a v proluce mezi dvěma domy našli útočiště před okolním světem. Jen pár metrů od frekventované ulice tak vznikla za falešnou dřevěnou fasádou zahrada, ve které se sousedé nejen potkávají u piva a chlebíčků, ale pořádají nejrůznější besedy, promítají filmy nebo pěstují rajčata, papriky a vinnou révu.
Vršovická zahrada by přitom nemusela zůstat ojedinělým příkladem. Podobných rezerv mají česká města a vesnice velké množství. Když se proto mluví o zahušťování a lepším využívání veřejného prostoru, nemusí to automaticky znamenat vytváření nových věcí, ale smysluplné používání toho, co už existuje. A nejde jenom o domy, ale i prázdné pozemky.
„Přijde mi zajímavé, že se takhle dohodnou dva soukromé subjekty, protože města tohle podle mě moc neumí. Neumíme kontaktovat majitele, ani když mu chceme dát pokutu, natož abychom po něm chtěli něco takhle normálního. Tady tu dohodu vidím a najednou není potřeba vytvářet další prostor, ale pozemek, který by ležel ladem, má najednou svoje využití,“ pochvaluje si architekt Adam Gebrian počínání party lokálních nadšenců.
Na to, co je jeho výsledkem, se podívejte v dalším díle pořadu Gebrian: Plus/Minus. A ideálně ke sledování přizvěte i své sousedy, protože kdyby se republikou šířila taková iniciativa, nebylo by to vůbec zlé.
