Petr Pavel: Život generála, který může být prezidentem ČR | Reflex.cz
nahoru

Kdo je generál Petr Pavel: Nejvýše postavený muž NATO, válečný hrdina, bývalý komunista i možný prezident

Petr Sokol14. listopadu 2019 • 10:20
Kdo je generál Petr Pavel: Nejvýše postavený muž NATO, válečný hrdina, bývalý komunista i možný prezident
foto: ČTK

Petr Pavel v pořadu ProstorX naznačil, že by mohl kandidovat na prezidenta. Má skvělý vojenský životopis, včetně ocenění za hrdinství i dosažení nejvyšší možné funkce v NATO. Negativně naopak vyznívá jeho členství v předlistopadové KSČ. Kdo je Petr Pavel? Odkud pochází, jak se stal generálem a jaké jsou jeho předpoklady být dobrým prezidentem?

Petr Pavel měl již od mládí jeden sen. Dostat se do Prostějova. Nešlo mu však o krásy tohoto hanáckého města, ale o kasárna stojící na okraji Prostějova, kde tradičně sídlí naši elitní vojenští výsadkáři. Teď má armádní generál se skvostnou kariérou ve vedení celého NATO možná ještě jeden sen – stát se v pořadí čtvrtým českým prezidentem.

Jako o možném prezidentském kandidátovi se o generálovi Petru Pavlovi mluvilo již před volebním kláním v roce 2018, které ovšem kolidovalo s dobou, kdy ještě vykonával vojenské povinnosti. Své politické ambice tehdy výslovně odmítal, ale svůj názor zřejmě později změnil, protože možnost kandidovat na prezidenta poprvé veřejně připustil v listopadu 2019.

Kdo je vlastně Petr Pavel, jakou má minulost a rodinné zázemí?

Narození a dětství

Celý dosavadní život Petra Pavla byl spojen s armádou. Narodil se v listopadu 1961 v Plané u Mariánských Lázní v rodině důstojníka Československé lidové armády, jenž tehdy sloužil v Klenčí pod Čerchovem. Maminka byla „civilkou“, absolventkou obchodní akademie a pracovala například jako účetní.

Rodina se ovšem brzo ze západních Čech, kde Pavlův otec velel nejenom v Klenčí, ale také v Milířích u Tachova, odstěhovala nejprve do Litoměřic a následně i do Kladna, kde se Petr Pavel jako kluk věnoval sportovní gymnastice, ale hrál i v mládežnických celcích zdejší hokejové „Poldovky“.

Otcova vojenská kariéra ovšem následně předurčila i Pavlova studia. Po základní škole zamířil na Vojenské gymnázium Jana Žižky v Opavě a následně absolvoval Vysokou školu pozemního vojska ve Vyškově. Vše směřovalo k vysněné kariéře u výsadkářů.

KSČ: členství ve straně a Prostějov

Psal se ovšem rok 1983, kdy Sovětský svaz ještě tvrdě válčil v Afghánistánu, Československá lidová armáda byla součástí Varšavské smlouvy, spojující pod velením z Moskvy armády komunistických zemí, a vojenská kariéra nebyla fakticky možná bez členství v Komunistické straně Československa. Nabídka vstupu mezi komunisty se proto nevyhnula ani mladému Petru Pavlovi.

Jak později vysvětloval, byl přesvědčen, že bez členství v KSČ by nemohl nastoupit k elitnímu útvaru v Prostějově, čímž by pro něj práce v armádě pozbyla veškerého smyslu. Ještě na vysoké škole se proto stal kandidátem členství v komunistické straně, což byl tehdy nutný předstupeň pozdějšího vstupu.

Petr Pavel v Prostoru X o prezidentské kandidatuřeVIDEO Reflex.cz

Ten se v případě Petra Pavla odehrál v roce 1985, kdy už na prostějovské základně velel výsadkové průzkumné rotě „červených baretů.“ Členství mu podle jeho pozdějších výroků nevadilo, protože vyrůstal ve vojenském prostředí, kde bylo samozřejmostí, a s nástupem Michaila Gorbačova v Sovětském svazu dokonce začal věřit, že se režim dá zevnitř do určité míry změnit.

Krátce před listopadem 1989 pak zahájil postgraduální studium, které ho mělo připravit na službu ve vojenském zpravodajství. Vojenská tajná služba ovšem byla tehdy úzce spjata právě s výsadkovými jednotkami, takže se nejednalo o nějakou politicky problematickou aktivitu. Během přelomového roku 1989 Petr Pavel ještě stihl k vojenskému zpravodajství nastoupit, ale již podle vlastních slov nestihl být nasazen do žádné akce.

Otec a rodinný původ na Náchodsku

Mimochodem jeho krátké angažmá ve vojenském zpravodajství bylo pokračováním rodinné tradice, protože jeho otec sloužil v armádě jako zpravodajec a měl na starost tzv. elektronický průzkum, tedy mimo jiné zachycování a analyzování zpráv západních armád.

Petr Pavel svého otce vždy popisoval jako profesionálního vojáka, jenž do armády vstoupil mimo jiné ze sociálních důvodů, protože pocházel z chudého prostředí v Podkrkonoší. Byl rodákem ze Lhoty za Červeným Kostelcem v okrese Náchod a jeho otec, předválečný člen KSČ, pracoval v nedaleké Rtyni jako horník.

Jako důstojník v československé armádě byl otec Petra Pavla také členem komunistické strany, ale ideologii podle vzpomínek nijak „nežral“, syn o něm napsal, že rozhodně nebyl důstojník typu, který ztvárnil v Pelíškách herec Miroslav Donutil. I otcova odbornost úzce souvisela s možným konfliktem s armádami NATO, protože měl na starost sledování „nepřátelských“ armád. Díky tomu ale musel umět cizí jazyky, což asi ovlivnilo synovu pozdější touhu také se naučit kromě „povinné“ ruštiny i další západní řeči.

Kariéra i díky angličtině

V prosinci 1989 vystoupil Petr Pavel z KSČ a začal postupně stoupat vojenskou hierarchií. Hned v prvních polistopadových letech se jeho velkou devízou stal fakt, že během vojenského studia vždy dbal nejenom na bojovou a fyzickou přípravu, ale také se velmi pilně učil jazyky.

V komunistické armádě málokdo mluvil anglicky, Petr Pavel přitom angličtinu ovládal velmi dobře. To ho předurčilo nejenom k tomu, aby byl vyslán ke studiu na elitní britské a americké vojenské školy, ale také k nominaci do důležitých pozic při navazování nových vojenských vztahů s armádami západních států a při sbližování naší armády s armádami NATO.

Hrdina od Benkovce

Petr Pavel se ovšem v žádném případě nestal kancelářskou krysou, což dokazuje fakt, že v letech 1992 a 1993 sloužil v misi UNPROFOR, jejímž cílem bylo zmírnit průběh válečného konfliktu mezi Chorvaty a Srby v bývalé Jugoslávii, konkrétně na území nově nezávislého Chorvatska. Pavel se v prvním bojovém nasazení výrazně osvědčil, a dokonce si u mnohých vysloužil označení válečného hrdiny. K tomu přispěl okamžik, kdy v lednu 1993 velel skupině 58 příslušníků právě se dělící československé jednotky v rámci naší účasti v misi UNPROFOR, jež uprostřed bojového konfliktu mezi srbskými a chorvatskými jednotkami zachránila skupinu obklíčených francouzských vojáků.

Fakt, že nešlo o žádnou jednoduchou situaci, podtrhuje skutečnost, že před příchodem Čechoslováků dva francouzští vojáci v palbě znepřátelených stran padli. Protivníkem Pavlova oddílu složeného z vojáků, kteří se do akce stejně jako jejich velitel přihlásili dobrovolně, byli při plnění záchranné mise navíc i nechvalně proslulí srbští Arkanovi tygři – milice válečného zločince Željka Ražnatoviće, řečeného Arkan.

S použitím různých lstí a odvážných kousků provedl tehdejší major Pavel nedaleko města Benkovac u obce Karin (kousek od dnešního tunelu Sveti Rok na dalmatské dálnici) operaci, která mu vysloužila velkou slávu ve francouzské armádě, první pozornost české veřejnosti i francouzské a české státní vyznamenání. Do vyslání českých vojáků do Afghánistánu byl tehdejší Pavlův kousek z jugoslávské války zřejmě největší vojenskou operací naší armády po roce 1989.

Prostějovské manželky

Po návratu z mise odešel na vojenský diplomatický post v Bruselu, aby byl následně po studiu v Británii v roce 1996 jmenován do čela jednotky, v níž v armádě začínal, když se stal velitelem brigády speciálních sil v Prostějově. Nástupem do čela asi nejprestižnější české vojenské jednotky se Petr Pavel navíc vrátil do města, kde si během předcházejícího působení našel svou první manželku Hanu, s kterou má dva syny.

Paradoxně se v Prostějově seznámil i se svou současnou ženou Evou. Poprvé se setkali, už když zde Petr Pavel sloužil v 80. letech, protože jeho pozdější druhá žena zde sloužila u letectva. Vztah ovšem navázali až při druhém prostějovském angažmá, kdy se opět potkali na zdejší základně a Petr Pavel se právě rozváděl. Vychovávali spolu tři děti, jež si do svazku přivedli z předchozích vztahů. Z vojenského hlediska doma velí generál Pavel, ačkoliv to jeho druhá manželka dotáhla v armádě poměrně vysoko, když dosáhla na hodnost podplukovnice.

Generál proti Saddámovi

Velitelé prostějovských výsadkářů tradičně v české armádě pokračují do dalších ještě vyšších vojenských funkci a to byl i případ Petra Pavla. Působil na velitelství NATO a zastupoval Českou republiku a její armádu při řízení Američany vedené operace Irácká svoboda, jejímž cílem bylo svržení režimu diktátora Saddáma Husajna v Iráku. Tento úkol ho zavedl nejprve do americké Tampy a později i do Kataru, odkud Američané intervenci v Iráku koordinovali.

Do nejvyšších pater armády pak již generál Pavel vystoupal poté, co se ministrem obrany stal jeho bývalý kolega z mise v Chorvatsku Jaroslav Tvrdík. Ten si mezi vojáky vybral vlastní „hvězdný tým“. Pavel nejprve velel tehdy existujícím specializovaným silám Armády ČR, které ale neměly nic společného s dnešními speciálními silami. Specializované síly tvořily naše jednotky věnující se specializaci, již si česká armáda tehdy vybrala v rámci spolupráce v NATO. Jednalo se zejména o vojenské chemiky a tzv. pasívní sledování.

Prozápadní „Engeš“

V nejvyšším velení armády potom Petr Pavel pracoval ještě jako zástupce velitele společných sil a v roce 2011 se stal zástupcem náčelníka generálního štábu celé armády Vlastimila Picka, kterého následně v čele celé české vojenské struktury 1. července 2012 vystřídal. V roce 2014 byl navíc prezidentem republiky povýšen do vůbec nejvyšší české vojenské hodnosti, když se stal armádním generálem. Už předcházející povýšení do generálského stavu ale znamenalo, že to vojensky v rodině dotáhl nejvýše, protože jeho otec u armády končil „jen“ ve funkci plukovníka.

Během působení v nejvyšších patrech armády nebyl Petr Pavel nikdy spojen s žádnou aférou, jež armádu potkaly většinou v souvislosti s nákupem zbraní a vojenského materiálu. Na druhou stranu ovšem není zaznamenán žádný jeho krok, kdy by se proti podobným věcem vymezil.

V nejvyšších vojenských funkcích ho vždy provázela pověst prozápadního důstojníka, který má moderní vojenské vzdělání, mluví plynně několika cizími jazyky, do práce často jezdí na silné motorce a nejsou mu vlastní manýry, jež si někteří velitelé přinesli z časů staré, komunistické armády. I jako armádní generál si udržoval dobrou kondici a i postavou se lišil od řady svých předchůdců, což z něj často dělalo idol mnoha žen. V pozitivním názoru veřejnosti na něj jistě hrálo roli i to, že byl prvním velitelem armády, který během zahraničních misí sám prošel vojenským nasazením.

Po ruské anexi Krymu v roce 2014 se jako historicky první náčelník českého generálního štábu (vojenskou hantýrkou „engeš“) tvrdě veřejně vymezil proti dlouhodobě podfinancovanému rozpočtu na armádu, když tvrdil, že Česku hrozí ztráta jeho obranyschopnosti a nedůvěryhodnost v očích našich spojenců.

V čele NATO

Teprve po skončení Pavlova mandátu v čele generálního štábu české armády ale přišel skutečný vrchol jeho kariéry. V září 2014 ho summit NATO ve Vilniusu proti dvěma soupeřům zvolil novým předsedou Vojenského výboru NATO. Do této druhé nejvyšší vojenské funkce v NATO Petr Pavel nastoupil v červnu 2015.

Role předsedy Vojenského výboru NATO je přitom vůbec nejvyšší funkcí ve struktuře této bezpečnostní organizace, na niž může český voják dosáhnout, protože tu ještě o stupeň vyšší pozici po celou dobu trvání NATO zastává vždy některý z amerických generálů.

Superlativy o Petrem Pavlem dosažené funkci mohou pokračovat. Jedná se pravděpodobně o vůbec nejvlivnější funkci, kterou kdy Čech v některé mezinárodní organizaci zastával, a Petr Pavel byl nejenom prvním Čechem, ale také prvním občanem postkomunistické země, jenž to na post vojenské dvojky v Severoatlantické alianci dotáhl. Paradoxně tak Petr Pavel jako řadový voják sloužil v armádě komunistické Varšavské smlouvy a byl jako výsadkář školen ke konfliktu s armádami NATO, v jehož struktuře se následně po změně politického režimu vypracoval až na samý vrchol.

Bez uniformy prezidentem?

Když v listopadu 2018 krátce po návratu z velitelství NATO generál Pavel odešel po 40 letech z armády, opět se oživily spekulace o jeho možné prezidentské kandidatuře. Jako aktivní voják sice vstup do politiky vylučoval a mluvil o tom, že by ho v době bez uniformy lákalo spíše přednášet na vysoké škole než se věnovat třeba zbrojařskému byznysu, nyní se však sám zařadil mezi uchazeče o prezidentský úřad.

V České republice nemáme výraznou tradici vstupu bývalých vojáků do politiky. Dokonce jen tři polistopadoví ministři obrany (Tvrdík, Kostelka a Picek) vzešli z vojenských kruhů a v současné politice s touto profesní minulostí funguje snad jen Pavlův generálský kolega, ale názorový oponent Hynek Blaško, jejž voliči loni vykroužkovali v dresu SPD do Evropského parlamentu.

Po stopách Ludvíka Svobody

Jediným dosavadním prezidentem, který za sebou měl výraznou vojenskou kariéru, byl za komunistického režimu bývalý legionář a velitel naší armády v Sovětském svazu armádní generál Ludvík Svoboda. Vojáci v současnosti často nemíří ani do čela ostatních evropských států. Z 21 republik, jež patří k Evropské unii, mají v čele státu vojáka pouze v Bulharsku, kde si občané zvolili do čela státu bývalého generála letectva Rumena Radeva.

Generál Pavel může mít v případné prezidentské kandidatuře tu výhodu, že má za sebou výrazný a úspěšný životní příběh, armáda se dnes těší v české společnosti relativní popularitě a sám se může odvolat i na to, že vlastně působil v nejvyšších diplomatických kruzích. Pomáhat mu může samozřejmě i obraz vojáka, jenž se účastnil válečného konfliktu a byl by dobře kvalifikován k výkonu funkce nejvyššího velitele ozbrojených sil. Na druhou stranu nejsou příliš známé jeho politické názory, snad s výjimkou velmi výrazné geopolitické orientace na Západ, kritiky role Ruska a důrazu na transatlantickou spolupráci. Až samotná kampaň proto ukáže, zda Petr Pavel bude výjimkou z pravidla, že nepolitici to mají při vstupu na divoké pole politického světa vždy dost těžké, jak se o tom ostatně přesvědčili i mnozí uchazeči o prezidentskou funkci v minulých volbách v roce 2018.

 




Prezidentské volby v USA

Kandidáti Volby online Donald Trump Elizabeth Warrenová Joe Biden Bernie Sanders Kamala Harrisová

Americké prezidentské volby budou probíhat po většinu roku 2020 a vyvrcholí 3. listopadu 2020. Volby už v únoru začínají primárkami. Přes špatný mediální obraz existují důvody, proč Donald Trump může znovu vyhrát. Ovšem uniklé průzkumy naznačují, že to bude mít těžké.

Reflex.cz mapuje volby po celém světě. Podívejte se na volební speciál.


Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější