Špidlova Nová sociální demokracie volební průlom nepřinese. Poptávka na politickém trhu ale určitě je
Symbolicky v rámci prvomájových oslav představil bývalý premiér Vladimír Špidla svůj koncept Nové sociální demokracie. A protože byl jednou z posledních významných osobností té „staré“, před několika lety marketingově přetřené na SOCDEM, zasadil tím svým dosavadním kolegům smrtící ránu. Má ale nový subjekt v už tak fragmentovaném prostoru české levice šanci na úspěch? A co může do veřejné debaty vnést?
Špidla vychází z premisy, že sociální demokracie, která se do voleb spojila s komunistickou aliancí Stačilo!, své voliče spojením s nacionalistickými proudy zradila. Podle něj se odklonila od autentického umírněně levicového programu, který pracuje s rozdělením na vládnoucí a utiskované, zatímco pracující trpí pravicovou hegemonií. Bývalý premiér tak sesbíral svoje kontakty a obklopil se několika viditelnými tvářemi, z nichž je mezi prvními možné jmenovat někdejšího sociálnědemokratického prezidentského kandidáta Jiřího Dienstbiera, pražského politika Petra Pavlíka, případně z řad podporovatelů bývalého člena komunistické strany Jiřího Dolejše. Zároveň s tím však popírá, že by okoukané tváře měly tvořit páteř organizace. Namísto toho se snaží jakousi magnetickou silou volání po nové levicové straně nalákat ke spolupráci především ty, kterým není stav českého levicového rybníčku lhostejný.
Špidla buduje stranu odspodu, k čemuž přirozeně patří složité začátky i fakt, že všechno nejde hned. Sám přiznává, že na budování takové organizace bude potřeba vyhradit si roky. Prvním problémem ale může být hned to, na jakou poptávku se snaží konstrukcí nového subjektu odpovídat. Skupina, kterou bychom mohli označit pojmem „autentičtí levicoví voliči“, se totiž s rostoucí dominancí Andreje Babiše v české politice rozutekla na různá místa. Část z nich v letech 2013–2017, kdy se jeho ANO octlo ve vládě poprvé, naskočila na Babišovu loď vábená ekonomickým redistributivním programem. Jiný segment smýšlející spíše progresivně se začal poohlížet po takových alternativách, které se pokrokové politiky nevzdaly a zároveň díky šikovnému marketingu působily jako vycházející hvězdy. Přešel tak především k Pirátům nebo Starostům. A nemalá část zklamaná a unavená nekončícími skandály a hádkami „tradičních“ sociálních demokratů k volbám prostě chodit přestala.
S rostoucí polarizací se však česká politika rozdělila na dva nesmiřitelné bloky: tomu populistickému stále dominuje Andrej Babiš, ten antipopulistický se po volbách na podzim 2025 postupně rozpadá, ale ještě donedávna mu vládla koalice SPOLU. Pro sebevědomou sociální demokracii, která se neustále utápěla ve vnitřních konfliktech a znovuhledání vlastní identity, v tomto uspořádání nezbylo místo. Jistě by totiž byla ráda pověstným mostem mezi těmito dvěma světy. To by totiž také znamenalo potenciální čerpání voličských hlasů z obou táborů. Vstupem do Stačilo! si sociální demokraté stranu vybrali – jejich SOCDEM chce i přesto, že zůstává mimo sněmovnu, být součástí babišovského bloku. Neúspěšnou spolupráci se Stačilo! od sebe teď taktně odsouvá, zároveň se ale nové vedení Jiřího Nedvěda snaží třeba svést na vlně odporu proti sjezdu sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně, o kterém hodlá na jedné z pražských akcí debatovat s bývalými premiéry Milošem Zemanem a Jiřím Paroubkem. Nejsou dva muži, kteří by v posledním desetiletí sociálnědemokratické organizaci ublížili více, což svědčí o zvláštním stockholmském syndromu vedení SOCDEM.
Není divu, že se na flirty s komunisty a nacionalisty Špidla už nechtěl dívat. Zároveň je ale třeba si říct, že v českých podmínkách to doposud byl spíš nacionalistický a konzervativní proud v rámci levice, který dominoval nad tím pokrokovým. Lidé od představitelů ČSSD v devadesátých a nultých letech – a Zeman i Paroubek toho byli hlavními reprezentanty – dostávali na jedné straně Evropě otevřenou politiku, na straně druhé ale také nefalšovaný český „gulášový“ nacionalismus. Ostatně třeba devadesátkový výrok Miloše Zemana, že voliči extrémně pravicových a xenofobních Republikánů Miroslava Sládka jsou jen „zdivočelými sociálními demokraty“, tento fakt ilustruje. Když se někdo progresivní u tehdejší ČSSD objevil, byl pokládán nejpravděpodobněji za exota, v lepším případě byl využit k tomu, aby se pokusil oslovit městské voliče. K nejodvážnějším krokům sáhla Sobotkova ČSSD, která nominovala do prvního přímého prezidentského souboje Jiřího Dienstbiera. Vítězství Miloše Zemana, který vyhrál i díky propagaci nacionalistických narativů v debatách, však tento proud ve straně oslabilo, až došlo k jeho úplné marginalizaci. V komunistické straně pak za dobu její porevoluční existence progresivní postoje reprezentoval prakticky jediný člověk – právě Jiří Dolejš, který dnes svým podpisem vznik Nové sociální demokracie podpořil.
V posledních letech došlo k několika tektonickým posunům v progresivně levicovém prostoru, který to se „starou“ sociální demokracií Jana Hamáčka, Jany Maláčové a Jiřího Nedvěda vzdal už dávno. Vytvořilo se několik malých subjektů – za všechny jmenujme třeba Levici, Budoucnost nebo panevropský Volt – které si od začátku na jednu stranu konkurovaly, na stranu druhou ale pracovaly s tím, že jediná šance, kterou mají, tkví ve spolupráci s někým jiným. Volebně úspěšné nebyly, sdružují ale jednotlivce, pro které je inspirace v progresivním proudu ze zahraničí jednou ze zásadních hodnot. Zároveň je otázkou, do jaké míry do tohoto jádra dnes počítat Zelené, kteří se před volbami spojili s Piráty. Pro radikálnější část progresivní levice je tohle už spolupráce s mainstreamem, kterou nevidí úplně ráda. A to především proto, že se Zdeněk Hřib po převzetí Pirátů pokusil stranu „vycentrovat“, minimálně rétoricky.
Co má vlastně Špidla v plánu? Trochu s nevolí od sebe odráží opakující se dotazy, zda se hodlá s Novou sociální demokracií účastnit podzimních voleb. Z rozhovorů, které zatím médiím dal, totiž vyplývá, že orientace na volby pro něj není to nejdůležitější. To je něco, na co nejsme od politických stran současnosti moc zvyklí, a už vůbec nic takového nereprezentovala SOCDEM z éry Jany Maláčové, která se se Stačilo! spojila s vidinou volebního průlomu. Bývalý premiér si tak trochu stýská po světě masových stran, mezi které dříve patřila i sociální demokracie. Strana se pokládala za živý organismus, který svým příznivcům – tady dělníkům – dával možnosti pro trávení volného času, stranický tisk i dlouhodobý program. V éře populismu vidíme v celé Evropě další ústup od těchto forem organizace. Zároveň je možné masovost ve světě politických stran nevnímat jen optikou počtu členů – ostatně klesající trend se ani Špidlovi patrně nepovede zvrátit. Jinou perspektivou může být způsob uvažování, síťování mezi aktivními straníky a podílení se na stranickém životě na různých úrovních. Tohle je dost možná tím, na co si Špidla chce vyhradit následující roky. Legitimním protiargumentem ale zůstává to, jestli vybudování masivnější organizace znamená, že vám pak volební úspěchy začnou samy padat do klína. A pokud ne a ani to nechcete, tak jakou budoucnost má politická strana, která nebude svým voličům doručovat plnění volebního programu? Věčných protestních stran už tu totiž máme přehršel.
Druhým trendem ve stranické politice, a ve střední Evropě se to projevuje s velkou razancí, je její personalizace. I Špidla si musí uvědomit, že pro novou stranu potřebuje hlavně známé tváře, které se ale zároveň politikou dosud neušpinily. Zcela určitě bude lovit v kruzích levicově orientované občanské společnosti, té však jasný lídr chybí nebo se dosud dostatečně nevyprofiloval. Sám Špidla bude působit spíše jako mentor, člověk, který přispěje radou, bude u položení základního kamene, ale do každodenní politiky následně zasahovat nebude. Tady je však na místě se ptát, jestli tu skutečně prostor pro takovou organizaci je a zda se nejedná spíše o Špidlovu snahu vybudovat si v jeho fázi politické kariéry monument, ke kterému se další budou stahovat.
Nová sociální demokracie v nejbližší době volební průlom nepřinese, protože to pravděpodobně ani nechce. Jejím příspěvkem ale může být zamyšlení se nad konceptem české progresivní levice a nad perspektivami, které má v době, kdy stále zesiluje její kulturní souboj s konzervativci. Důležité bude taky sledovat, jak se k nové straně postaví ty stávající a do jaké míry budou vytvářet bloky, které by mohly zaznamenat nějaká dílčí vítězství. Poptávka tu rozhodně je. Musí jí jít vstříc ale kvalitní nabídka.
