Pavel Pospěch: Těžko se dohodneme třeba na společném politickém programu, když jsme každý individualista

Proč se ve své nové knize Osamělí hrdinové věnujete právě fenoménu individualismu? Připadá vám v konkurenci ostatních rysů dnešní společnosti tak významný?

V české společnosti je příklon k individuálním hodnotám vyšší než v západoevropských zemích. Když se v průzkumech klade otázka, proč jsou lidé chudí, Češi jsou vždy na špičce zemí, v nichž se chudoba vysvětluje individuálními faktory – totiž že si za to daní lidé můžou sami. Touha po autonomii je často patrná i v různých veřejných konfliktech, když jde o jakoukoliv regulaci nebo zákaz. Zákaz je ošemetná věc: je to, jako když máte malé dítě a zakážete mu chodit spát o půlnoci a ono se bude bouřit, protože je to restrikce a omezuje ho to. Podobné chápání zákazu je ve společnosti velmi rozšířené – každý zákaz je pro nás restrikce, a proto jej a priori odmítáme. Když něco chcete zakázat nebo regulovat, musíte to udělat sakra chytře, aby to lidi přijali. Přitom zákaz může být produktivní záležitost – když přestáváte kouřit nebo držíte dietu, je to taky zákaz, ale je prospěšný vašemu zdraví.

Zákaz může být smysluplný, když je podřízen prospěšné myšlence…

Jistě, a kdyby naše společnost měla lepší a všeobecně sdílenou či přijímanou představu o tom, jak chceme jako kolektiv fungovat, zákazy by se nám líp snášely. Žijeme však v určité bezradnosti, pasívně přijímáme rány osudu od pandemie přes nástup AI po války a pak každý zákaz považujeme za útok na naši svobodu. Není to tak, že bychom vinou kultury autonomie všichni byli větší individualisté a sobci než kdy dříve, ale žijeme v nastavení, kde je orientace na sebe vnímána jako racionální a normální. Úkolem sociologie celkově je, že se snažíte ukazovat věci z různých stran – všichni víme, že dělat si věci po svém je fajn, ale má to stinné stránky a potenciálně erozívní dopady na společnost.

Jaké? Vždyť to zní tak dobře, svoboda volby…

Jde o to, že si stále víc smíme žít po svém, a zároveň si stále víc musíme žít po svém. Ze života se nám vytrácejí návody na život. Americká socioložka Lillian Rubinová se ve svém výzkumu před půl stoletím ptala mladých manželských párů, proč se kdysi, v 70. letech 20. století, vzali, a oni s údivem odpovídali: „Jak, proč jsme se vzali? Lidi se berou, to se prostě tak dělá.“ Jenže těchto tradic a osvědčených, následováníhodných postupů, kdy se něco nějak dělá, je míň a míň. Konvence a návody, jak žít správně život, ztrácejí platnost, všechno padá na jednotlivce a jeho zodpovědnost. Musíme dělat všechno po svém, a samozřejmě když něco dělám po svém a investuju do toho sebe, musím se o tom pak s ostatními pohádat a bojovat za to, jde přece o vyjádření mě samotného. Těžko se tak dohodneme třeba na společném politickém programu, když jsme každý individualista a každý máme svou představu o světě. Jak snadné je porvat se o něco na sociálních sítích, protože se u nás něco bojkotuje, Vánoce se slaví určitým způsobem, jezdí se s oblibou do Dubaje a jinde se tam nejezdí, jí se vegansky a tak dále… A musíme do toho investovat sebe, protože svět je pro většinu z nás kaleidoskopem zrcátek, ve kterých se odráží naše já.

Gallupův ústav v březnu zveřejnil žebříček nejšťastnějších zemí světa. Česko kleslo o dvě příčky na 20. místo, Slováci jsou 54., na prvním místě jsou už podeváté Finové a za nimi ostatní Seveřané. Sociologové to přičítají především silným vazbám v rámci rodin i komunity. Jako by stál indi­vidualismus štěstí v cestě.