Alkohol, český mor

Alkoholismus považujeme za normální stav, shodují se lékaři jednohlasně. Přesto se najde spousta závislých, kteří se rozhodnou za pitím definitivně zabouchnout dveře.

Je sobota 10. ledna 2009, 22 hodin. Policisté s podnapilým mužem pod křídly zvoní u rozbitých skleněných dveří záchytné stanice pražské Bulovky. Marně. Všech patnáct lůžek je plných. Na některých z nich se v průběhu noci otočí i více pacientů; denní průměr je kolem 25 nocležníků, na něž připadají dva sloužící lékaři, dvě sestry a dva asistenti. A taky dvě obrazovky monitorující spící a střízlivějící spoluobčany. „Je to neskutečně depresívní, nekonečný koloběh. Vidíte pořád tytéž lidi, vracejí se a pomalu umírají. Za mé roční působení tu exli dva,“ říká Vlastimil Chromčák, někdejší primář oddělení dětské chirurgie.
Mnozí „klienti“ sem docházejí dvakrát třikrát týdně – záchytka je levný hotel. Noc tady sice stojí 1880 korun, ale za drtivou většinu opilců platí dluhy magistrát, protože lidé bez domova a bez práce takovéhle peníze po kapsách zpravidla nemívají. Za prvních šest měsíců loňského roku tak podle Chromčáka záchytka na Bulovce vykázala zisk 7,5 miliónu korun na poplatcích, ovšem 6,7 miliónu zůstalo nevybráno. Bulovka není přitom mezi českými záchytkami zdaleka nejdražší – třeba v kroměřížské nemocnici klient zaplatí téměř 13 000 Kč za noc.
„Vypadá to, jako by se vám nechtělo makat,“ hlaholí dvoumetrový těžkotonážní policista. Dvě skupiny mužů v černém zrovna přivážejí Slováka a Čecha. Ani jeden z dobře oblečených, veselých mladých lidí se nevzpírá. Dlouhovlasý Ondřej dokonce jásá, že naměřených 3,31 promile alkoholu v krvi jsou jeho rekord. „Teď jste veselej, ale včera jste tu vyřvával, že jste nedostal čaj,“ vyčítá mu sestra Bohuslava Němcová. „Dostal, byl sladkej a dobrej,“ opáčí Ondřej a poslušně leze pod sprchu. Osobní věci ovíněných jsou po sepsání seznamu vloženy do igelitky – ráno jim budou vráceny. „Tihle dva naštěstí nepatří mezi chronické ožraly. S těmi je těžké pořízení a pravidlo, že u jednoho klienta musí být tři lidé z personálu, nabývá významu – často jsme biti. Nadávky už ani nepočítáme,“ trpce se usměje Chromčák. O zraněních ví své i sestra Němcová, která slouží na poloviční úvazek i na oddělení léčby závislostí u Apolináře: „Nedávno jsem strávila tři neděle doma po docela zákeřném napadení zezadu. Odnesla to ruka a hlava.“
„Samozřejmě jim doporučujeme léčbu, ale ani nevnímají, co jim říkáme,“ vysvětluje Chromčák, zatímco se dvěma asistenty připravuje propuštění polského občana. Tomu se při takzvaném oddýchávání, které asistenti v dusné atmosféře páchnoucích pokojů provádějí každou hodinu, podařilo dostat pod jedno promile. Špinavý a pořezaný muž se zjizveným, dokonale prázdným obličejem a kvůli zavšivení okudlanými vlasy je tu podle blonďatého vazouna v zeleném nemocničním oděvu potřetí za tento víkend. Má omrzliny a oznobeniny – a podle Chromčáka také nefunkční játra a před sebou řádově měsíce života. Nohavici od kalhot má rozpáranou od pasu dolů – to se ještě sešije svorkovačkou, ale ponožky na napuchlé plesnivějící nohy mu tu nikdo nedá. Naštěstí na rozdíl od mnohých dalších nepřišel bos. „Zřídili jsme si tu takzvaný sekáč – zaměstnanci a jejich příbuzní sem nosí oblečení a to pak oblékáme vystřízlivělým při loučení. Jejich pomočené, pokálené, pozvracené, roztrhané svršky jim vracíme v igelitkách,“ podotýká Chromčák.

Záchytky spolupracují i s psychiatrickými léčebnami, nemají však vliv na to, zda pacient nastoupí na léčení. „Soudní rozhodnutí o povinné léčbě přicházejí velmi zřídka. Když člověk není schopen aktivovat svoji vůli a přestat pít, musí nastoupit vůle někoho jiného. My maximálně můžeme člověka odvézt na detox do Bohnic, jakmile se po pár hodinách nepití dostaví abstinenční příznaky.“
První záchytku světa otevřel proslulý primář Jaroslav Skála u Apolináře v roce 1951. Dnes jich máme čtrnáct proti šesti desítkám na počátku šedesátých let minulého století. Pavilón číslo 19 na Bulovce byl kdysi domovem laboratorních zvířat, jako záchytka právě slaví pět let. Pořád ale zvěřinec trochu připomíná; i ženský pokoj, v němž každou noc najdou útočiště dvě nebo tři dámy. „Ženské jsou agresívnější a vulgárnější než chlapi. Zajímavé je, že po půlnoci ženu skoro nikdy nepřivedou, zatímco chlapi se courají až do rána,“ vysledoval Chromčák. A jaký je vztah klientů a personálu? „Štamgasty známe jménem, vracejí se jak toulavé kočky. Není síla, co by je přinutila k léčení,“ povídá s nefalšovaným smutkem potetovaný drsňák Jiří Haflant, asistent, který na své klienty za celý večer ani jednou nezvýšil hlas. Naopak žertuje s policisty, kteří sem jak na běžícím páse přivážejí další a další oběti krabicového vína za 14 korun, smíchaného s ironem.
Jsou to výjimky? Lidé z okraje společnosti? Vůbec ne. Podle údajů Českého statistického úřadu vypil v roce 2007 každý Čech deset litrů čistého lihu.
ŠEST ZNAMENÍ ZMARU
Alkoholismus je chronické recidivující onemocnění duše i těla. V Česku je však ten, kdo nejčastěji uteče rodině do hospody, kdo vydrží nejvíc panáků a kdo má nejdelší „okno“, považován málem za národního hrdinu. „Češi jsou velcí pijáci, evropská špička. Nejsem věrozvěst abstinence pro všechny ani bojovník proti alkoholu, ale na tom, že alkohol je v naší společnosti dlouhodobá norma a v reklamách se užívá ve spojení s přátelstvím a skvělým životem, je něco hodně špatného,“ říká Dušan Randák, zastupující primář oddělení léčby závislostí Apolinář v pražské Všeobecné fakultní nemocnici.
Každé ze zdejších šesti desítek lůžek hostí jednoho alkoholika, který se rozhodl se svou závislostí bojovat. V roce 2007 bylo v českých lůžkových psychiatrických zařízeních hospitalizováno 9816 lidí s duševními poruchami a poruchami chování způsobenými užíváním alkoholu, ambulantně se léčilo přes 25 000 lidí. Závislost na alkoholu je velmi jasně definovaná v odborné literatuře – dotyčný musí splňovat v době posledních dvanácti měsíců aspoň tři z následujících šesti bodů:
1. craving neboli bažení po alkoholu a puzení k němu
2. problém s ukončením nebo omezením popíjení
3. tělesný odvykací stav
4. zvyšující se toleranci vůči alkoholu
5. postupné zanedbávání zájmů a povinností
6. pokračování v užívání přes zjevné zdravotní či psychické problémy.
Podle Randáka je třeba na alkoholismus pohlížet jako na bio-psycho-socio-spirituální komplex; jsme k němu predisponováni vzorci chování z rodiny, rodinnou anamnézou, celkovým metabolismem, metabolismem alkoholu v játrech, rizikovým prostředím, traumaty či sebehodnocením. Apolinářská léčebna otevírá alkoholikům své brány pod jednou podmínkou – musejí u vstupního pohovoru prokázat motivaci a vůli vyléčit se.
Naopak lidé, kteří jsou v ohrožení života (jako mnozí lidé dovezení původně na záchytku), končí v jiné části Prahy, u známého popularizátora problémů se závislostmi Karla Nešpora, primáře mužského oddělení závislostí Psychiatrické léčebny Bohnice. To má i speciální oddělení pro pacienty, jimž byla léčba nařízena soudně.
„I k nám přicházejí lidé většinou dobrovolně. Ta dobrovolnost je ovšem relativní, stojí za ní tlak rodiny, zaměstnavatele nebo obavy o zdraví. Menší část pacientů nám přivážejí na základě nebezpečnosti sobě nebo okolí z důvodů duševní nemoci, typicky se jedná o lidi s deliriem tremens. Mnozí by bez odborné pomoci zemřeli,“ popisuje Nešpor, jehož detoxifikační oddělení i oddělení aktivní léčby nabízejí alkoholikům více než stovku lůžek.
Nešpor se s Randákem shoduje v tom, že pro alkoholika je často problém najít nejen volné lůžko, ale i adekvátní ambulantní zařízení – jejich síť je řídká, rozpadlá, nefunkční. Proto oba jednoznačně doporučují alternativní způsoby boje s alkoholem, jimž vévodí skupina s mytizovaným i démonizovaným názvem – Anonymní alkoholici.
A VÍRA TVÁ TĚ UZDRAVÍ
„Můj kamarád Jirka byl sedm let na ulici, desetkrát v léčebně, byl na umření. A pak díky Anonymním alkoholikům přestal pít, ráz na ráz. Právě díky Jirkovi jsem před šesti lety dorazil na první setkání, abych si potvrdil, že to není pro mě. Šel jsem pak hned do hospody – a za týden jsem se u Áček nějakým zázrakem objevil znovu. Prohlásil jsem se alkoholikem a od té doby nepiju,“ vypráví mi Jan při čaji v místnosti, kde se schází zhruba dvacet lidí, kteří zde „sdílejí zkušenosti, sílu a naději, že mohou vyřešit svůj společný problém a pomoci ostatním uzdravovat se z alkoholismu“. Tak praví definice hnutí Anonymních alkoholiků, neziskové organizace, financované jen jejími členy, která se neváže k žádné sektě, církvi, politické straně, organizaci ani instituci. Na světě má přes dva milióny příznivců, z nichž tvoří zhruba třetinu ženy a přes 600 000 jich žije mimo USA a Kanadu. Čeští AA nastřádali za dvacet let svého působení necelou tisícovku členů. Základem jejich programu je dvanáct kroků formulovaných americkými zakladateli Billem W. a dr. Bobem. Přijetím a mentálním zpracováním těchto kroků alkoholik překonává psychickou závislost. První z nich zní: „Přiznali jsme svoji bezmocnost nad alkoholem – naše životy začaly být neovladatelné.“

Metodika je spolu s dvaačtyřiceti osobními příběhy dnes abstinujících alkoholiků popsána v tzv. Modré knize AA. Při srovnání jejího 108. dotisku, který vlastním, s prvním vydáním z roku 1939 zjišťuji, že se na původních zásadách nic nezměnilo. Díky potlačení vlastního ega, pomoci druhým a sdílení zkušeností prostřednictvím veřejné zpovědi se členové AA podporují ve stavu střízlivosti. V USA se uvádí, že po ústavní léčbě a s půlročním kontinuálním navštěvováním schůzek AA zůstane střízlivých 70 procent alkoholiků proti 30 procentům střízlivých u pacientů, kteří po odchodu z léčebného ústavu schůzky AA nenavštěvovali.
Anonymní alkoholici se často obracejí i k vyšší moci, k „Bohu, jak ho my sami chápeme“. Jenomže právě tento princip může být pro ateistické Čechy při vstupu do AA překážkou, a tak na to jde Janova skupina se spiritualitou opatrně.
AA POD ŘÍPEM
Je pondělní večer a já přicházím na české ústředí AA na pražském Poříčí na pravidelnou schůzku, jednu z dvaceti, které se zde každý týden konají. Kolem stolu s perníčky a kávou sedí přes třicet lidí, už od pohledu zcela reprezentativní vzorek české populace. Nejprve se všichni po jednom představí typickým: „Ahoj, jsem Pavel a jsem alkoholik,“ pak tajemnice skupiny přečte dvanáct kroků a dvanáct tradic AA a úryvek z Modré knihy. A pak už mluví všichni: Míla, která na dnešní schůzce dostává pamětní medaili za šestiletou střízlivost, s dojetím říká, že AA je její rodina. Mike se lámanou, ale o to upřímnější češtinou zpovídá ze sobectví. Péťa popisuje, jak ve stavu střízlivosti miluje svoji ženu a malou dcerku. Je to síla. Když po hodině vstávám, chytám za ruce dva sousedy a s ostatními skanduju: „Přijďte zas, funguje to.“ Věřím tomu, že by mě tyhle sedánky dokázaly udržet bez pití. Ale asi až po předchozí léčbě.
To je případ Jardy – je „čistý“ už osm let, překládá z angličtiny publikace Anonymních alkoholiků a pomoc druhým pro něj představuje smysl žití. Nikdy by se prý z alkoholismu nevyhrabal, kdyby nestrávil čtyři měsíce v bohnické léčebně („u mého přítele Karla,“ vzpomíná s trochu trpkou nostalgií na Nešpora, jemuž každý alkoholik, který vydrží pět let střízlivý, může tykat). „A to jsem navíc jednu závislost, jak je ostatně typické, nahrazoval jinou. Buď jsem se držel sklenice, nebo jsem pracoval šestnáct až dvacet hodin denně.“
Drtivá většina lékařů vidí jako jedinou pomoc z alkoholové závislosti doživotní abstinenci, AA k ní přidávají ještě nutnost pravidelného docházení na mítinky. „Protože to je jako s každou spiritualitou – taky se nemyjete jen jednou týdně. Tady jde o péči o duši, která vám pak chybí,“ srovnává Jan.
KLADÍVKA NA ALKOHOLIKY
K léčbě alkoholismu se ovšem hlásí i jiné metody – přesvědčeným skeptikům připomínají praktiky středověkých čarodějnic, mnozí zase přísahají na jejich zázračné schopnosti.
Otec „originální a celosvětově ojedinělé metody řízené a kontrolované detoxikace organismu“ MUDr. Josef Jonáš, propagátor svých vlastních, přísně přírodních léků, je zdravotně indisponován a v jeho firmě Joalis není nikdo další, kdo by byl schopen zodpovědět jednoduchou otázku: Lze pomocí celostní medicíny a jmenovitě vašich přípravků vyléčit alkoholika?
Odpověděla mi až terapeutka léčící pomocí Joalisu Marie Dolejšová: „Diagnóza nás, holistiky, nezajímá, takže i kdyby za mnou nějaký alkoholik přišel, neptám se ho na to, jak jeho diagnózu klasická medicína pojmenovala – uzdravujeme celý organismus. A oni navíc nechodí.“

Ani na Homeopatické klinice v Praze 6 se alkoholismus neléčí.
Zdejší lékařka Zina Kaucká, původně imunoložka, dokonce přiznává: „Netroufám si říci, že by homeopatie sama o sobě alkoholismus vyléčila. Osobně jsem homeopatiky léčila pouze někdejšího alkoholika, který trpěl sekundárními příznaky – depresemi, svěděním pokožky.“ Shoduje se s ní i homeopat Josef Stara: „Alkoholismus je stejně jako bulimie a anorexie zabudován velmi hluboko v hlavě.
Podle mého názoru tuto závislost homeopatií efektivně léčit nelze – nejlepší je alkoholika hospitalizovat a mít ho neustále v dosahu, jinak hrozí relapsy.“
A co by asi primář Nešpor, jogín, který sám léčil akupunkturou, řekl na hlubinnou abreaktivní psychoterapii?
DUŠIČKY U PŮLLITRŮ
Touto, z hlediska klasické medicíny zcela irelevantní metodou léčí své pacienty Andrej Dragomirecký, který má podle svých slov na kontě desítky vyléčených alkoholiků. Jak na to jde?
„Duše bývalých alkoholiků se shromažďují v hospodách a podněcují živé, kteří tam sedí, k pití. Je třeba pomoci těmhle dušičkám, které má alkoholik na sebe nalepené, aby mohly odejít. Beru 600 korun za hodinu, přičemž standardní sezení čítá hodiny dvě, a alkoholismus jsem schopen vyléčit po dvou třech sezeních,“ vysvětluje inženýr Dragomirecký. „Musíme s pacientem dojít k příčině jeho pití, dostat se k minulosti. Využívám asociací a vlastností paměti. Když dojdeme v rekapitulacích jeho života k příčině, vytvoří se takzvaná korektivní událost, alkoholik si vše uvědomí a s pitím přestane, ztratí chuť.“
„Vážně je to tak jednoduché a rychlé?“ ptám se.
„Je to, jako když opravíte chybu v počítačovém programu. Počítač taky nepotřebuje týden na rekvalifikaci.“
Laik se diví, odborník žasne a esoterik Milan Calábek tvrdí, že silná osobnost si od závislosti pomůže sama.
ALTERNATIVA PRO NOVOU DOBU
Sedám si na ratanové křesílko naproti dřevěnému bůžkovi. Tak tohle je pražská Univerzita Nové doby, kde se učí šamanismus, čínská kosmologie a hypnóza! Projekt před jedenácti lety založil někdejší divadelní režisér a dramaturg Milan Calábek, který s alternativními naukami začal právě díky znovunabytí střízlivosti. „Začal jsem pít po vzoru otce a dědečka. Závislost je prý ze sedmdesáti procent dědičná věc. A já jsem podlehl.
Nikdy nezapomenu, jak kvůli pití spáchal sebevraždu můj nejbližší kamarád, spisovatel Karel Michal.“
Calábek se tehdy, ve svých 37 letech, vyléčil ze závislosti sám, silou vůle; musel ale odejít od divadla, z prostředí tradičně k alkoholismu náchylného. Kdyby se pro léčení rozhodoval teď, po načerpání znalosti esoterických nauk, neváhal by a pustil by se do meditace. Ta podle něj vytváří endorfinové receptory v čelních lalocích – beta endorfiny, serotonin a cukr prý hrají při léčení významnou roli, v čemž se částečně shoduje s psychiatrií: „Když přestanete pít, nastává pro organismus období obrovské endorfinové deprivace.
Proto má člověk tendenci vyměňovat jednu závislost za jinou, která bude dopaminové centrum také uspokojovat.“

Léčba musí být podle jungiána Calábka celistvá – závislost má dvě složky, tělesnou a duševní, a je třeba se starat o obě. Jakožto učitel hypnózy pak tuto metodu rozhodně doporučuje: „Nepřímou hypnózou se od alkoholismu odpomoci dá zcela jistě – ne každý je však hypnoticky nadán. Pokud hypnabilní je, pak je to jedna z nejsnazších cest.“
Pobyt v prostoru mezi bdělým stavem a spánkem pomůže alkoholikovi získat kontrolu a zjistit problém, kvůli kterému alkoholismus propukl. Terapeut využije rozšířených možností duševních funkcí, aby vložil do hlubší vrstvy pacientova vědomí „pozitivní a konstruktivní sugesce“.
Je však nesmysl domnívat se, že stačí objednat na Internetu CD s hypnotizující nahrávkou a jste vyléčeni. Na Internetu lze totiž získat stovky různých „účinných terapií a farmak“ typu nootropika Geratam nebo nápoje Molecule Multiplicity, který dodá vašim mozkovým buňkám alternativu za „molekuly příjemných pocitů“ získané z alkoholu – a to jen za 440 USD!
Jak sami „vynálezci“ píší, je to „za hranicí těch nejdivočejších snů“.
ZA BRANOU ÚSTAVU
I když se alternativní metody mohou zdát slibné, pro většinu závislých představuje nutný základ pro znovunabytí střízlivosti ústavní léčba. A asi nejznámějším místem pro léčení závislosti na alkoholu je u nás pražská klinika u Apolináře.
Ta zajišťuje celé spektrum léčby: první kontakt, diagnostiku a ambulanci, kam loni docházelo 510 pacientů. Léčebnu založil v roce 1948 nezapomenutelný primář Skála stejně jako KLUS (Klub Lidí Usilujících o Střízlivost), jenž loni oslavil šedesáté výročí. Jedna ze skupin KLUS, jejichž srazy připomínají schůzky AA (jsou však řízené terapeutem), funguje na ženském oddělení u Apolináře, další velmi aktivní jsou v Hradci Králové či Plzni.
A jak klasická léčba u Apolináře vypadá?
VÝDEJ ANTABUSU – hlásá cedule na konci chodby. Ambulanční místnosti v přízemí pro práškaře (závislí na lécích, zejména na hypnoticích), toxíky (narkomani), gamblery (hazardní hráči) a alkoholiky jsou výjimečně prázdné, zato ve druhém patře to žije. Chlapi z mužského oddělení se připravují na arteterapii – nejprve všichni kreslí a pak si o obrázcích povídají. Otevírají s pomocí psychoterapeuta témata, o kterých muže mluvit neslýcháme – strach, beznaděj. Jeden z nich si stěžuje na rodinné problémy, ostatní se mu snaží svými připomínkami pomoci dobrat se řešení. Doktor Randák mi vysvětluje, že takováto terapeutická sezení jsou zde všední součástí dne: „Náš tříměsíční – nebo v případě žen čtyřměsíční – odvykací program obsahuje psychoterapii, řád a pravidla. To je přesně to, co našim pacientům chybí. Každý den má jasně daný režim: budíček, hygiena, rozcvička, snídaně, skupinové psychoterapie, arteterapie, komunitní a edukativní programy.“
Po ukončení ústavní léčby lidé k Apolináři docházejí několikrát týdně na zhruba roční ambulantní doléčování – vypít si antabus, lék podporující abstinenci, a na doprovodnou psychoterapii.
A jak by doktor Randák ochránil cirhotická játra české společnosti?
V prvé řadě by prosadil zrušení nebo omezení reklamy na alkohol: „Prohibice by u nás rozhodně nefungovala, ale přestaňme glorifikovat alkoholismus v médiích a předstírat, že je v pořádku, když naše pseudocelebrity kalí. Alkoholismus je problém, ne ctnost!“ Máte po přečtení článku pocit, že se škodlivé užívání alkoholu týká i vás? Pak zkuste změnit prostředí, nestresovat se, myslet na svou emocionální stabilitu ... a vyplnit si test závislosti přiložený k tomuto článku. Začnete-li vy nebo váš blízký s alkoholem bojovat v čas a s odhodláním, můžete vyváznout s (relativně) zdravou kůží.

---

AUDIT – TEST PRO ZJIŠŤOVÁNÍ PORUCH
PŮSOBENÝCH UŽÍVÁNÍM ALKOHOLU
VÁŽENÍ ČTENÁŘI, MILÍ POTENCIÁLNÍ I SOUČASNÍ ALKOHOLICI!
Před vámi leží jeden z nejužívanějších testů pro identifikaci poruch způsobených užíváním alkoholu, takzvaný test AUDIT. Vyvinula jej WHO, Světová zdravotnická organizace, na konci 80. let 20. století. Po vyplnění dotazníku zjistíte, zda a do jaké míry jste závislí na alkoholu, jestli je vaše situace problematická a jak máte postupovat dále. Test má pouhých deset otázek a jeho vyplnění vám nebude trvat déle než pět minut.
Z možných odpovědí zakroužkujte tu, která se nejvíce blíží skutečnosti. V testu se užívá pojem „ standardní sklenice“ – tím rozumějme půl litru dvanáctistupňového piva, dva decilitry přírodního vína nebo 0,05 litru (velký panák) destilátu. Otázky 1 až 8 se týkají posledních 12 měsíců.
1. Jak často pijete alkoholické nápoje (včetně piva)?
0 – Nikdy
1 – Jednou za měsíc či méně často
2 – 2–4x za měsíc
3 – 2–3x týdně
4 – 4x nebo vícekrát týdně
2. Kolik standardních sklenic alkoholického nápoje vypijete během typického dne, kdy pijete? (Jedna standardní sklenice odpovídá půl litru dvanáctistupňového piva, dvěma decilitrům přírodního vína nebo 0,05 litru destilátu)
0 – Nejvýše 1
1 – 1,5 až 2
2 – 2,5 až 3
3 – 3,5 až 3
4 – 5 a více

3. Jak často vypijete tři nebo více standardních sklenic alkoholického nápoje při jedné příležitosti?

0 – Nikdy
1 – Méně než jednou za měsíc
2 – Každý měsíc
3 – Každý týden
4 – Denně nebo téměř denně

4. Jak často jste během posledních 12 měsíců zjistili, že nejste schopen/na přestat pít, když začnete?

0 – Nikdy
1 – Méně než 1x za měsíc
2 – Každý měsíc
3 – Každý týden
4 – Denně nebo téměř denně

5. Jak často jste kvůli pití během posledních 12 měsíců nebyl schopen / nebyla schopna udělat to, co se od vás běžně očekává?

0 – Nikdy
1 – Méně než 1x za měsíc
2 – Každý měsíc
3 – Každý týden
4 – Denně nebo téměř denně

6. Jak často jste během posledních 12 měsíců potřebovali hned ráno sklenici alkoholického nápoje (počítá se i pivo), abyste mohli fungovat po nadměrném pití z předchozího dne?

0 – Nikdy
1 – Méně než 1x za měsíc
2 – Každý měsíc
3 – Každý týden
4 – Denně nebo téměř denně

7. Jak často jste měl/měla během posledních 12 měsíců pocity viny nebo výčitky svědomí kvůli pití?

0 – Nikdy
1 – Méně než 1x za měsíc
2 – 1x za měsíc
3 – 1x za týden
4 – Denně nebo téměř denně

8. Jak často během posledních 12 měsíců jste nebyli schopni si vzpomenout, co se dělo předchozí večer, protože jste pili?

0 – Nikdy
1 – Méně než 1x za měsíc
2 – Každý měsíc
3 – Každý týden
4 – Denně nebo téměř denně

9. Byl/byla jste vy nebo někdo jiný zraněn v důsledku vašeho pití?

0 – Nikdy
2 – Ano, ale ne v posledních 12 měsících
4 – Ano, během posledních 12 měsíců

10. Byl někdo z vašich příbuzných nebo přátel či nějaký lékař nebo sociální pracovník znepokojen vaším pitím a navrhoval vám, abyste pili méně nebo abyste úplně přestal/přestala?

0 – Nikdy
2 – Ano, ale ne v posledních 12 měsících
4 – Ano v posledních 12 měsících

INTERPRETACE TESTU
Nyní sečtěte čísla, která jste zakroužkovali.
0 – 7 BODŮ
Alkohol buď nepijete, nebo pijete, ale nejste žádný rizikový případ.
8 – 15 BODŮ
Máte s alkoholem problém a jste rizikový případ. Měli byste svůj nebezpečný návyk omezit.
16 – 19 BODŮ
Škodlivé pití nebo závislost. Konzultujte své pití alkoholu s odborníkem.
20 A VÍCE BODŮ
Jste na alkoholu závislí. Poněvadž však tento dotazník není diagnostickým nástrojem, nelze stanovit vaši diagnózu. Proto se poraďte s odborníkem na specializovaných pracovištích.

---

Jak jste dopadli? A jaké jsou vaše názory a zkušenosti?