Chápu postoje lidí, kteří odmítají navštívit Kubu, protože nechtějí podporovat Castrův režim. Minulý týden jsem musela žádat o víza do Běloruska. Nebýt mého otce, který zakoupil jízdenky do Moskvy právě přes Bělorusko, a který se zoufale nemůže dočkat své další „ruské cesty“, mohla bych udělat gesto solidarity s lidmi pronásledovanými režimem a nikdy do Běloruska nejet...
. Jenže kvůli otci to nešlo. A tak jsem se na štěrkem vysypaném prostranství postavila do hloučku několika žen a jednoho muže, čekajících na otevření ambasády v hodinách pro veřejnost. Na prostranství před ambasádou, které bylo zaplněné parkujícími auty, bez jakéhokoliv upozornění, že by místa k parkování byla vyhrazena pouze zaměstnancům ambasády, přijela černá oktávka s modrým diplomatickým oválkem s písmeny CD. Okénko řidiče tiše sjelo, z něj vykoukl tlustý plešatý upocený muž, rukou mávl na ženu sedící v jednom ze zaparkovaných automobilů, beze slova, ale významně. Gesto vztyčeného prstu ukazujícího dovnitř automobilu znamenalo, že tady parkuje on - bylo jasné, striktní a velitelské. Žena mlčky nastartovala a z místa parkování vyjela. Muž zaparkoval a odešel. Nikdo z nás přihlížejících se nezmohl ani na náznak protestu, přestože jsme všichni pocítili nevoli vůči bezohledné aroganci. A to proto, že všichni, včetně oné ženy, jsme potřebovali získat víza do země, kde se ještě mohou úředníci a funkcionáři chovat mocensky a opovržlivě. Každý z nás v sobě přehodnocoval důvod, proč do země chce nebo musí jet. Nikdo z nás se neohradil. Nálada ztěžkla, jako by se nás dotkl stín totality. Vzhlédla jsem ke štítu domu na znak spletených snopů obilí evokující zaniklý Sovětský svaz.
Těžká kovová branka zůstala zavřená i po začátku hodin pro veřejnost, jen u vchodu do ambasády se střídali pokuřující a neteční zaměstnanci. Deset minut po deváté jedna z žen poznamenala: „Je po deváté. Otevřou nám?“ Pohledy přítomných se obrátily na jediného muže ve skupině. Pochopil a nuceně rázným krokem se vydal k brance. Zazvonil, s kýmsi promluvil v mluvítku a přešel k bráně pro vjezd vozidel, jakoby vchodu pro služebnictvo, prošel jím a zašel za budovu. Vydali jsme za ním do malé sklepní místnůstky. Úředník ambasády nás nechal čekat dalších deset minut, než přišel úřadovat. Byl mladý a upnutý do úřednické košile a černých kalhot. Jeho vstřícnost jsme přijali s ponižující vděčností.
Divadlo v totalitní režii - nepříjemný pocit ve mně zůstal dlouho. Ne proto, že v demokratické zemi stojí ambasáda prokazatelně totalitní země, ale spíše vědomí, jak snadné je vyvolat v lidech pocit strachu, podřízení se a donutit je drobnými ústupky „něco za něco“ přikývnout režimu, se kterým nesouhlasí. Pochopila jsem, proč mohly předchozí generace žít čtyři desetiletí v zemi řízené komunisty, aniž se pokusili kolektivní vzpouru. Protože většina z nich byl raději udělala ústupek „něčeho za něco“. Jak snadno lze vybudovat poslušnost založenou na strachu i u demokraticky uvažujících lidí! Protože my nejsme lepší a charakternější než byly generace před námi. Jen můžeme děkovat za to, že nám doba přidělila důstojnější prostor k životu.
