Nechci se přidat do stáda novinářů, kteří minulý týden šmahem odsoudili zvolení Miroslavy Moučkové, šéfredaktorky komunistických Haló novin, do Rady České tiskové kanceláře. Ostatně, není to jediná komunistka v některé z mediálních rad a už vůbec ne jediná politička, která má přímo dohlížet na některé z veřejnoprávních médií. Tím hůř.
Problém se nedá scvrkávat na to, že do kontrolního orgánu ČTK byla zvolena komunistka, byť v souvislosti s jejími oslavnými články na ČSSR vyznívá tato volba jako výsměch svobodě a demokracii. Jenže demokracie je o tom, že v kontrolních orgánech sedí zástupci všech skupin obyvatel. Je otázka, zda by mezi nimi měli být i politici nebo členové politických stran. Tedy nejen komunisté, ale i členové ODS, ČSSD, US-DEU i neparlamentních stran jako jsou Zelení (jejich Petr Uhl sedí v Radě České televize).
Upřímně řečeno, pokud mají rady věrně kopírovat složení české společnosti, nějaký politik by v nich sedět měl. Jenže společnost se neskládá ze samých politiků a straníků. Dalším argumentem proti členství straníků a aktivních politiků v mediálních radách je skutečnost, že právě politici mají největší zájem ovlivňovat a kontrolovat jinak nezávislá média. U veřejnoprávní televize, rozhlasu a tiskové agentury k tomu mají i velmi účinný nástroj: volí a odvolávají generálního ředitele a schvalují jejich rozpočet.
Zvolení Miroslavy Moučkové do Rady ČTK je neslýchané, nikoli však neobvyklé. Kam se poděli její kritici v době, kdy parlament „převoloval“ Radu pro rozhlasové a televizní vysílání podle koaličního klíče? Proč v Radě ČT sedí aktivní politici se jmény na kandidátkách do Poslanecké sněmovny a nikomu to nevadí? Kolik komunistů je potřeba zvolit do mediálních rad, aby kolegové novináři vyvinuli tlak na změnu samotné podstaty problému – příslušných mediálních zákonů?
