Italsko-rakouské Tyroly, 17. března, pozdní odpoledne. Stála jsem na parkovišti lyžařského střediska Spikeboden. Stál tam taky autobus pana Voříška, což se dalo lehce poznat, protože to měl napsáno na kapotě. V řadě pod ním čněly dva honosné, bělostné autobusy rakouské. První z řidičů měl slabou baterku, a tak autobus plný lidí, nemohl nastartovat.
Italsko-rakouské Tyroly, 17. března, pozdní odpoledne. Stála jsem na parkovišti lyžařského střediska Spikeboden. Stál tam taky autobus pana Voříška, což se dalo lehce poznat, protože to měl napsáno na kapotě.
V řadě pod ním čněly dva honosné, bělostné autobusy rakouské. První z řidičů měl slabou baterku, a tak autobus plný lidí, nemohl nastartovat. Druhý se mu snažil pomoct, ale opravdu vůbec nevěděl jak. Oba dva bezmocně pobíhali. Řidič nefungujícího uvažoval, do kterého servisu zavolat. Uvnitř seděli unavení a tudíž nenaladění Rakušané.
Pan Voříšek, který čekal, až se mu sejdou lyžaři, vyndal se samozřejmostí ála „to se někdy stane“ startovací kabel. Půjčil jim ho. Stačilo, aby si vzájemně propojili baterky a tak pomohli slabšímu autobusu k chodu. Jenže ani jeden z těch rakouských řidičů neměl rukavice. Pan Voříšek jim půjčil rukavice. Ukázalo se, že nemají tušení, jak Voříškův kabel použít. Evidentně nikdy nic podobného neviděli. Tak jim to pan Voříšek ukázal, respektive celou opravu udělal. Po pár minutách nefunkční rakouský autobus nastartoval. Klientela uvnitř se roztleskala. Český řidič si kabel i rukavice v klidu uklidil vedle svého dalšího nářadí. Pak odjel.
Nechci psát tyrolské elegie o zlatých ručičkách: když se ale pokazí autobus v nadmořské výšce devět set padesát čtyři metrů, pomoc takového Voříška je v eurech nevyčíslitelná. Nebude ostuda, právě naopak, když si po vstupu do Unie uchováme identitu českých voříšků. Jsou přirozeně inteligentní, přátelští a odolní, to znamená: spoléhající se sami na sebe.
