Kosti nalezené v hrobě měly navlečené ponožky. Já si to uvědomil, ale přesto jsem do popisky k fotografii napsal, že jsou to kosti stehenní...
Vysvětluji si to tím, že při přípravě reportáže o hrobnících (JAK SE STÁT EUROHROBNÍKEM, Reflex č. 16/2009) mě naprosto fascinovala velikost stehenních kostí. Největších v našem těle, majících téměř dinosauří rozměry; kdo neviděl na vlastní oči, těžko uvěří.
Nejspíš jsem chtěl na čtenáře přenést své ohromení. A tak jsem potlačil rozum, vždyť jedna z kostí (se zbytky zeminy i zmíněných textilií) byla „dvojitá“: šlo zjevně o bérec, dvě paralelní a spojené kosti – holenní a lýtkovou. Ostatně snad to na snímku vidíte také. Jenomže já tomu nechtěl rozumět.
Jaká pošetilost! Mně prostě na reportáži padly do oka kosti stehenní. Chybu pozorní čtenáři nepřehlédli, reagovali a vysvětlovali. Já nyní dělám totéž s omluvou i pozitivním východiskem: taková chyba může totiž i oboustranně potěšit. Jak čtenáře, kterému objev nepatřičnosti zvedne sebevědomí, tak i autora, že jeho produkt je čtený.
To ale není vše. Taková chyba může totiž vytvářet i intimní vztah redakce se čtenáři. Těm, co reagovali, jsem omluvně vysvětlil své myšlenkové pochody, načež mě chlácholili v duchu, že oni jsou šťouralové a chyby se stávají. A tak si říkám, že drobná chybka by se – psychologicky vzato – měla tu a tam dostat na stránky.
Což podotýkám s nadsázkou. Ono k tomu totiž dochází, aniž by to někdo dělal programově. Co jiného je tento „případ kostí v ponožkách“...
Z novinářské praxe si vybavuji mnohé chyby z minulosti; samozřejmě každá je jiného druhu. Protivné kolegyni v jistém deníku jsme namluvili, že na Slovensku se chystá otevření dolu na koks. I napsala to jako sólokapra... Kolega ze sportovní rubriky si popletl začátek druholigového fotbalu, kterému nebylo nutné věnovat velkou pozornost. Myslel, že přišel na stadión až na druhý poločas, což mohlo stačit na pár řádek, a netušil, že se dostavil na začátek. Takže po konci první půle usoudil, že je konec utkání. Hráči šli do kabin, v hledišti nebyli skoro žádní diváci, takže ho nemátlo, že davy neproudí za stadiónu. A tak poslal do redakce konečný výsledek. Ve druhém poločase jako naschvál padaly góly a výsledek se změnil. Tohle bylo taky sólíčko, které mnohého čtenáře muselo rovněž pobavit i potěšit.
Další články autora najdete v rubrice GÓLY, FAULY A JINÉ SKOTAČENÍ (Reflex online)
Pavel Kovář: JAK SE STÁT EUROHROBNÍKEM
(Reflex č. 16/2009)
Dva hrobníci kopou hrob kvůli pohřbu i složení kvalifikační zkoušky ... Objevuje se první velká kost, stehenní kost; je šokující, jak je tahle část lidského těla až zvířecky mohutná. Vzápětí druhá, třetí, čtvrtá, pátá a pak už žádná. Pět kostí rovná se dva a půl člověka. Černý humor? Ne, pouhý fakt. Šestá chybí. Předchozí hrobník byl asi lajdák...
