Příští týden vyjde v Reflexu reportáž Tomáše Feřteka o tom, jak dnes žijí lidé v bývalých Sudetech a odkud tito pováleční usedlíci pocházejí. Ten článek vychází při docela vhodné příležitosti, protože o Sudetech byla o víkendu řeč v Norimberku – nebudu tu rozebírat podrobnosti sjezdu někdejších obyvatel Československa německé národnosti, noviny toho byly v pondělí i úterý plné. Asi jste to taky četli.
Něco jiného je číst a něco jiného vidět věci na vlastní oči. Kdo projel české pohraničí důkladněji, kdo zná nejen šumavské turistické trasy, ale i Krušnohoří, podhůří Jizerských hor, Český les atd. atd., ví, že je to někdy dost smutný pohled. To, co Němci budovali po staletí, je v ruinách, nebo to už vůbec není. Někde se život obnovil, někde je to jen přežívání těch, kteří se s novým bydlištěm nikdy nesžili. Něco zrenovovali rekreanti z měst, něco doslova zplundrovali pováleční zlatokopové. Nebo později Romové, kterých dnes žije v Sudetech nejvíc.
Co by se asi tak stalo, kdyby do svých původních bydlišť Němci skutečně přišli zpět? Svou pílí a pracovitostí by určitě kraje pozvedli velmi brzy na vysokou úroveň, svým kapitálem by rozhýbali zdejší život i podnikání. Ale samozřejmě by se jim nelíbilo, že vedle nich tu žijí ti, kteří ke zvelebování nijak nepřispívají, jsou méně schopnější, možná i línější... Samozřejmě by tu byla naopak závist ze strany chudších česky mluvících obyvatel. Samozřejmě by byla rvačka o to, co kdysi bylo moje, pak to bylo tvoje, teď je to zas moje... Vrátil by se stav – i když zdaleka ne v takové míře, 2,5 milionu Němcu se rozhodně nevrátí – z doby před 2. světovou válkou, z doby konce 19. století. Vrátily by se národnostní půtky a konflikty. Tohle si určitě nikdo nepřeje, zvlášť ale slabší česká strana, která má své zkušenosti a ví, že proti silnému německému sousedovi toho sama moc nezmůže. Z pragmatického hlediska jsme proto pro zachování Benešových dekretů, jak dlouho to jen půjde, i když víme, že z morálního hlediska jsou v současné evropské situaci sporné.
Mám pocit, že šancí na řešení je dostat se co nejrychleji do Evropské Unie a umožnit Němcům, ale i ostatním národům, aby si mohli volně koupit jakýkoli dům, kus pole právě v Sudetech. Aby sem přišli skutečně ti, kteří chtějí. Aby se celá věc stala regionální záležitostí, nikoli mezistátní – jde tu přece o regiony, ne o Prahu a Berlín. Aby se celá věc dostala od řečnických pultů velkých politiků, kteří Sudety a jejich někdejší i nynější obyvatele spíše jen využívají k získání vyššího počtu hlasů, do obyčejné komunální politiky, kde se řeší konkrétní otázky života v té které vesnici, městě.
