Uběhl týden. Andy se na mě upnul a já se upnul na něho. Zvednu se od židle, on za mnou. Jdu na WC, on za mnou, sednu si k TV, on si mi lehne k nohám. Občas se zvedne, chroupne si granule a zase ke mně. Vypínám TV, otvírám okno, nikde nikdo, tma, půlnoc u řeky, sovy houkají, řeka si poklidně šumí, vánek odfoukává oblaka dýmu od cigarety, ticho ovládá chvílemi i mou mysl, která se tomu brání. Andy sebou škubnul. Blbej sen. Podívá se na mne a já z něho cítím strašlivou vděčnost, že já tu jsem. Mrazí mě z toho na zádech. To proto, že najednou je mi někdo vděčný ne za to, jakej jsem, co jsem kdy udělal, ale prostě jen za to, že jsem, za to, že EXISTUJU. Jen za to. No není to mrazivý ?
Jenže večer ležím u okna, nemohu usnout, a je to Hrabalova příliš hlučná samota a já poslouchám řeku jak klokotá přes kameny. Vzpomínám na minulej měsíc, jak se zuřivě hnala přes louku dole, vzpomínám jak jsem se v ní brouzdal, když mi bylo pět let. Jak já byl jinej, jak ona stejná, už tisíc let, snad milión let, jak mohla vymlít to koryto a vyrýsovat ty velký kopce? A já, kde já jsem byl? A to mě zneklidňuje. Píšu sms: Máro přijeď za mnou, mám v sobě hroznou tmu. Nepřijela naštěstí Buddhova Mára, ale fakt Mára.
Je zas večer a Mára mi zahulil chatu. Dělám oheň v krbu, ale nějak to nehoří. Cpu tam furt noviny, konečně se krb rozzářil a já ukazuju: „Čum, Máro, Anne Franková“. V lidovkách byla vyfocená Anne Franková, ale i když fotka Anne shořela a noviny zuhelnatěly, ona zůstala neporušená a hleděla na nás černýma zuhelnatělýma očima. Vyprávím Márovi její osud a říkám, že nikdy neumřela, ať se dívá do ohně. Já vím, řeknete si, že je to kýč, ale my tam seděli u ohně a Anne Franková na nás zírala z krbu, větrám dým z okna, zas ta řeka. A stesk a stesk…
