Česká republika se mezi evropskými zeměmi dlouhodobě drží na prvních příčkách v počtu sebevražd dětí a mladistvých. V celosvětovém srovnání na tom sice tak špatně nejsme, dětskou sebevražednost se však nedaří snižovat, říká v rozhovoru pro reflex.cz psychiatr a ředitel Národního ústavu pro duševní zdraví Cyril Höschl. Popisuje možné příčiny stabilně vysokých černých čísel od nárůstu konzumace drog a alkoholu až po šikanu ve školách a rozebírá i problém z druhé strany – šikanu učitelů.
Tu dává za vinu celkovému poklesu respektu k autoritám u mladých lidí: „Tam, kde ,není nikomu nic svaté‘, mizí přirozená úcta k těm, kdo něco dokázali,“ tvrdí Höschl. Tento fenomén je podle něj „jednou z charakteristik společnosti se zrelativizovanými hodnotami“.
Česká republika je v Evropě dlouhodobě na špici v počtu sebevražd dětí a mladistvých. Do jaké míry myslíte, že jde o systémový problém, tedy například o chyby v prevenci šikany?
S dětskou sebevražedností samozřejmě nemůžeme být spokojeni, ať je v porovnání se světem jakákoliv, ale po pravdě si řekněme, že na špici naštěstí nejsme. Ve světě je mnoho zemí s vyšší dětskou sebevražedností. Podle WHO Mortality Database z roku 2004 jsme byli okolo roku 2000 ve statistice mladistvých mezi 15.–19. rokem naštěstí až na 42. místě z 90 sledovaných zemí. Problém je, že se nám dětskou sebevražednost nedaří snižovat a že spíše roste. Je několik činitelů, které tento údaj sytí, včetně deprese, záměny sebezabití a sebevraždy, nárůst konzumace alkoholu a drog u mladistvých (tam jsme opravdu na špici), zneužívání a týrání v rodině, šikana ve škole apod.
V diskusích kolem šikany ve školních kolektivech se často zmiňuje fakt, že děti jsou vychovávány k „poslouchání“, tedy že se nemají vzpírat, tím pádem se těžko vzpírají i třeba agresorovi při šikaně. Souhlasíte s tím?
To mi připadá přitažené za vlasy. Šikanu nevyvolávají neagresívní děti svou neagresivitou, ale agresívní děti svou agresivitou. Kauzalita je zásadně obrácená. Domnívat se, že agresivitu útočníků vyvolávají oběti tím, že se nebrání, je myšlenkový úlet. Šikanu musí minimalizovat či eliminovat systém, ne oběti.
Jak jsme na tom v Česku s psychologickou péčí o děti celkově? Zjednodušeně řečeno, jsou skutečně české děti nešťastnější, jak se může zdát ze statistik?
České děti jsou naštěstí převážně šťastné. Studie, na níž se před několika lety podílel i náš ústav, ukázala, že přes 80 % dětí se hodnotí na stupnici od 0 (nešťastné) do 10 (maximálně šťastné) více než 6. Převážná většina dětí (88 %) hodnotí svůj zdravotní stav jako vynikající a dobrý a 82,5 % dětí se cítí celkem šťastnými (61,2%), nebo dokonce velmi šťastnými (21,3 %). Prokázali jsme statisticky významné souvislosti mezi sledovanými faktory, věkem (okolo 11 let věku subjektivní štěstí klesá) a pohlavím (klesá více u dívek) dětí, neprokázali jsme souvislost s místem bydliště (na venkově nejsou děti šťastnější než ve městě). Ve srovnání s předchozími výsledky z roku 2002 ovšem vskutku míra životní spokojenosti u dětí klesla, a to zejména u jedenáctiletých dívek.
Štěstí je ale přece jen trochu široký pojem…
Subjektivní pocit štěstí je velmi komplexním ukazatelem, na němž se podílí zdraví, rodina, škola, spirituální atmosféra, hmotné zajištění, možnosti seberealizace, ocenění druhými, dostupnost koníčků a mnoho dalšího. Psychologická péče jako taková v tom zásadní roli nehraje (na žebříčcích spokojenosti jsou docela šťastní také obyvatelé Ghany, i když tam bych o psychologické péči silně pochyboval). Horší je, že je u nás čím dál hůř dostupná kvalitní dětská psychiatrická a psychologická péče pro ty děti, jež ji kvůli nějaké poruše již potřebují. Odborníků je na prstech jedné ruky a „nové případy“ většinou neberou. Maminky dětských autistů by mohly vyprávět.
Častým důvodem útoků mezi dětmi i dospívajícími bývá odlišnost, jinakost v původu či rase. Dá se vůbec prevencí zamezit tomu, aby se děti nesnášely pro své odlišnosti?
Úplně zamezit se tomu asi nedá, protože ostražitost k jinak vyhlížejícím je nám vrozena, ať už jde o velký frňák, malý vzrůst, nebo odstáté uši, o rasových odlišnostech nemluvě. Nesnášenlivost a agrese se však dají minimalizovat důslednou výchovou od nejútlejšího dětství. Zde hraje nezastupitelnou úlohu rodina a škola.
Málo zmiňovanou pak bývá šikana s homofobním podtextem. Přitom podle výzkumů mezi středoškoláky zažila více než polovina gayů a leseb diskriminaci nebo obtěžování na základě orientace, dále kupříkladu v Británii, USA a ve Francii se uvádí homofobie jako jedna z častých příčin sebevražd (u mužů až třetina), v Česku se tento jev vůbec nesleduje. Čím se to dá v dnešní, převážně tolerantní společnosti vysvětlit?
To je opravdu paradoxní, protože žijeme zřejmě v nejliberálnější a nejtolerantnější době v dějinách, kdy fanoušci či nositelé kdejaké sexuální úchylky pořádají karnevaly a pride parády a zviditelňují se, jak mohou, zatímco dříve žili v ústraní v obavách, aby na nich jejich orientaci někdo nepoznal. Šikana s homofobním podtextem může být do jisté míry určitou reakcí na toto masové zviditelnění, asi jako rasové útoky v Americe mohou být do jisté míry reakcí na pokryteckou politickou korektnost, jež ve skutečnosti stupňuje napětí. S tím souvisí také to, že rasových (žhářských) útoků je nyní významně více v Německu než u nás, ač právě Německo je nám pro svou toleranci dáváno za vzor. Pokud někdo namítne, že to je dáno především počtem imigrantů, pak i ten je do jisté míry ukazatelem tolerance.
Přepjatost politické korektnosti či aktivit LGBT organizací je často zjevná. Je tohle ale něco, co může ovlivňovat děti?
Přepjatost politické korektnosti ovlivňuje každého, i když děti asi méně než dospělé. U dětí jsou v této souvislosti důležitější jiné otázky, například patoplastické působení výchovy v atypických rodinách. Na otázku, zda výchova dětí homosexuálními páry má na tyto děti negativní dopad do budoucna, jsem v Reflexu několikrát odpovídal. Péče o děti vychovávané homosexuálními páry není o nic horší než u párů heterosexuálních. Mnohdy je dokonce lepší, protože sociálně ne zcela akceptovaní „rodiče“ se snaží společenský handicap atypičnosti rodiny vykompenzovat zvýšenou péčí o děti a o jejich rozumový a citový rozvoj.
Dále je dnes už téměř jisté, že sexuální orientace takto vychovávaných dětí je normální ve stejné proporci jako u dětí z heterosexuálních párů. Také se opakovaně zjišťuje, že děti vychované homosexuálními páry v životě fungují zhruba stejně úspěšně jako děti z klasických rodin. Méně jasné je, jaký dopad má odlišné spektrum identifikačních vzorů (namísto otce a matky dva otcové nebo dvě maminky) na pozdější párovou komunikaci oněch dětí, na vyhledávání partnera, na schopnost zakládat rodinu, stabilitu manželství, výskyt různých poruch apod. Celkově lze dnes říci, že na straně konzervativců jsou při posuzování „škodlivosti“ výchovy homosexuálními páry víceméně oprávněné obavy z nepřirozenosti takového rodinného uspořádání, zatímco na straně liberálního přístupu jsou odborné argumenty, jež se dosud podařilo nashromáždit.
Podle statistik Linky bezpečí jejím operátorům od letošního ledna do listopadu zavolalo téměř 700 dětí se sebevražednými tendencemi. Platí stále používaná poučka, že kdo o sebevraždě mluví, ten ji nepáchá?
Tato poučka neplatila nikdy a neplatí ani dnes. Je to jeden z nebezpečných mýtů, jež je třeba stále vyvracet. Je to stejný nesmysl jako že pes, který štěká, nekouše.
V době medializace případu zemřelé šikanované učitelky z pražské průmyslovky se začalo o něco víc mluvit i o šikaně učitelů. Čím to je, že i učitelé se coby autority stávají oběťmi zesměšňování a obtěžování?
To je další důsledek pokrytecké „korektnosti“, kdy učitel nesmí dát už dnes žákovi ani pohlavek a děti, často vehementně podporovány svými rodiči, napodobují zvrácený svět dospělých, v němž nevítězí spravedlnost, ale tzv. právo vyboxované vykutálenými padouchy. Svět, ve kterém pod hesly o „právech toho či onoho“ slušnost prohrává s arogancí a agresí. Děti si ten model často na bezmocných učitelích vyzkoušejí a zjistí, že funguje. Tak proč by si ho neosvojily jako úspěšnou strategii?
Do jaké míry je to způsobeno celkovým poklesem respektu k autoritám u mladých lidí?
Značně. Dalo by se říci, že tam, kde „není nikomu nic svaté“, mizí přirozená úcta k těm, kdo něco dokázali, ke stáří, k nadřízeným a samozřejmě k učitelům. Ne že by si za to do určité míry nemohli/y sami/y, ale jako fenomén je to jedna z charakteristik postmoderní liberální společnosti se zrelativizovanými hodnotami. Dobrá zpráva je, že stále existuje mnoho pozitivních protipříkladů a že každý trend se ve společnosti dříve nebo později změní, či dokonce obrátí.
Vidíte příčinu spíše v rodinách, jež dnes vychovávají děti volněji? Anebo se s hodnotovým nastavením špatně pracuje ve škole?
Odpověď na tuto otázku by vyžadovala solidně založenou studii, jež by vyhodnotila proporci různých zdrojů ztráty respektu ke skutečným autoritám. Bez takové studie lze pouze vyjadřovat nepodložené názory na úrovni spekulací. Osobně se domnívám, že působení rodiny, školy a médií jsou spojené nádoby, jejichž proměny se do sebe vzájemně promítají. To, jak se dítě chová, je jistě do značné míry dáno tím, jak se chovají rodiče. Ti se však chovají tak, jak jim hodnotové žebříčky, stav práva a celková atmosféra ve společnosti umožňují. To vše je navíc syceno vzory a vzorci zaplňujícími mediální prostor a sociální sítě, jež pro část mládeže mají nepochybně hodnototvorný potenciál. Tyto vzory („celebrity“) a vzorce (úspěšné strategie chování) jsou zhusta napodobovány a kruh se uzavírá.
