Nina Špitálníková (35), specialistka na problematiku KLDR a spisovatelka, momentálně na přednáškovém turné vyprodává jeden sál za druhým. Tentokrát hovoří především o zásadních motivech své knižní novinky, románu Severka, totiž o přípravách na útěk a ceně, kterou uprchlíci z KLDR zaplatí, ať už jde o peníze, nebo zmařené životy.
Koreanistka Nina Špitálníková měla během dvou studijních stáží v Severní Koreji vzácnou příležitost poznat nejnesvobodnější zemi světa jak za vlády Kim Čŏng-ila, tak jeho syna Kim Čŏng-una. Po bestsellerech Mezi dvěma Kimy a Svědectví o životě v KLDR, souboru sedmi silných rozhovorů se severokorejskými uprchlíky oceněném Magnesií Literou v kategorii publicistika, vydává svůj první román s názvem Severka. Rozhovor o novince, o Koreji, o popularitě i rodinném zázemí holky z policejní rodiny, která z divokého Kladna utekla za bar neméně divokého holešovického klubu Cross, čtěte již zítra v novém Reflexu. Zde nabízíme další otázky a odpovědi, které v papírovém Reflexu nenajdete.
Když server Goodreads nedávno zveřejnil list nejlépe hodnocených knih v každém státě, nejen v České republice, ale i na světě bylo nejlépe hodnocené vaše Svědectví o životě v KLDR – dosáhlo na hodnocení 4,79 z 5, Severka za ním zaostává jen o jedenáct setin. I na české Databázi knih má Svědectví 96 %. S nadsázkou se ptám: to ve světě nikdo nic podobného jako vy nedělá?
Ono je těžké se k severokorejským uprchlíkům dostat a spousty koreanistů jdou oficiální cestou – osloví jihokorejskou vládu nebo oficiální instituce, které jim povolí dělat rozhovory se Severokorejci. U toho ovšem sedí vládní zřízenec, který dohlíží na to, co ti lidé říkají, jak odpovídají. Já to dělala na pankáče, teď už bych byla opatrnější. Ale právě to, že jsem jako šestadvacetiletá opatrná nebyla, mi dalo velký náskok. Další věc je, že akademiky, historiky, zajímají velké dějiny – politika, jaderné zbraně, vlády, dynastie, elity. To je samozřejmě ohromně důležité, jenže mě to nezajímá zdaleka tolik jako dějiny každodennosti. Protože co je Severní Korea? Severokorejci. Mají, pravda, zvláštní vedení, pro média i výzkumníky mnohem atraktivnější, ale mě baví obyčejní lidi. Mám taky zásadu, že svým respondentům nebudu za rozhovory platit. Spousta severokorejských utečenců svoje informace prodává třeba i za tisíc dolarů za rozhovor – a řeknou vám přesně to, co chcete. To já nepotřebuju, chci k nim být kritická a chci s každým z nich navázat aspoň pro ten rozhovor nějaký vztah. To mě odlišuje od dalších lidí, co dělají se severokorejskými utečenci rozhovory.
Na právě uplynulém knižním veletrhu ve Frankfurtu se mělo jednat o vydání vašich knih se zahraničními nakladateli. O které země a jazyky jde a proč k takovým jednáním i vzhledem k úspěchu na databázi Goodreads nedošlo už dávno?
Já na věci nepospíchám, nepotřebuju mít všechno hned. Můj redaktor z NLN a agentka Kristin Olson na frankfurtském veletrhu řešili překlady mých knih pro americký trh. Dostala jsem taky nabídky na německé a italské vydání, jenže to jsem psala Severku, a já když píšu, nedokážu se na nic dalšího koncentrovat. Už kdysi dávno, když mi nakladatelství NLN poslalo smlouvu na knihu Mezi dvěma Kimy s velmi dobrými podmínkami, jsem jim odpověděla až za rok, protože jsem na to zapomněla. Mezitím mi ovšem nabídli ještě lepší podmínky, takže kdo pozdě chodí, sám sobě občas neškodí, ale přilepší.
Vaší formulaci, že nepotřebujete mít všechno hned, se usmívám, protože se mi donesly zvěsti o vašem vysokoškolském studiu…
No jo, to je legrační příběh. Rozstudovala jsem si ještě orální historii na pražské fakultě humanitních studií, protože jsem měla mezery v české moderní historii a taky chtěla vyřešit nějaká svá metodologická váhání, pokud jde právě o nabírání rozhovorů. Studium mě baví a je mi velmi prospěšné, jenže vůbec nestíhám plnit studijní povinnosti a sbírat kredity, takže jsem se musela přihlásit potřetí do prváku. A letos byl součástí přijímaček motivační dopis. Dost jsem bojovala s tím, jak ho formulovat, aby to neznělo drze. Na druhou stranu, když už něco dělám, dělám to zodpovědně a dobře. Jen mi to občas trvá, dostat se k tomu… Počtvrté už se prostě hlásit nebudu.
Velkou roli v přijetí vašich knížek hraje vaše osobnost. Vždy jste hodně vystupovala na veřejnosti, máte atraktivní tetování, zajímá vás tajemné umění bondáže. Utvořil se kolem vás pomyslný klub žen, které za vámi po představení chodí, svěřují se vám, žádají vás o radu. Čím jste si to zasloužila?
Nevím. Ale děje se mi často, že přijdou slečny a řeknou mi, že chtějí být jako já, že jsem je nasměrovala… To se rdím a nerozumím. Možná je to proto, že jdu s kůží na trh – nestydím se za to, že jsem samoživitelka, nebojím se přiznat, že jsem čekala dítě se ženatým chlapem s britskými a barbadoskými kořeny a byla po tři velmi divoké roky vlastně ta druhá, ta pitomá milenka. Otěhotněla jsem v Japonsku a on mě zpočátku velmi podporoval, bylo mi osmadvacet a nechtěla jsem za žádnou cenu dítě. Byla jsem emancipovaná, cestovala jsem, byla jsem už tehdy úspěšná a nechtěla se všeho vzdát. A on, že je v mém břiše spirituální dítě a že nesmím na potrat. Samozřejmě úplně otočil, když mu na mě přišla manželka. Byla jsem v jedenáctém týdnu, šla na gynekologii na předpotratový ultrazvuk – a viděla na něm Malcolmovy ručičky a nožičky a v ten moment jsem to nedokázala. Moje gynekoložka se mě zeptala, jestli se sama uživím, a já řekla, že ano. „Tak nad ničím nepřemýšlejte a nechte si to dítě,“ řekla a já ji poslechla, i když jsem se na to necítila.
Nina Špitálníková hostem v Prostoru X:
A to jste ještě nevěděla, že vaše těhotenství nebude bezproblémové.
Po tom strašném těhotenství, kdy jsem navíc dopisovala Mezi dvěma Kimy, jsem porodila o měsíc dřív, v lednu, a nic k tomu miminku necítila. Nedokázala jsem si ani pořídit kočárek, nechtěla jsem si možná vnitřně připustit, že jsem máma – a že na něj budu sama. Starala jsem se o syna uprostřed svých velkých zdravotních problémů, ale v srdci nebylo nic. Kdykoli jsem předtím měla krizi, vyrazila jsem na cestu, takže jsem si ještě z porodnice koupila letenky na duben do Barcelony. Letěla jsem s tím malým kuřátkem a kamarádkou. V Barceloně se to dokonale srovnalo, až tam jsem po bezmála čtvrtroce pocítila skutečnou mateřskou lásku. Proto chci vyjádřit podporu všem maminkám, kterým se tohle taky stalo a taky jim láska k dítěti nenajela hned. Není to nic divného – narodí se nový člověk, neznáme ho, musíme si zvyknout. Malcolm byl hodné dítě a dodnes je. Cestovat jsme nepřestali dodnes, jeho první Vánoce jsme strávili v Mexiku, v muzeu antropologie.
Severka bude i zfilmována, vznikne animovaný snímek. Kdo za ním stojí?
Producent Vladimír Lhoták. Ono už mělo být natočené Svědectví, ale dlouho jsme se domlouvali na smlouvě – jsem takový ignorant, že když věci nejsou aktuální, odsouvám je, a takhle jsem odsouvala i tu smlouvu. Tady to bylo k dobru věci – počkalo se na Severku, podrobnější a tak nějak uživatelsky přístupnější zpracování nejatraktivnějšího příběhu ze Svědectví. Ale než se to nakreslí a zafinancuje, bude to trvat třeba osm let.
Ilustrovat bude Dana Lédl?
Ano, moc si přeju, aby byla hlavní ilustrátorkou právě Myokard, která mi teď ilustruje pohádku o totalitě Tota lítá, ve které malá holka vždycky v noci proletí do jiného světa, do totality. Oceňuju na Daně, jak obrovsky je tvůrčí. V jejích ilustracích ke Svědectví třeba nikdo nemá obličej. Těším se na to, co vymyslí u té pohádky a na pracovních listech k ní – prý chce pokaždé, když bude Tota v totalitním světě, knížku otočit, protože ten svět je vlastně vzhůru nohama.
Vzhůru nohama mi někdy přijde i váš svět – na crowdfundingovém webu Donio se na Severku vybralo 855 % vámi požadované částky, tedy 1 710 000 korun. Využijete ty peníze i na vznik zmíněné pohádky Tota lítá, která dětem vysvětlí, co je to totalita, disent a disident. Co píšete dalšího?
Scénář. Možná budu mít seriál. Nemůžu o tom mluvit. Ale není to o Severní Koreji.
K té se ještě vrátíme. Jak probíhají přípravy na útěk z KLDR?
To je vlastně hlavním tématem přednášek, se kterými teď objíždím republiku. Přednáším takhle o Severní Koreji už několik let – úplně první přednášky, skoro cestopisné, se týkaly mého pobytu tam, druhá vlna vystoupení poukazovala na příkladu jakési střední třídy, jak vypadá život Severokorejce od kolébky po smrt, a nová přednáška je spojená jak s příběhem Severky, tak uprchlíků obecně. Vycházím především z nahraných rozhovorů se zhruba osmdesáti lidmi, které jsem od roku 2014 pořídila. Hodně mluvím právě o útěku a mentálních přípravách na něj s využitím citací z rozhovorů; vše je striktně anonymizováno kvůli bezpečnosti. Spousta lidí si myslí, že jsou uprchlíci v Jižní Koreji opěvovaní jako hrdinové, kteří to zvládli, dostali se na správnou stranu a my jim teď musíme pomoci. Tak to ovšem vůbec není, Severokorejci, typicky tmavší a méně vzdělaní, jsou v Jižní Koreji šikanovaní a probíhá tam rasismus podobný tomu českému vůči Romům.
Lze odhadnout, kolik lidí z KLDR každoročně uteče? A kam vedou jejich kroky? V Jižní Koreji mají registrovaných více než třicet tisíc severokorejských běženců, v Číně jich i s jejich dětmi bude nelegálně pobývat asi i více…
Tohle se přesně neví. Relativní jistota je pouze u těch, kteří se, typicky přes Čínu, dostanou do Jižní Koreje. Tam mají přesnou evidenci, musejí totiž projít převýchovným centrem, střediskem pro výcvik sociální adaptace Hanawŏn. Ta čísla se s covidem obrovsky změnila; před rokem 2020 to bylo vždy přes tisícovku, někdy i přes dva tisíce ročně, v posledních třech letech to není ani stovka. Hranice jsou mnohem ostřeji hlídané a to útěky zdražilo. Přes sedmdesát procent severokorejských uprchlíků do Jižní Koreje jsou ženy. Přesné množství uprchlíků v Číně nikdy nezjistíme. Existují prý případy přeběhlíků zpět do KLDR, ale kdykoli o nich vyjde článek a já se ho snažím ozdrojovat, nenajdu nic. Moc tomu tedy nevěřím. Zajímavé je, že mnoho Severokorejců žije v Japonsku – odešli tam před válkou nebo i později, často z donucení v době okupace v letech 1910–1945, a někteří z nich hlásají severokorejskou ideologii čučche, doktrínu absolutní soběstačnosti. Jimi řízené hnutí Čongrjon jede v mnoha nelegálních byznysech včetně pašování zbraní do Severní Koreje a provozování většiny heren pačinko. Byli jsme nedávno se synem na dovolené po Jižní Koreji a Japonsku a on ve svých sedmi letech těžko chápal, že herní automaty má v Jižní Koreji povolené, ale v Japonsku zakázané, protože výnos z nich jde na podporu severokorejského režimu.
Na jakou stranu se KLDR asi postaví v aktuálním izraelsko-palestinském konfliktu?
Média v KLDR, přičemž noviny jsou na příděl a rádio a televize zdaleka nejsou dostupné všem, běžným lidem zprvu skoro nic neřeknou, dokud od nejvyššího vůdce nepřijde rázné a hlasité odsouzení, typicky kopírující přístup komunistické Číny. Severokorejci za všech okolností odsuzují vměšování zahraničních sil do lokálních problémů. Když vypukla válka na Ukrajině, odsoudili všechny země, které se ve sporu Rusko versus Ukrajina angažovaly – na straně napadeného státu.
Jeden čas vám na sítích členové skupiny Pektusan, soudruzi ze Společnosti česko-severokorejského přátelství a blouznivci adorující, samozřejmě na dálku a bez znalostí, život v KLDR, strašlivě nadávali. Objevily se v souvislosti se Severkou a vašimi vystoupeními na veřejnosti nějaké další originální metafory, nebo hateři dál jedou svůj hospodsko-soudružský standard?
Kupodivu mě nijak nehejtují vyznavači komunistické ideologie – nejsou si totiž jistí, jestli Severní Koreu náhodou nepropaguju. Jednou jsem dokonce měla fotečku na nástěnce mladých komunistů s tím, že jsem jejich vzor. Já? Nejvíc nenávisti sklízím od lidí na sociálních sítích i jinde za to, že mám dítě míšence – chodily mi na mou adresu, přímo do místa bydliště, odporné výhrůžky, že mému dvouapůlletému chlapečkovi někdo hodlá rozbít ten jeho negerskej ksicht… Co když nějaký podobný frustrát půjde ožralej na nějakou demonstraci, kde budu s dítětem, a uvidí nás? Nechápu, že tetování, barvu kůže nebo cizí sexualitu dnes ještě může někdo řešit, kromě takzvaných starých bílých mužů, jejichž jsem svými demografickými charakteristikami úhlavní nepřítel – svobodná, uživí se sama, veřejně mluví o tom, že jsou v Česku extrémně špatně nastavené alimenty… Když jsou hejty přes čáru, hlásím je nemilosrdně na policii a na sítích jsem se nedávno naučila blokovat – není mojí povinností věnovat rasistům svoji pozornost. Pak ještě dostávám sodu za to, že jsem potetovaná: pokérovaná štětka, která si vyprcává prostor v médiích, případně jsem frigidní nebo by si o mě nikdo kolo neopřel. Političky nebo obecně ženy ve veřejném prostoru by mohly vyprávět – jako ženská dostáváte tyhle roztomilé reakce věčně. Buď spíte s každým, nebo vás nikdo nechce, často obojí zároveň. Když jsem kdysi kandidovala do eurovoleb, dělala jsem týdenní žebříčky Top 10 hejtíčků – oni tihle blázínci často používají krásný, metaforický jazyk plný vzletných obratů.
Kromě standardních vulgarismů třeba psali, že jste „jedovatá houba, která vyrostla z hromady hnoje“…
Ano, to nějaký Severní Koreji nakloněný soudruh, možná dokonce sám pan Vrobel, použil jejich oblíbený idiom. Jako koreanistka jsem to velmi ocenila a vážím si toho.
Rozhovor s Ninou Špitálníkovou si přečtěte v Reflexu č. 43/2023, který vychází 26. října >>>
