Těhotenství bylo pro Špitálníkovou nejtěžší období. I kvůli strachu, který v ní vyvolávaly reakce okolí i média. Viděla ale na ultrazvuku tlukot srdce svého dítěte a morálka už jí nedovolila jít na potrat. Svobodné mateřství je podle ní v Česku stigma. Obrovský problém navíc je prý chudoba, protože z příspěvku státu nejde vyjít. Navíc se toleruje, když se muž o dítě nestará, bere se to jako normální. A soudy se táhnou.
Z matky se podle Špitálníkové snaží společnost udělat něco uniformního. Je špatná, když má velký výstřih. Sex je prý brán jako něco tajemného a špatného. Matka je přitom archetyp bohyně, která má opatrovat miminko. A to nejde dohromady. Problém je přitom spíš mezi ženami. Takový boj o to, kdo je lepší matka. Kvůli svým zálibám a životnímu stylu tak nemá Špitálníková o útoky a urážky nouzi. Jde i o velmi rasistické věci. O bezpečnost svého syna, který je míšenec, se ale nebojí.
Na svazování ji baví estetika. Nejde prý jen o součást tvrdého sexu, v Asii ho třeba berou jako umění a něco normálního. Partnery nestřídá, je to podle ní nebezpečné. Při svazování dochází k omezení dechu a lehce může být překročena hranice, kdy je ta praktika fatální. Špitálníková přitom mluví o relaxaci, práci s bolestí a svým tělem. Svazovat se podle ní nechávají velmi různorodí lidé, od bankéřů po politiky.
Proč už se nemůže vrátit do KLDR? V čem může být život v totalitě lepší než v demokracii? Jak těžké je být v Česku svobodná matka? A jak jde dohromady malé dítě a cestování po celé planetě?
