Zemřela Dana Drábová. Po třech dnech, kdy není k dispozici energie, se společnost rozpadá, řekla v minulosti Reflexu
Zemřela dlouholetá předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) Dana Drábová, bylo jí 64 let. ČTK to oznámil úřad. V čele instituce stála od roku 1999, zapojila se také do komunální politiky. "S hlubokou lítostí si Vás dovoluji informovat, že předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, paní Dana Drábová, dnes, 6. října 2025, následkem vážné nemoci zemřela," sdělil SÚJB. V lednu roku 2022 poskytla Reflexu velký rozhovor, který si dnes můžete opět přečíst.
S drahou elektřinou si poradíme, ale stát by měl lidem pomoci, říká předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. Jeho úkolem je zajistit dostatek energií za rozumnou cenu. Bez stavby dalších jaderných bloků to ovšem nepůjde.
Zdražování elektřiny je jedním z největších aktuálních problémů. Někdo tvrdí, že bude pokračovat, jiní naopak odhadují zlevnění. Co si myslíte vy?
Předpovídat v dnešním světě ceny elektřiny, mimochodem i spousty dalších surovin, je věc pro jasnovidce. Něco víme, vývoj cen energetických zdrojů je cyklický, navázaný na cykly ekonomické. Oživování ekonomiky po dvou letech pandemie je jednou z příčin prudkého růstu cen plynu a uhlí. To zase zdražuje elektřinu. Zejména když v Německu málo foukalo, větrné farmy na severu vyráběly minimum a do toho vstoupil extrémně drahý plyn. Výrobu elektřiny z uhlí zase prodražují emisní povolenky, na celkové ceně megawatthodiny se podílejí zhruba dvaceti procenty. A když se to poskládá, máme najednou na burze místo čtyřiceti eur za megawatthodinu i čtyři sta a více eur. To jsou ale takzvané spotové ceny, tedy cena, za jakou se kupuje elektřina ze dne na den. Naprostá většina dodávek lidem a podnikům je nasmlouvána na delší období a nepodléhá takovým výkyvům. Třeba já mám smlouvu s dodavatelem s tříletou fixací, a tak budu se zájmem sledovat vývoj pro rok 2023. Silová elektřina bude stejně drahá jako v Německu, což už je ostatně dnes, a cena se bude odvíjet právě od toho, jak se bude s elektřinou obchodovat na burze. Teď si tedy zavěštím: už to asi nebude oněch čtyřicet eur, ale třeba osmdesát. I tak je to velký nárůst, který spoustě lidí způsobí potíže. A stát by jim měl pomoci.
Doba levných energií končí. Proč? Přece jsme technologicky čím dál pokročilejší, používáme úspornější zařízení, měli bychom si umět poradit.
Lidi si vždycky poradí. Poradili si s válkami, epidemiemi, poradí si i s drahou energií. Jenže je nás na planetě jaksi stále víc. A blížíme se situaci, kdy fosilní paliva čili uhlí, ropa, zemní plyn přestanou být schopny potřeby světa pokrývat. Z různých důvodů. Ten nejtriviálnější je, že jich prostě nebude dost pro všechny. Tři čtvrtiny našich energetických potřeb jsou pokryty fosilními palivy. Přes všechno úsilí a nárůst obnovitelných zdrojů jejich podíl nijak zvlášť neklesá. Například výroba elektřiny ve fotovoltaických elektrárnách se za posledních deset let zvýšila stokrát a dnes dosahuje nějakých, možná, tří čtyř procent celkové světové potřeby elektřiny. Ano, je fajn, že narostla stokrát, ale podíl toho, co je schopna fotovoltaika pokrýt, je pořád ještě bohužel hodně malý.
A ta úspornější zařízení?
William Stanley Jevons zformuloval v roce 1865 něco, čemu dnes říkáme Jevonsův paradox. Zvyšování účinnosti využívání zdroje vede ke zvyšování rychlosti spotřeby daného zdroje. Můžeme také říct, že čím víc snižujeme náklady, tím víc plýtváme. Příklad? Digitalizace vůbec nevede ke snížení spotřeby energie, spíš k jejímu nárůstu kvůli ohromným datacentrům. A to nemluvím o těžbě bitcoinů.
A jaký je zásadní důvod zdražování? Nezdá se, že by ho ještě začátkem minulého roku někdo předpokládal.
Sešlo se několik faktorů. Už zmíněné ekonomické oživení, velká poptávka po zemním plynu v Asii. Americký zkapalněný plyn šel přednostně za vyšší cenou na asijské trhy. I Rusko má stále větší možnosti dodávat na asijský trh. Navíc byl loňský rok mnohem méně větrný než ty předchozí. Větrnou elektřinu tak musela nahradit ta plynová, jak už jsem říkala. Velký vliv má i tlak EU na přechod od dlouhodobých smluv na dodávky plynu k nákupu na spotovém trhu. To v případě přebytku plynu vede opravdu k nižším cenám. Ale přijde-li převis poptávky nad nabídkou, zažijeme i extrémní nárůst.
Padá část viny i na unijní Green Deal, jak se o tom hovoří? I střídmí pozorovatelé říkají, že plán na dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 je „příliš ambiciózní“.
Tak zrovna Green Deal bych ze současné situace nevinila. Zatím je to právě jen deal, tedy dohoda. Údělem se teprve stane, až se začnou realizovat jednotlivá opatření, která by nás k uhlíkové neutralitě měla dovést. Ten plán je dobrý, závislosti na fosilních palivech by se EU měla snažit zbavit tak rychle, jak jen to rozumně půjde. Hlavně proto, že je na svém území už prakticky nemá, kromě ubývajících ložisek plynu na severu a zbytečků uhlí. Musí stále více dovážet jak plyn, tak ropu z geopoliticky ne zrovna příjemných zemí. Ze závislosti na dovozu bychom se měli aspoň trochu vymanit.
A má nějaký valný smysl, když si Evropané za ohromné peníze utahují klimatické opasky, utlumují „špinavé“ uhelné elektrárny a Čína, která vede světový žebříček znečišťovatelů, jich mezitím otevřela hned několik?
Pořád po špičkách našlapujeme okolo nutnosti fosilní paliva postupně co nejvíc omezit, promiňte, klima neklima. Přitom víme, že žádná kombinace tradičních čili fosilních, jaderných a vodních zdrojů a nových technologií pro získávání elektřiny z větru a slunce nám v současném stavu nedokáže dlouhodobě zajistit ekonomický růst, na jaký jsme si zvykli po druhé světové válce. Číně, a zejména ostatním rozvojovým zemím se moc divit nemůžeme. Vlastně dělají to, co Evropa a Severní Amerika dělaly před sto lety. Stavějí svoji ekonomiku a kvalitu života na uhlí. Zároveň však rychle rozvíjejí zdroje obnovitelné.
Mimochodem, koupila byste si elektroauto?
Jasně, moc hezky se v něm jezdí. Do města a na kratší cesty z města mi přijde výborné. Určitě je to součást budoucí mobility. Jsem ráda, že se elektromobily po sto letech, kdy prohrály s benzínovými auty na hlavu, opět vracejí.
Vraťme se k elektřině. Hodně se nyní cituje vaše věta, že není otázkou, zda nastane blackout, ale kdy nastane. Máme si opravdu chystat konzervy, vodu, svíčky?
Blackouty se odehrávají v různých částech světa každý rok. Zejména kvůli extrémům počasí. Také kvůli slabým místům v přenosové síti a nemožnosti zajistit okamžitě rovnováhu mezi výrobou a odběrem. Evropa zažila velké blackouty naposledy v letech 2003 a 2006. Postihly desítky miliónů lidí a trvaly několik desítek hodin. Výpadek proudu po několik hodin není katastrofální, je to problém, je to složité a nepříjemné. Ale výpadek proudu na několik dnů by byla zásadní změna. Zhruba po třech dnech, kdy nejsou k dispozici energie, se společnost, jak ji známe, rozpadá. New Orleans po hurikánu Katrina 2005 byl příklad. Je dobré mít doma vše, co zmiňujete. Balenou pitnou vodu, pár konzerv, plynový vařič a kartuši, petrolejku, rádio a dostatek baterií, aby člověk věděl, co se děje.
Jak by takový blackout mohl vypadat? Studené topení a nehrající televize by asi nebyly to nejhorší, že?
Na venkově vydrží lidi bez proudu podstatně déle než ve městech. Ostatně mám zkušenost, po orkánu Kyrill byly moje Pyšely bez proudu 36 hodin. To už bylo na hraně. Naštěstí byla zima, takže maso nepochodovalo z lednice. Ve městě bude problém s pitnou vodou, s kanalizací, s topením. Nic si nekoupíte, nebudou fungovat bankovní karty. Nastane chaos v dopravě, nebude ji jak řídit. Nemocní, kteří jsou sice doma, ale závislí na přístrojích, se ocitnou rychle v přímém ohrožení života. A to je jen namátkový výčet možných problémů. Tak snad nás to v takovém rozsahu nepotká.
Ještě jeden váš výrok je varovný: Energetická nesoběstačnost je velkou slabinou České republiky. Přitom elektřinu i vyvážíme…
Elektřina je stále důležitější a s její domácí výrobou jsme na tom pořád dobře. Ještě pár let si budeme maličko vylepšovat hluboce záporné saldo obchodu s energiemi. Brzy s odstavováním uhelných elektráren skončí i to. A nelze zapomínat na ropu a plyn pro dopravu a topení. Tam jsme závislí na dovozu prakticky ze sta procent.
Jaký je vůbec zdejší energetický mix, jak si vyrábíme elektřinu?
V roce 2020 pocházelo 38 procent elektřiny z uhlí, 37 procent z jádra, 15 z obnovitelných zdrojů a 10 procent pokrýval plyn. Od devadesátých let vidíme setrvalý a významný pokles podílu uhlí, z takřka osmdesáti procent na dnešních méně než 40 procent, s předpokladem zhruba 15 procent v roce 2040. Ale to ještě uvidíme. Programové prohlášení Fialovy vlády počítá s úplným koncem uhlí už v roce 2033. Pro budoucnost nám nezbývá nic jiného než kombinace jádra a obnovitelných zdrojů, v našich podmínkách bychom se měli více věnovat větru a malým fotovoltaikám, potenciál vody je bohužel téměř vyčerpán. A co nebude možné touto kombinací pokrýt, bude muset pokrýt plyn. Nebo se z vývozce změníme na dovozce. Jen by mě zajímalo, odkud bychom dováželi.
Zdá se, že Evropská komise nakonec přece jen zařadí jádro a plyn mezi čisté zdroje, které by mohly nahradit utlumované uhlí. Jenže pokud by se to nestalo, dostavba jaderných elektráren Dukovany a Temelín by byla ohrožena kvůli zhoršenému financování, získávání úvěrů od bank. Opravdu by to bylo tak obtížné?
Bylo by to obtížnější právě kvůli ceně peněz. Takže cena bloku by skutečně mohla vystoupat na nějakých 300 až 400 miliard. Cena peněz totiž tvoří podstatnou složku celkových nákladů na stavbu. A nejspíš by celé financování spadlo na bedra státu, který zatím může získat finance výhodněji než akciová společnost.
Návrh Evropské komise byl ovšem kritizován na obou stranách zelené barikády – Rakousko či Německo jádro stále odmítají, na druhé straně Francie, Česko a další východoevropské státy jeho zařazení mezi zelené zdroje kvitují, ovšem podmínky považují za příliš tvrdé. V čem konkrétně jsou pro nás těžko splnitelné?
Nejvíc mi vadí dočasnost zmíněného zařazení mezi čisté zdroje. Chápu ji u plynu, ten ani náhodou není nízkoemisní. Ale jádro?! Proč mají být do taxonomie, tedy do kritérií zeleného evropského bankovnictví, zařazeny pouze projekty, které získají příslušné povolení do roku 2045?! Ale ono je to daleko, vždycky se to dá přehodnotit, pokud by se ukázalo, že dostatek nízkoemisní elektřiny za rozumnou cenu si Evropská unie nebude schopna opatřit. Hodně se diskutuje o požadavku mít k dispozici v roce 2050 úložiště pro vyhořelé jaderné palivo. Český plán směřuje k roku 2065, ale jistě je tam rezerva. Stačilo by pevné politické zadání a stihnout by se to dalo.
Ostatně, co je na jaderných elektrárnách, které uhlík nevypouštějí, tak závadného? Unijní kritéria přece nedovolují provoz nějakého dalšího Černobylu.
V hustě osídlené Evropě vychází odpor především z obavy, že by nějaký ten Černobyl či Fukušima přece jen mohly nastat. Těžko se vysvětluje, že pravděpodobnost havárie je naprosto mizivá, když zároveň musíme připustit, že nikdy nebude nulová. A že máme znalosti a prostředky k tomu, abychom případnou havárii omezili jen na zničení zařízení a ani náhodou neohrozili lidi a okolí. Další problém je ono ukládání vyhořelého paliva. Zase se velmi obtížně vysvětluje, že řešení máme. A hlavně že bude bezpečné po stovky tisíc let. S nadsázkou někdy říkám, že až se Země pohne tak, že by vyhořelé palivo mohlo z hloubky půl kilometru ohrozit něco na povrchu, budou mít lidi úplně jiné starosti. Pokud vůbec nějaké.
Sama jste ovšem před několika roky v Reflexu říkala, že jako obecní zastupitelka v Pyšelích byste nechtěla, aby se úložiště budovalo za vašimi humny.
To ale nemá nic společného s bezpečností. Spíš by mi vadilo, že se kolem vozí kvanta zeminy, probíhají odstřely a tak. To lidi v okolí stavěného uložiště bezesporu ovlivní na dvě desítky let. A je úkolem vlády jim tohle nepohodlí patřičně kompenzovat.
A není paradoxní, když Německo letos odstaví i zbytek svých bezpečných a funkčních jaderných elektráren, ale současně se budou za kopcem, třeba i u nás, za velké peníze nové jaderné komíny stavět?
Však také právě Německo velmi lpí na té dočasnosti zařazení jádra do taxonomie. Na druhou stranu i v Německu sílí hlasy, že by se odstavení zbývajících reaktorů mělo ještě promyslet. On ten loňský bezvětrný podzim byl přece jen poučný.
Účastníte se řady mezinárodních setkání. Domníváte se, že si zelení politici a jejich experti uvědomují, v jaké situaci se nacházejí méně bohaté unijní země, které nedisponují větrem jako Nizozemsko nebo slunečním svitem jako jižní státy?
Nevypadá to tak. Někdy si říkám, že se rozhodli přehlasovat fyzikální zákony. Vždyť i v jádru dobrá myšlenka musí brát v potaz reálné možnosti. Jak technologické, tak ekonomické a sociální.
My jsme navíc průmyslová země a pro zdejší firmy se obnovitelné zdroje nehodí, jsou drahé a nespolehlivé. Budeme přinejmenším po jistou dobu potřebovat hodně plynu. A ten máme hlavně z Ruska. Právě teď se přesvědčujeme, že to není zrovna nejlepší partner, protože mu v energetice jde nejen o ceny, ale i geopolitické zájmy. Co s tím?
Pár let se s tím budeme muset srovnávat. Tady bych viděla velký úkol právě pro Evropskou unii. Pokusit se o společný postup v zajištění dodávek. A bude zapotřebí mnohem více mluvit s Německem. Zejména o dopadech jejich energetické politiky na sousedy. Nový ministr průmyslu Síkela se na to podle všeho chystá, což je dobře.
Skeptici říkají, že tak jako tak budeme v evropském zeleném tažení patřit mezi poražené země, které budou závislé na vítězích. Ti nám řeknou: „Vykašlete se na komplikované stavění elektráren, natáhněte si dráty a kupujte si elektřinu u nás.“ Sdílíte tuto skepsi?
To teda fakt ne! Porazit se můžeme jedině sami. Ještě máme kousek času, pomáhá nám šest provozovaných jaderných bloků, což je skoro čtyřicet procent našich potřeb. A určitě se dokážeme „kousnout“ a postavit bloky nové, aspoň jeden velký v Dukovanech, možná jeden v Temelíně. Pak už by mohly být na trhu menší modulární jaderné bloky, tím pádem na zvládnutí stavby i trochu jednodušší. A něco určitě vymyslíme i v nasazení obnovitelných zdrojů.
Nebylo by to pro nás nakonec výhodné? Nestavět, jen nakupovat u sousedů?
To by se někomu mohlo líbit: kupujte u nás. Jenže pak už nemáte pod kontrolou skoro nic. Ani stabilitu dodávek, natož cenu. Nejdražší vždycky dlouhodobě je to, co si neumíme vyrobit doma. Však se to za poslední dva roky ukázalo. Dva příklady: roušky a čipy.
Jak by se tedy Česko mohlo bez ohromných nákladů a dopadů na občany i ekonomiku dostat k té vyhlášené bezemisní energetice? Lze to bez jádra?
Čím dřív si přiznáme, že to bude náročné a drahé, tím lépe pro nás. Když si problém přiznáme, jsme na cestě k hledání řešení. Proměna energetiky bude bolet. Zejména s prázdnou státní kasou, která velmi omezuje možnost pomoci těm opravdu potřebným. Bez jádra by to samozřejmě také šlo. Jenže všechno by bylo mnohem náročnější. A v celkovém součtu i mnohem dražší.
Je tu ale jedno ale: umí dnes ještě někdo bez zpoždění a neustálého prodražování jaderné reaktory stavět? Maďarská vláda svěřila stavbu své elektrárny do ruské režie a akce má velké zpoždění. Neúměrné zpoždění i prodražování se týkají i projektů ve Francii či Finsku. Čím to je?
To je bohužel skoro obecný rys všech velkých projektů v Evropě a Severní Americe. Zdržování a prodražování. Zahraju si na mudrlanta. Podle mě jsme už tak bohatí, blahobytní a líní, že nechceme přijímat jakákoli rizika, všechno chceme ošetřit stále detailnějšími předpisy a jinými regulacemi. Až je nadlidský úkol vůbec něco postavit. Bohužel kvůli tomu nenastala ani očekávaná renesance jádra. A celá dynamika rozvoje se jako v řadě jiných odvětví přesunula do Číny a jihovýchodní Asie. Hodně zaťala dráp i havárie v japonské Fukušimě. Výrazně se zvedly požadavky na dodatečná bezpečnostní opatření, což zkomplikovalo dokončení už rozestavěných bloků. A výrazně je to prodražilo.
Četla jsem, že právě Čína je dnes prakticky jedinou zemí na světě, která dokáže do pěti let dokončit jaderný reaktor a nepřekročit rozpočet. Nebylo z tohoto pohledu chybné, když jsme ji z bezpečnostních důvodů vyřadili ze soutěže na dostavbu Dukovan?
Nemyslím. Jednak nemáme prakticky žádné zkušenosti z čínských projektů v zahraničí. Jediná země, kde Čína, podotýkám velmi úspěšně, staví, je Pákistán. Nevím, jestli je zrovna tohle relevantní reference. Nezapomeňme, že s dodavatelem jaderné elektrárny si vybíráme partnerskou zemi na mnoho desítek let. Proto považuji za důležité, aby se jednalo o zemi, která má alespoň základní úctu k dodržování práva.
V soutěži zůstali Korejci, Francouzi, Američané. Kdo je podle vás favorit?
Z technického hlediska jsou rovnocenní. Do geopolitického hodnocení se pouštět nebudu, od toho jsou tu jiní. Naštěstí.
Jaký je reálný časový plán na dostavení Dukovan?
Hm, reálný… řeknu, jaký je plán: vybrat dodavatele pro Dukovany 5 do konce roku 2024, získat stavební povolení v roce 2028, začít stavět v roce 2029 a spouštět v roce 2036. Mohlo by to vyjít, ovšem podíváme-li se, jak se získávají povolení pro stavbu třeba dálnic… V zadávací dokumentaci by měla být opce ještě na tři další reaktory, dva pro Temelín a jeden další pro Dukovany. Ale bude-li vůbec uplatněna, nebude to před rokem 2040.
Jaká je aktuální situace v malých jaderných modulech, které měly být jakousi lokální variantou velkých komínů? Sluneční panel do každé rodiny, jaderný reaktůrek do každé vesnice… to není cesta?
Malé reaktory nemusí být až tak malé, mluvíme o výkonech do 300 MW, což už není tak daleko od současných dukovanských bloků. A také nejsou technologicky nic moc nového, po světových mořích nám jich na ponorkách, letadlových lodích a ledoborcích plave několik set. Zbývá „maličkost“: upravit je pro provoz na pevnině, v blízkosti lidských sídel. Když jsem před drahnou dobou končila studium, pracovalo se na plánu „jaderná výtopna do každého krajského města“. Ale uhlí bylo výrazně levnější. Není vyloučeno, že se jaderné výtopny zase oživí. Reálné by to mohlo být tak za patnáct až dvacet let.
Neměla by se sázka na jádro spíš přehodnotit a místo nejisté dostavby Dukovan a Temelína vsadit rovnou na jiné zdroje?
Kdybychom je měli, nebo by byly aspoň na obzoru pro komerční využití, klidně do nich pojďme. Ale kromě plynu a mírného pokroku v nasazení obnovitelných zdrojů nic jiného než jádro pro náhradu uhlí nevidím. Stát nemůže čekat na holuba na střeše, jeho úkol je zajistit lidem stabilní dodávky elektřiny za alespoň trochu rozumnou cenu. Takže jádro je takový vrabec v hrsti. Rozhodně ne ideální, rozhodně ne levný. Ale je tu.
Je na obzoru nějaká nová energetická revoluce? Objev stabilního zdroje tepla a světla, který by nahradil všechna ta jádra, uhlí, plyn, vítr, slunce?
Veškerá energie má svůj prazdroj v jaderných reakcích, takže je třeba pracovat na jejich efektivním využití. Zejména pokusit se dotáhnout jadernou fúzi. A vykoumat, jak skladovat elektřinu ze slunce a větru na období, kdy nesvítí a nefouká. To není nic triviálního, i když slyšíme, že do deseti let to budeme umět. Kéž by.
