Ruský malíř Pavel Pepperstein (54) po otci malíři Viktoru Pivovarovovi navazuje na moskevský konceptualismus vzniklý koncem 60. let. Napsal mnoho knih, natočil dva experimentální filmy, občas se pustí do muziky. Ruskou federaci reprezentoval na Benátském bienále 2009, dříve jezdil a stále vystavuje po celém světě, poslední léta žije v Moskvě. Ve chvíli, kdy Rusko označilo Česko za nepřátelskou zemi, jsme si poměrně přátelsky popovídali.
Praha má výjimečnou příležitost vidět ve stejnou dobu obrazy syna a otce – Pavla Peppersteina a Viktora Pivovarova. První vystavuje v jedné z nejprestižnějších komerčních galerií u nás, v DSC (společně s Jiřím Černickým), a druhý se v Česku konečně dočkal velké retrospektivní výstavy – Viktor Pivovarov: Moskevská gotika ve Veletržním paláci.
Syn Pavel začal Prahu poznávat prostřednictvím otce Viktora, který se do Prahy přistěhoval začátkem osmdesátých let za historičkou umění Milenou Slavickou. Otec se i díky paní Mileně záhy stal součástí tehdejší nezávislé scény a jejich kuchyně byla místem, kde se k pravidelným rozmluvám nad uměním scházívala celá plejáda často o generaci mladších výtvarníků.
Viktor Pivovarov shrnul své vzpomínky na moskevskou dobu do knihy Zamilovaný agent (Torst, 2018), Pavlovi u nás vyšly dvě knihy: Pražská noc (Plus, 2011) a Svastika a Pentagon (Argo, 2012). Oba – otec i syn – mají velké množství sběratelů především v Rusku a mezi Rusy žijícími v zahraničí, oba vystavovali v nejprestižnější soukromé moskevské instituci, v Muzeu Garage (Viktor Pivovarov – Snail’s Trail, 2016 a Pavel Pepperstein – The Human as a Frame for the Landscape, 2019), které bylo otevřeno v roce 2008 v budově bývalého autobusového depa, jehož rekonstrukci v řádech desítek miliónů dolarů hradil Roman Abramovič. Za asi největší mezinárodní úspěch se dá prohlásit synova zmíněná účast v Ruském pavilónu na Bienále v Benátkách v roce 2009.
Pokud se nepletu, v osmdesátých letech jste studoval v Praze.
Ale nedostudoval, nastoupil jsem scénografii na DAMU, po prvním ročníku jsem si udělal akademickou pauzu a pak se vrátil ještě na další dva roky, než jsem odjel do Moskvy. Zažil jsem tu třeba i Pražské Quadriennale 1987, ve Fučíkárně jsme inscenovali Macbetha a Tři sestry. Vůbec poprvé jsem do Prahy přijel v roce 1980, hodně zvláštní doba, vlak jel přes Polsko a já měl tu možnost vnímat tamní vzepětí díky Solidaritě. O rok později jsem už viděl jiné Polsko. Vlak ve Varšavě stavěl přibližně na dvě hodiny. Tehdy jsem seděl v kupé s jednou litevskou dámou, přišel polský plukovník a nabídl se, že nám ukáže Varšavu. Sedli jsme do vojenského džípu, byl strašně hodnej, jak si jen lze vysnít slušného polského důstojníka. Umíte si to představit, v době výjimečného stavu?
Cítil jste v Československu šedou depresi té doby?
Necítil jsem depresi, vůbec, ale klid, zvláštní mystickou atmosféru a kouzlo Prahy, které bylo vidět více než nyní. Všechno kolem zašlé, všude lešení, málo lidí, turistů minimum. Ve čtrnácti jsem byl obrovsky mysticky orientován, proto na mě Praha udělala ohromný dojem. Dá se říci, že celá 80. léta jsem žil mezi Prahou a Moskvou, hodně času trávil ve vlacích. Teď jsem napsal povídku Sametový povoz o mém mládí na cestách v osmdesátých letech. Bydleli jsme v Jaromírově ulici číslo 34, téměř pod Nuselským mostem, tenkrát Gottwaldovým. Párkrát, když jsem se vracel domů, viděl jsem ty siluety padajících lidí. Vnímal jsem krásnou architekturu i pohledy těch, kdo vybírali popelnice. Vypadali docela buržoazně, takže divná věc: to nebyli chudí lidé, měli slušné oblečení, ale s neuvěřitelným zaujetím se probírali odpadky.
Dnes si to už mnoho lidí neumí představit, jak dlouho trvala cesta vlakem z Moskvy do Prahy?
Den a noc, a ještě trošku. A když se nejelo přes Varšavu, ale přes Ukrajinu, ještě déle, i kvůli přestávce na hranicích (Čierna nad Tisou/Čop), kde zvedli vlaky a měnili podvozky. I když to byl v uvozovkách jeden socialistický svět, opět to ve mně vyvolávalo mystické pocity. Znáte německou pohádku Chladné srdce? Wilhelm Hauff tam popisuje les, jímž prochází neviditelná hranice, kterou když hrdina překročí, všechno kolem je stejné, jen duchové jsou jiní. Tehdy, myslím, že v roce 1988, jsem se poprvé dostal do Západního Berlína – rok před zbořením berlínské zdi – na výstavu moskevského undergroundového umění Iskunstvo. Název byl odvozen od ruského slova umění a německého kunst. Nakonec jsem tam zůstal asi dva a půl měsíce, pro mě to byla dost důležitá zkušenost.
Ve zbytku článku se dočtete:
- Jaká byla 90. léta v Rusku pohledem umělce?
- Vrátí se někdy Rusko do Evropy?
- Jak se žije Židům v Moskvě?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
