nahoru

Ján Valo: Nikdo nevěděl, zda Irák nepoužije zbraně hromadného ničení

HANA BENEŠOVÁ17. ledna 2021 • 16:00
Ján Valo: Nikdo nevěděl, zda Irák nepoužije zbraně hromadného ničení
foto: Nguyen Phuong Thao

Patnáctého ledna 1991 vypršela lhůta Rady bezpečnosti OSN na stažení iráckých vojsk z Kuvajtu. V  noci 17. ledna 1991 začala operace Pouštní bouře.  Československým vojákům velel  plk. JÁN VALO (83). „Považoval jsem za životně důležité, aby československá jednotka nezklamala,“ říká velitel jednotky nasazené do bojů v Kuvajtu.

Irácká vojska obsadila Kuvajt na začátku srpna 1990. Vybavíte si okamžik, kdy jste se dozvěděl, že Irák vtrhl do Kuvajtu?

Pamatuji si to velice dobře, jelikož se mě to bezprostředně dotýkalo.

Jak?

V té době už v rámci Správy zahraničních vztahů generálního štábu existovalo oddělení mírových sil OSN, jež jsem vedl. Zřízení tohoto oddělení jsem složitě prosazoval od roku 1986. Pořád se jen mluvilo o boji za mír, o zapojení do mírových operací ale ani slovo… Chtěl jsem, abychom měli mírové síly OSN. Vytvořit je byl můj sen. Když v roce 1988 mírové síly OSN získaly Nobelovu cenu za mír, moje koncepce byla konečně schválena. Na podzim 1990 vzniklo Výcvikové středisko mírových sil OSN v Českém Krumlově.

Rada bezpečnosti OSN jednomyslně odsoudila invazi do Kuvajtu v rezoluci číslo 660 ihned 2. srpna 1990.

Československá vláda týž den vyzvala Irák k okamžitému zastavení vojenských akcí a bezpodmínečnému stažení iráckých jednotek z Kuvajtu. Vrchního velitele ozbrojených sil, prezidenta Václava Havla, zpráva o obsazení Kuvajtu zastihla na dovolené na Bermudách. Okamžitě volal do Prahy. Přál si, aby se Československo stalo součástí protiirácké koalice, hájilo mezinárodní právo a demokratické hodnoty. Tehdejší ministr obrany generál Miroslav Vacek ovšem soudil, že armáda má jiné priority, nejdřív se musí vyrovnat s následky politických změn. Vyslání vojáků do Zálivu označil za prezidentův požadavek. Rozhodnutí vrchního velitele ozbrojených sil se však musel podřídit. Na základě rozkazu ministra obrany byla organizací a přípravou československé jednotky pověřena Správa zahraničních vztahů generálního štábu. Realizace padla na oddělení mírových sil OSN.

Tedy vaše oddělení.

Zprvu utajovaná příprava probíhala na pěti místech – chemický odřad byl v Liberci, zdravotní v Hostivici, týl a technici v Horních Počaplech, výsadkáři v Prostějově a spojaři ve Slaném, kde se pak soustředila i celá jednotka. V září 1990 Václav Havel o této skutečnosti oficiálně informoval veřejnost. Ministr zahraničí Jiří Dienstbier 3. října v New Yorku při jednání s generálním tajemníkem OSN Javierem Pérezem de Cuellar potvrdil odhodlání vyslat do Zálivu československé vojáky. V říjnu naši účast v mezinárodní operaci odsouhlasilo Federální shromáždění.

Na zapojení Československa do mnohonárodních sil OSN vám hodně záleželo. Využil jste i svých diplomatických kontaktů.

Tak trochu jsem to postrkoval... Znal jsem se velmi dobře s americkým leteckým přidělencem plukovníkem Edwinem Motykou a egyptským vojenským přidělencem generálem Emamem. Kvůli Zálivu jsem se s nimi setkal už v srpnu. Oba byli bezvadní chlapi a naší účasti při osvobozování Kuvajtu byli nakloněni. Pravidelně o tom československou stranu ujišťovali a dotazovali se na průběh příprav. Přes plukovníka Motyku jsem pak zajišťoval přepravu jednotky americkými vojenskými letouny. Po skončení operace Pouštní bouře americký vojenský přidělence napsal: „Před zraky celého světa jste vrátili armádě ČSFR její dobré jméno.“

Jak probíhal výběr dobrovolníků?

Potýkali jsme se s řadou komplikací. Naštěstí jsem měl plnou moc od tehdejšího náčelníka generálního štábu generálporučíka Antona Slimáka k jednání s příslušnými veliteli útvarů, kteří se nám snažili vnutit techniku na odpis. K výběru vojáků přistupovali laxně, doporučili prakticky kohokoliv. Generálporučík Slimák mi naštěstí řekl, že mám k němu dveře otevřené, a pokud by nastaly nějaké problémy, tak zakročí. Několikrát bylo nezbytné, aby zasáhl, například když nám dali tatrovky s totálně sjetými pneumatikami. Kdybychom s nimi vjeli do pouště, byl by to pěkný malér.

Uvědomovali si ti, kdo vám tyto vozy poskytli, kam odjíždíte a že mohli vojáky de facto vážně ohrozit?

Vůbec ne, byla to pro ně vítaná příležitost, aby se něčeho jednoduše zbavili a mohli to odepsat. Taková byla zavedená praxe... Navíc většina generality s nasazením československé jednotky ve válce nesouhlasila. Ministr Vacek byl přesvědčený, že armáda musí řešit jiné, podstatnější úkoly. Také trval na tom, že se českoslovenští vojáci nesmějí dostat do míst přímých bojů, akceptoval pouze, aby chemici prováděli průzkum u nějakého města v Saúdské Arábii. Naši účast v mezinárodní operaci podporoval Václav Havel, jeho poradce Alexandr Vondra a náměstek ministra zahraničí Luboš Dobrovský, jenž Vacka ve funkci v říjnu 1990 vystřídal.

 Na ministra Dobrovského a prezidenta Havla nedáte dopustit.

Jejich podpora byla naprosto klíčová.

Koho vlastně napadlo, aby se do Zálivu vyslala právě protichemická jednotka?

Byl to návrh našeho oddělení. Věděli jsme, že Saúdskoarabské království nemá protichemickou jednotku – nebezpečí chemické války podceňovalo – a že Irák má velké množství chemických zbraní. V Rijádu neměli vůbec představu, co takový chemický útok znamená, proto jsme jim při listopadové návštěvě promítli filmové záběry, jak Saddám použil chemické zbraně proti civilnímu obyvatelstvu, proti Kurdům. Saúdskoarabští velitelé byli zcela zděšeni. Náčelník chemiků a můj zástupce Lubomír Šmehlík jim podal odborný výklad.

 Vy chemik nejste.

Studoval jsem na letecké fakultě Vojenské technické akademie. Mou radostí byla matematika. Nastoupil jsem do Leteckého výzkumného ústavu ve Kbelích. Od konce šedesátých let jsem působil na Vysoké technické škole v Káhiře. Jedenáct semestrů jsem učil na tamní katedře teoretické elektroniky, napsal jsem i skripta. Přednášel jsem v angličtině, pozornost posluchačů ale vždy upoutalo, když jsem výklad proložil arabštinou. V Československu jsem na letecké fakultě přednášel radiotechnické systémy. Působil jsem také pět let na letecké škole nedaleko Tripolisu a nějaký čas jsem na ambasádě dělal obchodního atašé.

Jak se z leteckého odborníka, pedagoga a diplomata stane velitel jednotky, která jde do války?

U bojového útvaru jsem strávil minimum času, to byla moje nevýhoda. Uměl jsem ale anglicky, arabsky, znal jsem danou oblast a přípravu jednotky mělo na starost moje oddělení mírových sil. Rozhodující zřejmě také bylo, že jsem v červnu 1989 absolvoval náročný kurs pro vyšší štábní důstojníky mírových sil OSN ve Vídni. Vedli ho instruktoři, kteří za sebou měli několik operačních nasazení. Školení zaměřili na velení jednotky zapojené v mnohonárodních silách při respektování národních a náboženských tradic v místě působení. A co se týče chemického vojska, můj zástupce, chemik Lubomír Šmehlík, mi neodpustil žádnou neznalost. Musel jsem si řadu věcí dostudovat, stejně se stalo, že jsem občas trochu tápal. Šmehlík neváhal a přátelsky mi vynadal: „Veliteli, už zase to nevíš?!“

Byl jste přísný velitel?

Myslím, že ne, ale to by spíš řekli moji vojáci. Na Štědrý den 1990 jsme se zakopávali v poušti. Doktor Jindřich Sitta za mnou přišel: „Veliteli, co moje ručičky chirurga, já nemůžu kopat.“ – „Jindro, nemusíš, já tě odepíšu do ztrát, ale co mi budou platný tvoje ručičky, když nebudu mít chirurga.“ – „Veliteli, jsi cynik.“ – „No to je úděl velitelů...“ A takových příhod bylo moc. Proto jsem potom rád sledoval seriál M. A. S. H., bylo mi to blízké.

 Do Saúdské Arábie jste nejdřív odletěl s vojenskou delegací na začátku listopadu 1990.

V Rijádu se upřesňovaly podrobnosti nasazení československých vojáků. Letěl jsem do severní části Saúdské Arábie, abych se seznámil s prostorem, kde jsme měli působit. Díky deseti letům praxe v Libyi a Egyptě jsem se v oblasti celkem rychle zorientoval. Hlavním úkolem mé jednotky byla ochrana osob proti chemickému nebezpečí a zbraním hromadného ničení. Ve smlouvě, která se dojednávala v Rijádu, byla v pátém článku původně zakotvena ochrana civilistů.

Je v tom rozdíl?

Zásadní. Osoby zahrnují rovněž vojáky. Uvědomoval jsem si, že ačkoliv těžiště naší práce má spočívat v ochraně civilního obyvatelstva, není přece možné z této ochrany vyloučit vojáky. Na moji naléhavou prosbu tento bod tedy změnili.

Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci 678, v níž stanovila lhůtu, do kdy Irák musí bezpodmínečně opustit Kuvajt...

Rada bezpečnosti OSN deklarovala, že pokud Saddám Husajn se svými vojsky neodejede z Kuvajtu do 15. ledna 1991, koalice může použít všech nezbytných prostředků k tomu, aby ho přiměla se stáhnout. Pomalu se schylovalo k válce, Spojené státy však do poslední chvíle nevzdávaly mírové řešení, americký ministr zahraničí se měl v Ženevě sejít se svým iráckým protějškem.  Prezident Václav Havel vydal 26. listopadu 1990 rozkaz k vyslání československé protichemické jednotky do Saúdskoarabského království. První letadlo s československými vojáky odletělo z Ruzyně 10. prosince 1990. Kvůli doplnění paliva jsme přistáli na americké základně ve španělském Torrejónu a pak se pokračovalo do Vojenského města krále Chálida. Příslušníky praporu, techniku i materiál přepravily do Saúdské Arábie během několika dnů americké obří letouny C-5 Galaxy. Z Německa dorazila skupina amerických logistů, kteří vše propočítali a rozhodli o počtu letadel i způsobu nakládání techniky a osob.

Pociťovali jste ze strany amerických vojáků nedůvěru?

Koukali na nás trochu jako na zjevení, netušili, co od nás mohou čekat, zda pro ně nepředstavujeme riziko. Po tolika letech studené války byla jejich ostražitost pochopitelná. Pak zjistili, že mluvíme anglicky a někteří z nás i arabsky. Velitelem severní oblasti byl generál Abd ar-Rahmán bin Mohamed al-Alkami. Určil, že československá jednotka bude umístěna poblíž pouštního města Hafr al-Batin. Na slunci bylo sedmdesát stupňů, v noci klesala teplota na bod mrazu. Všude písek a prach. Když zapršelo, brodili jsme se bahnem.

V poušti jste dostal přidělené místo, kam máte pohřbívat padlé.

Seznámil jsem s tím zástupce náčelníka štábu Vladimíra Brauna, vzali jsme to na vědomí a zanesli do mapy. Irácká armáda byla silná, Američané předpokládali veliké ztráty... Naštěstí to díky letecké převaze koalice dopadlo jinak. Pouštní bouře byla přímo ukázkou moderní válečné operace.

Byl jste podřízený Praze, operační činnost vašeho praporu ale měla být v souladu se spojeneckým velením. To mohla být zapeklitá situace.

Taky že byla. Saúdská armáda potřebovala, abychom prapor rozdělili na tři samostatně fungující odřady. Moji chemici plnili úkoly u 4. a 20. obrněné brigády, ve Vojenském městě krále Chálida a v základním táboře v Hafr al-Batinu. Požádal jsem Prahu o posily, dorazily po skončení bojů... Náčelník chemického vojska generál Josef Černý s rozdělením praporu nesouhlasil, ministr obrany Luboš Dobrovský to však 7. ledna schválil.

O osm dní později, 15. ledna 1991, vypršela lhůta Rady bezpečnosti OSN na stažení iráckých vojsk.

Situace byla vypjatá... Nikdo nevěděl, zda Irák nepoužije zbraně hromadného ničení. Chemici čtyřiadvacet hodin denně zajišťovali chemický a radiační průzkum. V té době československý prezident Václav Havel zaslal vojákům poselství. Neumíte si představit, co pro nás jeho slova znamenala. Václav Havel nám napsal: „Navazujete na tradici československých legií, které stály u základů naší první svobodné Československé republiky, stejně jako na tradice bojovníků od Tobruku a Dukly, naplňujete poslání a povinnosti, které vyplývají z tragické zkušenosti mnichovské dohody, jejíž obětí jsme se nestali pouze my, ale ve svém důsledku celý svět. Jste vyslanci nově budované demokratické společnosti.“ Byla to hluboká pravda. Saddám Husajn by se s Kuvajtem nespokojil, měl – to jsou známá a podložená fakta – v plánu obsadit sedmdesát procent ropných polí. Považoval jsem za životně důležité, aby československá jednotka nezklamala. 

V noci 17. ledna začala operace Pouštní bouře.

 Po půlnoci se rozhučely sirény… Následující den přišel rozkaz, že českoslovenští chemici, kteří zabezpečovali protichemickou ochranu saúdskoarabských brigád, mají tyto prvosledové jednotky následovat při osvobozování Kuvajtu. Oznámil jsem to do Prahy. Od generality jsem dostal šifrovkou zákaz – překročení hranic s Kuvajtem bylo nad rámec mandátu. Jenomže já nebyl v kanceláři, řešil jsem operační úkoly válčiště. Představte si, že bychom zůstali sedět v písku a Saddám by použil chemické zbraně. Brigády by čekaly na signál a dohodnutou součinnost, najednou by však zjistily, že je nechráníme. Víte, tomu se ve válce říká zrada. Nemohl jsem se rozhodnout jinak.

Jednal jste na vlastní pěst?

Velitel je od toho, aby rozhodoval rychle, pokud možno správně a za svá rozhodnutí nesl následky. Obrátil jsem se šifrovou zprávou na ministra obrany a informoval ho o svém rozhodnutí, jež jsem opíral o pátý článek smlouvy mezi Československem a Saúdskoarabským královstvím o ochraně osob. Ministr to po konzultaci s vrchním velitelem schválil. Nemusel to dělat, zůstalo by mi to na bedrech. Ve čtyři hodiny ráno mi od ministra přišla šifrovka, že oceňuje můj přístup k plnění úkolů.

Ocitli jste se na horké půdě...

Moji chemici v protichemickém oblečení vycházeli ke každému výbuchu. Dokud se neprokázalo, že nebyla použita chemická zbraň, vyhlašoval se chemický poplach. Po válce se ukázalo, že Saddám měl sklad plný chemických zbraní a jeden letoun byl už připravený... Nebezpečí viselo ve vzduchu.

Českoslovenští chemici v druhé polovině ledna jako jediní několikrát naměřili prahové hodnoty sarinu a yperitu.

Zřejmě zachytili jakýsi druhotný spad z vybombardovaných skladů na území Iráku. Naše chemická jednotka měla velmi citlivé a přesné přístroje. O naměřených údajích jsme informovali Prahu a Rijád.

Jak se k rozkazu následovat saúdskoarabské brigády postavili vojáci?

Přijali to jako samozřejmost. Čekal jsem, že mi po letech dodatečně vyčtou, že jsem je nasadil tak dopředu, ale nikdo z nich mi nic nevyčetl. I s třicetiletým odstupem to považují za správné rozhodnutí.

Znal jste svoje vojáky jménem?

Jistě, dnes už bych si ale všechna nevybavil. Oslovoval jsem vojáky křestním jménem a oni mi říkali veliteli. Nebál jsem se žádné reakce svých lidí, nic jsem se nesnažil utlumit křikem.

Kolik měla vaše jednotka mužů?

Dvě stě osm. Sedm se kvůli nátlaku rodin vrátilo domů.

Jednoho jste ztratili...

Smrt četaře Petra Šimonka byla tragická. Během poplachu 18. ledna 1991 se nešťastnou náhodou postřelil, když zavadil o svůj nezajištěný samopal. Jakmile začala operace Pouštní bouře, všichni museli být plně vyzbrojeni, zbraň však museli mít zajištěnou. Dostal jsem tenkrát informaci, že diverzní jednotka převlečená za beduíny může proniknout do kteréhokoliv z táborů. Každý poplach tedy představoval reálnou hrozbu.

Českoslovenští chemici se dokonce někdy ocitli i před prvosledovými jednotkami...

Chemický průzkum závisí mimo jiné na povětrnostních podmínkách. Jestliže tedy foukal vítr od iráckých hranic, chemici byli před jednotkami prvního sledu. Poušť byla zaminovaná a oni jezdili v terénních autech UAZ a vejtřaskách.

To bylo velké riziko.

Obrovské! Žádal jsem o zaslání chemických obrněných průzkumných transportérů, které Československo mělo ve skladech, dojednal jsem s velením Saúdskoarabského království jejich proplacení, domluvil přepravu pomocí letounu C-130 Hercules. Na konci února nám poslali jeden, nebojeschopný transportér rok výroby 1964. Můj saúdskoarabský styčný důstojník Muhammad al-Amri, shodou okolností tankista, chtěl vyjet z letounu – a nic. Styděl jsem se. A takových věcí bylo víc: nefunkční radiostanice, poslali i prošlé průkazníkové trubičky, jež jsou určené k detekci otravných látek. Naštěstí už jsme je nepotřebovali.

Kdo vlastně účast československé jednotky financoval?

Všechno platila Saúdská Arábie. Prostředky navíc složila předem. Podle zprávy ministerstva obrany přišlo od Saúdskoarabského království bezmála osm miliónů dolarů. Po odečtení výdajů zůstal federálnímu ministerstvu obrany milión a půl dolarů, jež pak využilo k počátečnímu finančnímu pokrytí československého praporu na území bývalé Jugoslávie v mírové operaci UNPROFOR. Armáda na nás tedy rozhodně neprodělala. Saúdská Arábie proplatila i ten rozbitý transportér a plesnivé plynové masky.

Prosím?

To byla další ostuda. Saúdská Arábie se vzhledem k naší úspěšné činnosti obrátila na Československo, zda by jí neprodalo chemické ochranné masky. Československo vyhovělo a zaslalo desetitisíce masek. Z Rijádu pro mne poslali letadlo, abych to viděl. Masky byly plesnivé, zteřelé. Existuje o tom zápis. Omluvil jsem se a podal zprávu do Prahy. Už se k tomu nechci vracet, ten nebetyčný šlendrián přičítám tomu, že uvažování lidí ještě setrvávalo v minulosti. Tehdy jsem je ve své zprávě nazval záškodnickou skupinou. Dost mě ovšem mrzí, kolik nabízených šancí Československo zahodilo.

Můžete být konkrétní?

Chemici proškolovali saúdskoarabské vojáky a Saúdská Arábie se následně obrátila na ministerstvo obrany, aby Československo zabezpečovalo školení chemických specialistů dlouhodobě. Odpověď z Prahy nepřišla. Za nějaký čas Saúdská Arábie oslovila Německo, které vzápětí vytvořilo školicí středisko a za značné peníze začalo chemiky školit. Saúdská Arábie chtěla také koupit naše tatrovky, které se v poušti ohromně osvědčily. Československá delegace si kladla takové podmínky, že jsem jenom žasl. Saúdové ztratili zájem. Od kuvajtského ministra obrany jsem se dozvěděl, že by Kuvajt rád požádal Československo o vyčištění rozsáhlého pouštního prostoru od min. Byl by to kontrakt za mnoho set miliónů dolarů. Československo nakonec sdělilo, že to není v jeho možnostech. Američané příležitostmi nepohrdali, americký velitel směl v podobných případech přislíbit součinnost.

Boje skončily na konci února.

Jednotka ale byla pořád v bojové pohotovosti. Zůstali jsme nedaleko hlavního města Kuvajtu. Všude hořela naftová pole. Oblohu pokryl dým. Byla tam taková tma, že jsme museli přes den svítit. Dýchali jsme zplodiny ze spálené ropy. Kolem nás to vypadalo jako v apokalyptickém filmu. Britové zjišťovali koncentraci škodlivin. Kopii jsem poslal do Prahy a už jsem ji nikdy neviděl.

Odnesli jste si zdravotní následky?

Bohužel ano, akorát už se o tom přestalo mluvit. Paní doktorka Milada Emmerová se touto problematikou zabývala, hovořila o chronické otravě.

Jak dlouho jste v Kuvajtu zůstali?

Několik měsíců. V Kuvajtu jsme hned na jaře zabezpečili československé velvyslanectví, které bylo po odchodu Iráčanů v dezolátním stavu, bylo tam plno munice a nebezpečného materiálu.  Přívodní kabel s elektřinou přesekli. Velitel amerických speciálních jednotek generál Max Shardein, s nímž jsem měl dobré kontakty - nějakou dobu od nás potřeboval ochranu pro svoji jednotku - nařídil napojit československé velvyslanectví na energie.  Jako první bylo zprovozněné americké a jako druhé československé velvyslanectví. Většina vojáků odletěla na začátku května 1991, já se vrátil s poslední skupinou na konci srpna.

 Jak vás doma přivítali?

Přijal nás pan prezident Václav Havel a ministr obrany Luboš Dobrovský. Upřímně jsem jim poděkoval za jejich podporu. Ministr Dobrovský byl překvapený: „Čekal jsem obrovskou nespokojenost kvůli tomu, co se dělo, a vy jste vystoupil s poděkováním.“ Zpráva, v níž jsem vše dopodrobna sepsal, se ztratila, zůstala však kopie. Moje místo náčelníka oddělení mírových sil bylo obsazené. Při vyhodnocení roku jsem dostal odměnu pět set korun, o polovinu míň než paní uklízečka. V květnu 1992 jsem odešel do civilu.

Na armádu jste zanevřel?

V žádném případě! Proboha, to ne! Velice pečlivě jsem sledoval naše další zapojování do zahraničních operací, mám radost z úspěchů našich jednotek. Výcvikovým střediskem mírových sil OSN v Českém Krumlově, které jsme zakládali, prošlo plno vojáků a vznikl zde prapor rychlého nasazení. To mě velmi těšilo. Po návratu jsme založili sdružení novodobých válečných veteránů, jemuž jsem deset roků předsedal, a prosadili jsme zákon 170/202 o válečných veteránech. My jsme byli první… Válka v Zálivu byla největší válečnou operací od druhé světové války a naše jednotka opravdu odvedla kus práce.

Bývalý ministr Luboš Dobrovský prohlásil: „Nebýt vynikajících osobnostních kvalit plukovníka Vala, tak by se to nikdy nepodařilo.“

Beru to jako pochvalu od člověka, jehož jsem si hluboce vážil, ne jako hodnocení. Jistě by se našla řada lidí, kteří by to zvládli stejně, možná líp. Byla to taková překážková dráha, hlavní je, že jsme uspěli, naše země by na svoje vojáky mohla být hrdá. Podle písemného hodnocení spojenců československá jednotka patřila k těm nejukázněnějším ve válečném prostoru. Nikdy jsem nerozuměl tomu, proč se před veřejností naplno neřeklo, že protichemická jednotka postupovala v prvním sledu. Taky se tutlalo, že chemici naměřili chemické otravné látky. Prý nešlo říct pravdu, že by to lidé nepřijali. Myslím si opak.

HANA BENEŠOVÁ


Klíčová slova: válka, rozhovor, armáda, Irák, Kuvajt, Ján Valo



Diskuse ke článku