Před čtyřiceti lety, na začátku prosince 1980, se k polským hranicím začaly stahovat jednotky Varšavské smlouvy. Pět sovětských divizí, dvě posílené tankové divize Československé lidové armády a jedna divize Národní lidové armády Německé demokratické republiky se v rámci vojenského cvičení Sojuz-80 měly přesunout na polské území. Polsko bylo kvůli sílícímu vlivu hnutí Solidarita zralé na „bratrskou pomoc“. V každém případě se jednalo o demonstraci síly zemí tehdejší Varšavské smlouvy.
Tanky na zledovatělých silnicích brzdily provoz. Ostatně Rudé právo 8. prosince 1980 psalo, že sníh a zima dělají starost nejen silničářům. „Až když jsme stáli na hranicích Polska, tak nám došlo, o co vlastně jde, ačkoli nám to nikdo z našich velitelů neřekl,“ vzpomínají pamětníci. Ti uvědomělí přiznávají, že byli odhodláni „poskytnout Polsku internacionální pomoc“, jiní přemýšleli o dezerci. Všem byla zima.
Neslýchané ústupky
Výrazné zdražení cen potravin v červenci 1980 vyvolalo v Polsku značnou nespokojenost a stávky, dělníci mimo jiné žádali zvýšení mzdy a uznání nezávislých odborů. Na konci srpna 1980 jim polská vláda ustoupila, podpisem tzv. gdaňských dohod uznala odborové hnutí Solidarita, přislíbila právo na stávku, omezení cenzury a vznik nezávislého tisku. „Tyto ústupky znamenaly nepřímou legalizaci opozice, tedy i počátek konce politického monopolu komunistů. Ačkoliv stanovy nezávislých odborů neuznávaly vedoucí úlohu Polské sjednocené dělnické strany, polský Nejvyšší soud 10. listopadu 1980 Solidaritu zaregistroval. Nezávislé odbory získaly právo vydávat vlastní noviny a dostaly vysílací čas v televizi a rozhlase,“ uvádí historik Prokop Tomek. Něco tak nevídaného i neslýchaného nemohlo zůstat bez odezvy sovětského bloku.
„Pro Varšavskou smlouvu, a zejména SSSR byl neklid v Polsku rizikem. V zemi se nacházely tajné sovětské sklady jaderných hlavic, velitelské stanoviště Varšavské smlouvy pro západní válčiště, kontingent sovětských vojsk a přes zemi vedly důležité sovětské komunikace se Skupinou sovětských vojsk v Německu,“ říká Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.
Rudé právo 13. listopadu 1980 vydalo společné komuniké generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka a generálního tajemníka Maďarské socialistické dělnické strany Jánose Kádára, jež o den dřív přijali na setkání v Bratislavě. Vyjádřili v něm podporu polským komunistům a popřáli jim, aby „odrazili nápor antisocialistických sil a pokusy mezinárodního imperialismu vměšovat se do vnitřních záležitostí Polska“.
Lidé v příhraničních oblastech si stěžovali, že polští sousedé vykupují potraviny. NDR uzavřela hranice s Polskem už na konci října 1980, Československo od listopadu na polských hranicích zpřísnilo kontroly.
Západ situaci v Polsku sledoval, obával se destabilizace země stejně jako sovětské vojenské intervence. Informace o dění předával CIA polský plukovník Ryszard Jerzy Kukliński – štábní důstojník, který se v roce 1968 podílel na přípravě vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. S americkou Ústřední zpravodajskou službou začal spolupracovat o tři roky později a v průběhu deseti let vynesl přes třicet tisíc stránek tajných dokumentů.
Společná záležitost
„Těžké a znepokojivé události v Polské lidové republice“ byly předmětem jednání představitelů Varšavské smlouvy, jež se uskutečnilo 5. prosince v Moskvě. „Události se dotýkají bezpečnosti socialistických zemí. Máme vzájemné povinnosti a věrně jim dostojíme. Ohrožení socialismu v Polsku není jen otázkou Polska, ale je společnou záležitostí. V Polsku položilo životy 600 000 sovětských vojáků. Krev sovětských a polských bojovníků se spojila. Nepřátelé socialismu ať v Polsku, nebo za jeho hranicemi musí vědět, že socialističtí přátelé a spojenci Polsko z rukou nepustí,“ prohlásil Leonid Brežněv a neodpustil si poznámku, že „polští soudruzi situaci podcenili“. János Kádár, Erich Honecker a Nicolae Ceaușescu konstatovali, že řešení je na polských soudruzích a že to jistě zvládnou. „K energickému zásahu proti kontrarevolučním silám mají polští soudruzi dostatek sil a rozhodnosti,“ dodal Gustáv Husák. Stanisław Kania, jenž v září 1980 nahradil Edwarda Gierka ve funkci prvního tajemníka ÚV Polské sjednocené dělnické strany (PSDS), přítomné ujistil, že v nutném případě přistoupí k represívním opatřením: „Máme dost rozhodnosti tato opatření v boji proti kontrarevoluci a na ochranu socialismu a socialistické moci v Polsku použít.“
Předseda Státní rady a generální tajemník ústředního výboru Bulharské komunistické strany Todor Živkov uvedl, že pokud se polská armáda sama nevypořádá s nepřáteli socialismu, bude muset požádat o pomoc přátele.
V době moskevské schůzky už byly v plném proudu přípravy na vojenské cvičení Sojuz-80. Na divizní taktickou část cvičení mělo navázat řídicí a štábní cvičení na polském území. Sovětské divize, mezi nimiž byla rovněž 31. tanková divize ze Střední skupiny sovětských vojsk s posádkou v Bruntále, doplňovaly čtyři polské divize, jedna divize Národní lidové armády NDR a dvě tankové divize Československé lidové armády. „Datum a čas překročení hranic do Polska a zahájení druhé části cvičení mělo určit sovětské vedení,“ říká Prokop Tomek. Předpokládalo se, že divize překročí polské hranice 8. prosince 1980. „Obě československé divize – první a devátá tanková – měly operovat s polskou 11. tankovou divizí ve vojenském výcvikovém prostoru Zaháň.“
Polští přátelé
Náčelník generálního štábu ozbrojených sil SSSR maršál Nikolaj Ogarkov 15. listopadu 1980 odjel do Polska. Kvůli cvičení Sojuz-80 na území ČSSR a Polska pozval na 1. prosince do Moskvy náčelníka generálního štábu ČSLA Miloslava Blahníka, velitele východoněmeckých pozemních sil Horsta Stechbartha a zástupce polského náčelníka generálního štábu Tadeusze Hupałowského. Ogarkov prý Hupałowskému předal mapu se zakreslením pohybu divizí a oznámil mu, že spojenecké armády provedou nutnou politickou změnu.
Následující den, 2. prosince 1980, československý ministr národní obrany armádní generál Martin Dzúr vydal rozkaz k provedení cvičení. Rekognoskační skupina pod vedením náčelníka Správy bojové přípravy Jaroslava Gottwalda zamířila do Polska. Gottwald po návratu poznamenal, že polská strana bude cvičení vnímat jako intervenci.
Bojová pohotovost byla vyhlášena v sobotu 6. prosince odpoledne. Obě divize byly posíleny. Do sestavy 9. tankové divize byl zařazen 11. motostřelecký pluk Klatovy, k 1. tankové divizi přibyl 74. motostřelecký pluk Karlovy Vary. Naprostá většina ze sedmnácti tisíc vojáků nevěděla, kam jede. Bylo jim však jasné, že nepůjde o běžné cvičení, šeptanda hovořila o Polsku...
Vojáky i techniku zpomalily silné mrazy, teploty v noci klesaly ke dvaceti stupňům pod nulou, na silnicích ležel neodklizený sníh. Během přesunu došlo k více než třem stovkám vynucených technických zastávek. Řada vojáků utrpěla omrzliny. Extrémní podmínky způsobily i ztráty na životech. Čtyřčlenná osádka tanku, který se převrátil do potoka nedaleko Bechyně, zemřela na podchlazení.
Pokyn k překročení polských hranic Sověti nevydali. O důvodech se dodnes spekuluje. V pondělí 8. prosince vojáci zamířili zpět do svých posádek. Operace se začala označovat jako „Krkonoše“ až po skončení cvičení, jež bylo dle tehdejšího hodnocení „významnou prověrkou bojové připravenosti a pohotovosti vojsk“.
V únoru 1981 proběhlo v Polsku společné cvičení československé a polské armády. Velitel Západního vojenského okruhu generálplukovník František Veselý informoval ministra národní obrany Dzúra o vydařených „družebních akcích“ a o tom, že „důstojníci ČSLA byli velmi srdečné přijati“. „Důstojníci polského štábu, divize a pluku jsou celkem jednoznačně proti činnosti Solidarity, většina si uvědomuje, že ze Solidarity se postupně vytváří politická síla, která usiluje o postupné likvidování všeho, co odpovídá základním principům budování socialistické společnosti. Chtějí politické řešení problémů a užití PLA nebo armád Varšavské smlouvy připouštějí. Uvítali jmenování soudruha Jaruzelského do funkce,“ píše Veselý. Týž měsíc se totiž předsedou polské vlády stal dosavadní ministr národní obrany armádní generál Wojciech Jaruzelski. Třináctého prosince 1981 vyhlásil v Polsku výjimečný stav. Polská lidová armáda obsadila svou zem.
V Praze na poradě federálního ministerstva vnitra 21. prosince 1981 náčelník kanceláře ministra vnitra vyřídil poděkování polského ministra vnitra Czesława Kiszczaka a pokračoval: „Zatím bylo do Polské lidové republiky dodáno 22 000 slzných granátů. Podle sdělení polských soudruhů se slzné granáty ukázaly jako nejúčinnější prostředek při likvidaci srocení osob... Polští přátelé požadují dalších devět vodních děl a 300 000 slzných granátů...“
Více si o 40. výročí polské Solidarity můžete přečíst ve speciální příloze, která je součástí Reflexu č. 51/52. K dostání je na webu ikiosek.cz >>>
