nahoru

Bitva o Varšavu: Před 100 lety hnali Poláci Rudou armádu svinským krokem od Varšavy

Jaroslav Šajtar 26. srpna 2020 • 18:00
Bitva o Varšavu: Před 100 lety hnali Poláci Rudou armádu svinským krokem od Varšavy
foto: Wikimedia

Pětadvacátého srpna 1920 skončila bitva o polské hlavní město, zahájená 13. srpna, drtivým vítězstvím Polského vojska (WP). Ale co jí vlastně předcházelo?

Občanská válka v Sovětském Rusku, rozpad Rakouska-Uherska a revoluce v Německu poskytly Polákům jedinečnou šanci získat nazpět území ztracená během trojího dělení jejich země v letech 1772 až 1795. Jedenáctého listopadu 1918, téhož dne, kdy Německo uzavřelo příměří, Polsko obnovilo svou nezávislost. Jeho čelný představitel a pozdější maršál Józef Piłsudski fantazíroval o spojení všech Slovany obydlených teritorií (týkalo se to dnešní Ukrajiny a Běloruska) ve federaci pod polským žezlem. Projekt se zapsal do dějin pod názvem Mezimoří.

Naproti tomu ruští bolševici snili o rozšíření světové revoluce do Evropy, k čemuž Polsko představovalo ideální odrazový můstek. Jenže jak Bavorská, tak i Maďarská republika rad byly zlikvidovány již v roce 1919.

Jablko sváru: Ukrajina

Ještě před vypuknutím polsko-ruské války se obě strany silně angažovaly na Ukrajině, na niž si činily nároky. Poláci sem vpadli v roce 1919 a za pomoci místních nacionalistů vytlačili bolševiky na východ. Západní část se Lvovem jako metropolí Haliče si přivlastnili Poláci, kdežto na východě vyhlásili nacionalisté Ukrajinskou lidovou republiku s hlavním městem Kyjevem.

Rudá armáda podnikla tak rozsáhlý protiútok, že připravil Poláky o všechny předešlé územní zisky, a valila se dál na západ. Okřídleným heslem se stalo: Na Varšavu!

Plány obrany

Počátkem června prolomil Semjon Michajlovič Buďonnyj polské postavení a měsíc nato zahájil Michail Nikolajevič Tuchačevskij mohutný útok v Bělorusku. Devatenáctého července padlo Grodno, 22. Brest a 28. Białystok. V rovinatém Polsku tak už zdánlivě nic nestálo Rudé armádě v cestě. Jenže ani Piłsudski nezahálel. Hodlal zastavit nepřítele již na řece Bug, ale rudoarmějci postupovali mnohem rychlejším tempem, než předpokládali Poláci.

V noci z 5. na 6. srpna 1920 se ve Varšavě zrodil plán její obrany. Jednotky podél Visly měly být převeleny k obraně varšavského předmostí a čtvrtina bojeschopných divizí se měla soustředit na jihu k eventuálnímu protiútoku. Deset divizí generála Józefa Hallera mělo vzdorovat před Varšavou hlavnímu útoku Rudé armády, zatímco pět divizí generála Władysława Sikorského se mělo soustředit severně od hlavního města kolem pevnosti Modlin, kde vyvstávala možnost sovětská vojska obklíčit a prolomit jejich frontu. Dalších pět divizí polské velení vyčlenilo pro obranu severních oblastí, zatímco armáda generála Franciszka Latinika měla bránit metropoli a generál Bolesław Jerzy Roja měl držet linii Góra Kalwaria–Dęblin.

Dvacetitisícové Úderné skupině pod přímým velením Piłsudského, tvořené nejvybranějšími jednotkami a posílené armádou generála Leonarda Skierského, připadl úkol zaútočit na místo styku sovětského Západního a Jihozápadního frontu, což podle polských tajných služeb představovalo nejslabší úsek sovětské fronty, vyvolat v Tuchačevského Západním frontu zmatek a s pomocí výpadu Sikorského armády ze severu obklíčit Rudou armádu u hranic Východního Pruska.

Michail Nikolajevič Tuchačevskij se při plánování obklíčení Varšavy svými 24 divizemi zjevně inspiroval úspěšným plánem maršála Ivana Fjodoroviče Paskeviče, jenž v roce 1831 překročil u Toruně Vislu a téměř bez odporu vpadl do Varšavy, čímž potlačil listopadové povstání Poláků proti ruské nadvládě.

V první fázi bitvy Poláci recitovali bolševikům bibli

Počátkem srpna 1920 polské velení stálo před hrozbou porážky. Severní front na ústupu od počátku července ztratil bojeschopnost. Posily stahované ze západního Polska k Varšavě nepřesáhly 25 000 mužů, dodávky střeliva z Maďarska ustaly a ani francouzská pomoc nedosáhla takové výše, jakou si Poláci představovali. Piłsudski tudíž upjal veškerou svou pozornost k hlavnímu městu, po jehož obvodu nechal vybudovat pevnůstky a zákopy, stáhl z Haliče všechny síly a prostředky a přesunul je urychleně na jih od hlavního města. V prostoru řeky Wieprz pozvolna vznikal prozatím utajovaný Střední front.

Rudá armáda překročením řeky Wkra a útokem na městečko Włocławek zahájila vlastní bitvu o polské hlavní město. Patnáctá a 3. armáda dosáhly modlinské pevnosti a 16. vyrazily přímo na Varšavu. Třináctého srpna se sovětská vojska zmocnila Radzyminu, ležícího pouhých 23 kilometrů od Varšavy. Piłsudski proto musel svůj plán protiútoku uspíšit o čtyřiadvacet hodin.

Po urputných bojích změnil Radzymin několikrát svého pána. V té době zahraniční diplomaté kvapem opouštěli Varšavu. Z nejvyšších zůstal jenom britský velvyslanec a apoštolský nuncius arcibiskup Ratti.

Čtrnáctého srpna se Radzyminu s konečnou platností zmocnila Rudá armáda, která prolomila pozice generála Sikorského na severu. Není divu, když musel čelit třem sovětským armádám: 3., 4. a 15. Oblast kolem pevnosti Modlin posílily zálohy zformované z polských legionářů z východní fronty. O půlnoci se Polákům podařilo prolomit linii Rudé armády a udeřit na sovětské velitelství, přičemž došlo ke zničení radiostanice, takže do konce bojů zbylo sovětské 4. armádě jediné rádio, navíc napíchnuté polskou tajnou službou. Na zjištěných radiovlnách zbývajícího rádia Poláci roztrpčovali rudoarmějce recitováním úryvků z bible v polštině a latině, konkrétně z části starozákonní Genesis, čímž znemožnili komunikaci mezi 4. armádou a Tuchačevským. Čtvrtá armáda následkem toho pochodovala dál na Toruň, ačkoli se měla stočit na jih k Varšavě. Mezitím síly generála Latinika stále vzdorovaly přímému náporu šesti sovětských divizí.

V té době už Piłsudski dokončil plán protiútoku, jejž se rozhodl vést osobně. Vzdal se kvůli tomu všech veřejných funkcí v obrozeném státě, aby ho jeho možná smrt neochromila, a soustředil se výhradně na vojenské záležitosti.

V druhé fázi Buďonnyj ignoroval rozkaz a Poláci přešli do protiútoku

Rudá armáda obsadila vesničku Izabelin, ležící pouhých třináct kilometrů od polského hlavního města, což bylo nejblíž, kam postoupila za celou bitvu. Tuchačevskij, skálopevně přesvědčený, že jeho plán funguje jak švýcarské hodinky, se mimoděk chytil do důmyslné pasti, již mu Poláci nastražili. Prostor mezi jeho Západním a Buďonného Jihozápadním frontem měl velice slabou ochranu, a nadto Buďonnyj nesplnil rozkaz a nevyrazil se svým frontem od jihu na Varšavu pomoci Tuchačevskému. Josif Vissarionovič Stalin, zastávající funkci politického komisaře Jihozápadního frontu, se chtěl zmocnit Lvova. Buďonnyj tedy nejenže Tuchačevskému nepomohl, ale dokonce na sebe ani nevázal žádné polské jednotky a odešel na jih, takže se vlastní bitvy o Varšavu nezúčastnil.

Čtrnáctého srpna zahájili Poláci překročením řeky Wkra protiútok. Následujícího dne vybojovali město Nasielsk – přesněji řečeno jeho ruiny. Téhož dne zastavili postup Rudé armády na Varšavu a Modlin, a dokonce ji vypudili z Radzyminu. Tyto úspěchy vydatně posílily morálku polských vojáků i obyvatelstva. Bezprostřední ohrožení Varšavy se podařilo odvrátit a Poláci zatlačovali Rudou armádu na sever.

V třetí fázi si Tuchačevskij uvědomil hrozbu porážky

Šestnáctého srpna zaútočila Piłsudského Úderná skupina v počtu 38 000 vojáků na slabě chráněný bok Tuchačevského. Přitom neměla žádný týl; mělo ji živit obyvatelstvo, jež se rovněž mělo starat o raněné. Kdyby Buďonnyj, operující před Brody, stihl ukončit přesun k Západnímu frontu, dovršil by jeho neočekávaný úder porážku Piłsudského, a tedy i Polska. Ovšem, jak známo, kdyby jsou chyby...

Jen jedna útočící polská divize z pěti hlásila odpor Rudé armády při postupu. Ostatní čtyři postoupily na sever o 45 kilometrů bez odporu. Večer téhož dne se Polské vojsko ocitlo ve Włodawě a přeťalo zásobovací linie nepřátelské 16. armády. Během 36 hodin Poláci postoupili o 70 kilometrů. Osmnáctého srpna si Tuchačevskij na svém velitelství v Minsku, vzdáleném 500 kilometrů od Varšavy, uvědomil, že mu hrozí porážka, a nařídil ústup a přeskupení. Hodlal stabilizovat frontu, doplnit zásoby, opět převzít iniciativu a zatlačit protivníka zpět. Jenže jeho rozkaz dorazil k některým jednotkám pozdě, nebo dokonce vůbec ne. V Rudé armádě nastal naprostý chaos, kdy některé jednotky stále útočily na Varšavu, zatímco jiné kvapně ustupovaly. Jenom sovětská 15. armáda jako jediná neupadla do zmatků a snažila se klást postupujícím Polákům odpor. Ti mezitím přešli do mohutné ofenzívy a za šest dní postoupili o 262 kilometrů z Lubartowa do Białystoku.

Tuchačevskému nezbývalo než nařídit úplné stažení Rudé armády zpět k řece Bug. Během 21. srpna (datum pro nás hořce významné!) ustal organizovaný odpor Rudé armády a 31. srpna se její fronta zhroutila jak domeček z karet. Tři sovětské armády – 3., 15. a 16. – se sice rozpadly, nicméně jejich zbytky přešly do Východního Pruska, kde Němci internovali asi 43 000 rudoarmějců, z nichž se podle knihy S. V. Volkova Tragédie ruského důstojnictva 40 986 vrátilo do vlasti s veškerou výzbrojí v polovině roku 1921 a někteří ještě dříve – koncem roku 1920 a začátkem roku 1921.

Počty a úmrtnost sovětských válečných zajatců

Úmrtnost internovaných rudoarmějců ve Východním Prusku dosáhla mnohem menších rozměrů než v polském zajetí. Podle díla polského historika Zbigniewa Karpuse Ruští a ukrajinští váleční zajatci a internovaní v Polsku v letech 1918–1924 se v polovině října 1920 v Rzeczypospolité nalézalo 110 000 sovětských zajatců, z nichž 50 000 padlo do zajetí během bitvy o Varšavu od začátku srpna do 10. září 1920, 40 000 od 11. září do 18. října 1920 a 15 000 až 20 000 od února 1919 do července 1920. Z nich 25 000 vstoupilo do ruských a ukrajinských oddílů přátelsky nakloněných Polsku, 16 000 až 18 000 zemřelo, hlavně následkem epidemií, a 67 000 se dočkalo repatriace.

Jedině sovětská 4. armáda se zachránila rychlým ústupem. Po zhroucení Tuchačevského Západního frontu Buďonného Jihozápadní front neměl sil vzdorovat přesile Poláků a prohrál bitvu u Komarowa koncem srpna 1920. V polovině října zaujalo Polské vojsko linii Tarnopol–Dubno–Minsk–Drisa. Tuchačevskij sice přeskupil své síly, ale utrpěl těžkou porážku v bitvě na Němenu.

Příměří a mír

Po nátlaku Británie a Francie Sovětské Rusko a Polsko uzavřely příměří a v září 1920 zasedly jejich delegace v lotyšské metropoli Rize k jednacímu stolu. Osmnáctého března 1921 uzavřely Rižskou mírovou smlouvu, jež stanovila hranice mezi oběma zeměmi na osmnáct let. Sedmnáctého září 1939 Rudá armáda vpadla do východního Polska a připojila západní Ukrajinu a západní Bělorusko k Ukrajinské a Běloruské sovětské socialistické republice. Mnozí Rusové tento akt dodnes hodnotí kladně, neboť Sovětský svaz si přece znovu přisvojil to, o co Sovětské Rusko přišlo v době své slabosti.

Síly a ztráty

V bitvě o Varšavu byly síly obou stran zhruba vyrovnány. Podle různých údajů měli Poláci 113 000 až 123 000 vojáků proti 104 000 až 140 000 sovětským, zato ztráty se podstatně lišily. Poláci měli 4500 mrtvých, 22 000 raněných a 10 000 nezvěstných, Rudá armáda 15 000 až 25 000 mrtvých a neznámý počet raněných; počty zajatců uvádíme výše.

Zázrak na Visle

Polský historik Antoni Czubiński cituje ve své znamenité knize Rusko-polská válka v letech 1918–1921, vydané před čtyřiadvaceti lety také v češtině, arcibiskupa Józefa Teodorowicze, jenž se v kázání předneseném při děkovné mši v katedrále bezprostředně po bitvě o Varšavu zmínil o zázraku, což bigotně katolickým Polákům vyhovovalo:

„Zde, u Varšavy, byla porážka tak jistá, že nepřítel oznámil v telegramech světu již den předem, že město je obsazeno. Sám francouzský vojevůdce (generál Maxime Weygand, jenž přijel do Varšavy 25. července 1920 jako poradce vrchního velitele; pozn. J. Š.), jemuž patří tolik nehynoucích zásluh při obraně našeho hlavního města, když se ho papežský nuncius v předvečer bitvy ptal, zda počítá s vítězstvím, odpověděl významně: ,Dnes zmohou více vaše modlitby než naše vojenské umění.‘ A modlitby skutečně pomohly. Nezmenšily zásluhy velitelů ani slávu zmužilosti vojáků, neubraly na ceně obětem a úsilí celé společnosti; modlitby však svedly bitvu, modlitby způsobily zázrak na Visle. Proto, cokoli se bude říkat či psát o bitvě u Varšavy, obecná víra ji nazve zázrakem na Visle a jako zázrak vejde do historie. […] Byl to zázrak zcela podobný zázraku u Čenstochové. Dějiny o něm budou psát a v srdci národa ho zvěční stejným zlatým písmem, jakým popsaly a připomínaly obranu Čenstochové.“

Zachránil polskou metropoli Duch svatý?

Dále se arcibiskup Teodorowicz strefoval přímo do vrchního velitele Piłsudského, když pravil: „Proč zde dlouho mluvit o plánech, když pro nepřítele, jak se později ukázalo, byly přístupy k Varšavě podobné pavučině, kterou mohl trochu silnější nápor nebo trochu slabší obrana kdykoliv protrhnout? Nebyl to strategický plán, co rozhodlo o záchraně Varšavy, protože ten ponechal nezajištěné obranné body. To jiný plán přinesl záchranu. Tento plán byl narýsovaný Boží rukou, vytvořil a vykonal ho Duch svatý. To, co nemohl zajistit ani předvídat lidský plán, to zajistil a předvídal plán Boží.“

Řečník dále rozvinul legendu o knězi Ignacym Janu Skorupkovi (polní kurát II. praporu 236. pluku Akademické legie, jenž padl 14. srpna 1920 v Ossowě během plnění svých kněžských povinností. Říkalo se, že měl vidění, kdy se mu ukázala Panna Maria jako královna Koruny polské, na jejíž výzvu prý podnítil ustupující vojáky k útoku a způsobil obrat v boji; pozn. J. Š.). Na základě „zázraku na Visle“ Teodorowicz zopakoval myšlenku obranného valu evropské civilizace.

„U Varšavy jsme pochopili, že se buď necháme pohltit hordami valícími se z východu a potom ztratíme jak svou duši, tak svou existenci, nebo se proti nim postavíme, abychom se zachránili a stali se obrannou zdí pro celý svět. Svým zázrakem u Varšavy Bůh spojil naši minulost s budoucností. Svou včerejší péči o nás svázal a spojil s dneškem a zítřkem.“

Když letos znovuzvolený polský prezident Andrzej Duda připomínal sté výročí „zázraku na Visle“, ideu mesianistického poslání své vlasti zopakoval.

Jaroslav Šajtar


Klíčová slova: Polsko, Rusko, historie, bitva o Varšavu, 1920



Diskuse ke článku