Otázka, co by se v ekonomicko-politickém slova smyslu dělo, kdyby nedošlo k okupaci Československa 21. srpna 1968, patří mezi ty, na které by hospodářský historik vůbec neměl odpovídat. Žádná odpověď na „co by, kdyby“ nemůže být totiž ničím jiným než pouhou spekulací. Přesto si tedy zkusme padesát let po oněch událostech pohrát s alternativní historií. Připomínáme úspěšný text, který je platný i v den 52. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy.
Na úvod si připomeňme základní faktické souvislosti: 1) Vývoj v Československu, který nakonec vyústil v legendární pražské jaro 68, byl vývojem především vnitropolitickým a následně geopolitickým.
Otázka ekonomického systému s těmito rozměry tehdejší politiky samozřejmě bezprostředně souvisela, ale byla až sekundární. To potvrzují i oficiální slova, kterými brežněvovský Sovětský svaz a další „spojenci“ okupaci zdůvodnili – tanky do Československa přijely údajně proto, aby zabránily zde hrozící kontrarevoluci.
2) O žádnou kontrarevoluci přitom v tehdejším Československu zcela jistě nešlo. Celý proces uvolnění byl projektován a řízen místní komunistickou stranou, v rámci které tehdy dorostla k nároku na převzetí moci generace svazáků z padesátých let a ta se nyní právě touto cestou k moci tlačila.
Nikdo z těchto komunistů nikdy veřejně neuvažoval o skutečně demokratické soutěži svobodných politických stran ani o liberálním uvolnění podmínek fungování ekonomiky, tedy o skutečném trhu.
Některými i dnes glorifikovaný Ota Šik, od roku 1962 člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa, tvůrce tehdejší ekonomické reformy a později v emigraci „třetí cesty“ nechtěl nic více, než pouze přeorganizovat stávající a evidentně nefungující hospodářský systém tak, aby v něm vznikl prostor pro větší osobní zásluhovost, a tedy i zainteresovanost jednotlivce na kvalitě vlastního výkonu.
Žádné soukromé vlastnictví výrobních prostředků, jak se tehdy psalo, žádná privatizace v poválečných letech zestátněného majetku, žádný kapitalismus. Heslem pražského jara byl „socialismus s lidskou tváří“, nic víc, nic méně.
