Na úvod si připomeňme základní faktické souvislosti: 1) Vývoj v Československu, který nakonec vyústil v legendární pražské jaro 68, byl vývojem především vnitropolitickým a následně geopolitickým.
Otázka ekonomického systému s těmito rozměry tehdejší politiky samozřejmě bezprostředně souvisela, ale byla až sekundární. To potvrzují i oficiální slova, kterými brežněvovský Sovětský svaz a další „spojenci“ okupaci zdůvodnili – tanky do Československa přijely údajně proto, aby zabránily zde hrozící kontrarevoluci.
2) O žádnou kontrarevoluci přitom v tehdejším Československu zcela jistě nešlo. Celý proces uvolnění byl projektován a řízen místní komunistickou stranou, v rámci které tehdy dorostla k nároku na převzetí moci generace svazáků z padesátých let a ta se nyní právě touto cestou k moci tlačila.
Nikdo z těchto komunistů nikdy veřejně neuvažoval o skutečně demokratické soutěži svobodných politických stran ani o liberálním uvolnění podmínek fungování ekonomiky, tedy o skutečném trhu.
Některými i dnes glorifikovaný Ota Šik, od roku 1962 člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa, tvůrce tehdejší ekonomické reformy a později v emigraci „třetí cesty“ nechtěl nic více, než pouze přeorganizovat stávající a evidentně nefungující hospodářský systém tak, aby v něm vznikl prostor pro větší osobní zásluhovost, a tedy i zainteresovanost jednotlivce na kvalitě vlastního výkonu.
Žádné soukromé vlastnictví výrobních prostředků, jak se tehdy psalo, žádná privatizace v poválečných letech zestátněného majetku, žádný kapitalismus. Heslem pražského jara byl „socialismus s lidskou tváří“, nic víc, nic méně.
