Pražský arcibiskup Dominik Duka požehnal 15. srpna 2020 na Staroměstském náměstí mariánský sloup, jehož napodobenina se po 102 letech vrátila do historického centra Prahy.

Pražský arcibiskup Dominik Duka požehnal 15. srpna 2020 na Staroměstském náměstí mariánský sloup, jehož napodobenina se po 102 letech vrátila do historického centra Prahy. Zdroj: ČTK / Kamaryt Michal

Pražský arcibiskup Dominik Duka požehnal 15. srpna 2020 na Staroměstském náměstí mariánský sloup, jehož napodobenina se po 102 letech vrátila do historického centra Prahy.
Pražský arcibiskup Dominik Duka požehnal 15. srpna 2020 na Staroměstském náměstí mariánský sloup, jehož napodobenina se po 102 letech vrátila do historického centra Prahy.
Pražský arcibiskup Dominik Duka požehnal 15. srpna 2020 na Staroměstském náměstí mariánský sloup, jehož napodobenina se po 102 letech vrátila do historického centra Prahy.
Pražský arcibiskup Dominik Duka požehnal 15. srpna 2020 na Staroměstském náměstí mariánský sloup, jehož napodobenina se po 102 letech vrátila do historického centra Prahy.
Pražský arcibiskup Dominik Duka požehnal 15. srpna 2020 na Staroměstském náměstí mariánský sloup, jehož napodobenina se po 102 letech vrátila do historického centra Prahy.
7
Fotogalerie

Vladimír Mertlík: Mariánský sloup jako pocta vzdělání a rozumu. Socani jako tradiční vandalové

Sobotní žehnání kardinála Duky mariánskému sloupu začalo v 10:00 mší v kostele Matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí. Je nejen složením úcty – bohužel jen kopii – uměleckému dílu, ale i symbolu vzdělání a zdravého rozumu. Neobešlo se proto přirozeně bez protestů několika desítek těch, kteří nedávali ve škole pozor či se víc věnovali dějinám marxismu-leninismu. S nimi se svezlo i několik politických parazitů, které na místo přivedla prázdnota jejich politických vizí a hlav. Co naplat, blíží se volby a vlastenců není nikdy dost!

Škoda, že se nevěnují trochu víc vzdělání v tématech, za něž se vydávají na křížové výpravy a ochranu historických mýtů. Jedním z nejhlubších je popis šarvátky zvané bitva na Bílé hoře a jejích následků. Zpětné zrcátko se stručně těmto událostem věnovalo již ve svých ohlédnutích ze dne 1. 7. 2020 i 21. 7. 2020 a šířeji pak ve své knize „Lví silou, vzletem sokolím – Mýty a realita 1. republiky“. Jak se ale ukazuje, opakování je matka moudrosti, věnujme mu tedy čas.

V dějinách národů bývá obvyklé, že s blížící se jistotou svobody, na níž má většinou zásluhu jen pár jedinců, narůstá přímou úměrou i fanatismus subjektu, který bývá – jak se komu a kdy hodí – označován jako lid, národ, dav, ulice či lůza. Neřízen rozumem a logikou, ale psychózou masy – stačí mu jiskra, aby zažehla plamen. Tou může být i pouhá snaha vyšinutého jednotlivce vstoupit do dějin a pošimrání ega či krytí předešlých selhání. Touha mizí s vyprcháním zbytků endorfinů či alkoholu v krvi – následky trvají desítky či stovky let. Jde o činy, které přijdou i politikům vhod, když anonymní dav za ně udělá špinavou práci.

Tím bylo i vandalské stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze dne 3. listopadu 1918. Ten byl vztyčen roku 1650 jako projev díků Panně Marii za záchranu Prahy před Švédy na podzim (1648). O čtyři roky později (1652) jej vysvětil pražský arcibiskup kardinál z Harrachu za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV. Od roku 1915 pak stál sloup na náměstí i s pomníkem Jana Husa, aniž by překážel či vadil.

Jen ho sejmi!

Nechvalným hrdinou se stane jistý Franta Sauer, anarchista a výtržník, který by dnes nepochybně dosáhl statusu celebrity. Jeho doménou jsou opulentní pijácké tahy s členy pražské moderny v legendárním nočním podniku Montmartre, který se těší takové oblibě, že je v pamětech Ferdinanda Peroutky označen jako noční sídlo umělecké Prahy. 

Stržení mariánského sloupu není dílem náhlých emocí, Franta Sauer se na akt, jímž vstoupí do dějin, pečlivě připravil a kryl se údajnou záštitou České strany národně sociální a Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Brzy ráno dne 3. listopadu předal veliteli hasičů Josefu Hodanovi falešný příkaz Václava Klofáče a Karla Kramáře (tzv. Muži 28. října) ke stržení mariánského sloupu. Akce je synchronizována, aby vrcholila ve chvíli, kdy se budou přes Staroměstské náměstí vracet účastníci tábora lidu, pořádaného národními socialisty a sociálními demokraty k výročí bitvy na Bílé hoře. Na Frantu, stojícího u sloupu s lanem omotaným kolem hlavice, křičí kumpán na čele průvodu: „Jen ho sejmi!“

Lidé se srocují, ale když se chystají akci spustit, objeví se na scéně jiný dav, složený převážně z Pražanů, jenž hodlá svržení zabránit. Vypukne hromadná rvačka, do níž zasáhnou i četníci, ale svržení sloupu se zabránit nepodaří. Poté, co sloup i sochy leží roztříštěné na dlažbě, vydá se dav ke Karlovu mostu, aby naházel do Vltavy i jeho sochy. To již ale zasáhne armáda. Národní výbor nazítří vandalský zločin odsoudí a vydá zákaz ničení pomníků.

„Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás!“ prohlásí k věci Tomáš G. Masaryk. Smutné, ale signifikantní! To už není Tomáš Masaryk z doby hilsneriády, to promluvil politik – stejně jako v roce 1925 v knize Světová revoluce, když říká: „Také se mi naskytla první charakteristická diplomatická zápletka – povalení mariánské sochy v Praze zavdalo Vatikánu podnět, aby na událost upozornil v Londýně. Nevím, v jaké formě se to stalo, neboť mi to nebylo notifikováno oficiálně. Neznal jsem podrobností, ale byl jsem si jist, že čin vznikl především z rozčilení politického, nikoli náboženského, a tak jsem věc vyložil. Věděl jsem přece, jak odstranění této sochy často bylo požadováno, protože platila za pomník naší porážky na Bílé hoře.“

Falešné mýty

Jeden z největších českých novinářů, spisovatel Ferdinand Peroutka v knize Budování státu (1933) hodnotil událost takto: „Lid upřímně pokládal stržení mariánského sloupu za nezbytný výkon národní hrdosti. Mýlil se přitom poněkud v historických faktech, domnívaje se, že sloup byl postaven na oslavu vítězství nad Čechy na Bílé hoře. Sloup byl ale vztyčen teprve o třicet let později, na paměť uhájení Prahy před Švédy. Ale je pravděpodobno, že i kdyby to byl věděl, lid by se sotva zarazil před tak jemným rozdílem: ať tomu bylo před třemi sty lety, tak či onak, byl sloup pokládán za znamení hanby, za symbol Rakouska a násilné církve. V jistém smyslu měl lid pravdu i historicky: obhájení Prahy před Švédy znamenalo dokonání a zabezpečení protireformace a zajištění kořisti v Čechách.“

Tyto „jemné rozdíly“ v podobě falešných mýtů bychom ale dnes měli mít objasněny – pokud neslouží novým cílům. Stává se často, že český lid upřímně staví pomníky národní hrdosti, aby je po čase se stejnou hrdostí strhával. Mýlí se přitom nejen v historických faktech, ale i v odhadu budoucnosti. Torza originálu mariánského sloupu i archandělů, korintská hlavice, část balustrády i mariánský obrázek jsou dnes součástí sbírek Národní galerie v Praze. Hlavu Panny Marie zachránil jeden z přítomných a v 50. letech 20. století ji prodal do Lapidária Národního muzea. V době, kdy český národ upřímně pokládal za nezbytný výkon národní hrdosti stavbu pomníku – po Mao Ce-Tungovi – nejúspěšnějšímu masovému vrahovi Josifu Vissarionoviči Stalinovi, aby zanedlouho stejně upřímně pokládal za nezbytný výkon národní hrdosti tento pomník vyhodit do povětří.

Klást vedle sebe děje různých časů bývá někdy důležité a poučné! Na začátku 20. století bylo Rakousko-Uhersko zemí, jehož občané žili relativně klidný a spokojený život. Nejen díky hospodářské prosperitě držela říše a společnost spolu. Sečtělejší se učili slova „demokracie, liberální“ a nahrazovali jimi slova starší slovní zásoby – „absolutismus, diktát“. Bojovníci za volební, politická a sociální práva dosáhli svých cílů roku 1906, kdy je uzákoněno všeobecné a rovné volební právo a národnostní politika usilovala o tolerantní vyváženost. Označit habsburskou říši v té době jako „žalář národů“ zní proto s odstupem času jako nepodařený vtip. Důkazem je tradovaná historka, v níž Prahou pochoduje demonstrace s českými vlajkami a voláním po osvobození národa z rakouského jha. Demonstranti za zpěvu písní Kde domov můj a Hej, Slované – doprovázeni oddílem jízdní policie – dojdou bez střetu s mocí až na Staroměstské náměstí. Tak se po řadě plamenných protistátních projevů českých vlastenců nakonec skloní policejní důstojník z koně k vůdci demonstrace: „Poslechnou, Mareček! Je půl dvanáctý. Tak ještě jednou Kde domov můj a půjdeme na oběd, co vy na to?“ Inu, žalář národů!

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík