nahoru

Vladimír Mertlík: Mariánský sloup jako pocta vzdělání a rozumu. Socani jako tradiční vandalové

Vladimír Mertlík17. srpna 2020 • 12:30
Vladimír Mertlík: Mariánský sloup jako pocta vzdělání a rozumu. Socani jako tradiční vandalové
foto: ČTK / Kamaryt Michal

Sobotní žehnání kardinála Duky mariánskému sloupu začalo v 10:00 mší v kostele Matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí. Je nejen složením úcty – bohužel jen kopii – uměleckému dílu, ale i symbolu vzdělání a zdravého rozumu. Neobešlo se proto přirozeně bez protestů několika desítek těch, kteří nedávali ve škole pozor či se víc věnovali dějinám marxismu-leninismu. S nimi se svezlo i několik politických parazitů, které na místo přivedla prázdnota jejich politických vizí a hlav. Co naplat, blíží se volby a vlastenců není nikdy dost!

Škoda, že se nevěnují trochu víc vzdělání v tématech, za něž se vydávají na křížové výpravy a ochranu historických mýtů. Jedním z nejhlubších je popis šarvátky zvané bitva na Bílé hoře a jejích následků. Zpětné zrcátko se stručně těmto událostem věnovalo již ve svých ohlédnutích ze dne 1. 7. 2020 i 21. 7. 2020 a šířeji pak ve své knize „Lví silou, vzletem sokolím – Mýty a realita 1. republiky“. Jak se ale ukazuje, opakování je matka moudrosti, věnujme mu tedy čas.

V dějinách národů bývá obvyklé, že s blížící se jistotou svobody, na níž má většinou zásluhu jen pár jedinců, narůstá přímou úměrou i fanatismus subjektu, který bývá – jak se komu a kdy hodí – označován jako lid, národ, dav, ulice či lůza. Neřízen rozumem a logikou, ale psychózou masy – stačí mu jiskra, aby zažehla plamen. Tou může být i pouhá snaha vyšinutého jednotlivce vstoupit do dějin a pošimrání ega či krytí předešlých selhání. Touha mizí s vyprcháním zbytků endorfinů či alkoholu v krvi – následky trvají desítky či stovky let. Jde o činy, které přijdou i politikům vhod, když anonymní dav za ně udělá špinavou práci.

Tím bylo i vandalské stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze dne 3. listopadu 1918. Ten byl vztyčen roku 1650 jako projev díků Panně Marii za záchranu Prahy před Švédy na podzim (1648). O čtyři roky později (1652) jej vysvětil pražský arcibiskup kardinál z Harrachu za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV. Od roku 1915 pak stál sloup na náměstí i s pomníkem Jana Husa, aniž by překážel či vadil.

Jen ho sejmi!

Nechvalným hrdinou se stane jistý Franta Sauer, anarchista a výtržník, který by dnes nepochybně dosáhl statusu celebrity. Jeho doménou jsou opulentní pijácké tahy s členy pražské moderny v legendárním nočním podniku Montmartre, který se těší takové oblibě, že je v pamětech Ferdinanda Peroutky označen jako noční sídlo umělecké Prahy. 

Stržení mariánského sloupu není dílem náhlých emocí, Franta Sauer se na akt, jímž vstoupí do dějin, pečlivě připravil a kryl se údajnou záštitou České strany národně sociální a Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Brzy ráno dne 3. listopadu předal veliteli hasičů Josefu Hodanovi falešný příkaz Václava Klofáče a Karla Kramáře (tzv. Muži 28. října) ke stržení mariánského sloupu. Akce je synchronizována, aby vrcholila ve chvíli, kdy se budou přes Staroměstské náměstí vracet účastníci tábora lidu, pořádaného národními socialisty a sociálními demokraty k výročí bitvy na Bílé hoře. Na Frantu, stojícího u sloupu s lanem omotaným kolem hlavice, křičí kumpán na čele průvodu: „Jen ho sejmi!“

Lidé se srocují, ale když se chystají akci spustit, objeví se na scéně jiný dav, složený převážně z Pražanů, jenž hodlá svržení zabránit. Vypukne hromadná rvačka, do níž zasáhnou i četníci, ale svržení sloupu se zabránit nepodaří. Poté, co sloup i sochy leží roztříštěné na dlažbě, vydá se dav ke Karlovu mostu, aby naházel do Vltavy i jeho sochy. To již ale zasáhne armáda. Národní výbor nazítří vandalský zločin odsoudí a vydá zákaz ničení pomníků.

„Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás!“ prohlásí k věci Tomáš G. Masaryk. Smutné, ale signifikantní! To už není Tomáš Masaryk z doby hilsneriády, to promluvil politik – stejně jako v roce 1925 v knize Světová revoluce, když říká: „Také se mi naskytla první charakteristická diplomatická zápletka – povalení mariánské sochy v Praze zavdalo Vatikánu podnět, aby na událost upozornil v Londýně. Nevím, v jaké formě se to stalo, neboť mi to nebylo notifikováno oficiálně. Neznal jsem podrobností, ale byl jsem si jist, že čin vznikl především z rozčilení politického, nikoli náboženského, a tak jsem věc vyložil. Věděl jsem přece, jak odstranění této sochy často bylo požadováno, protože platila za pomník naší porážky na Bílé hoře.“

Falešné mýty

Jeden z největších českých novinářů, spisovatel Ferdinand Peroutka v knize Budování státu (1933) hodnotil událost takto: „Lid upřímně pokládal stržení mariánského sloupu za nezbytný výkon národní hrdosti. Mýlil se přitom poněkud v historických faktech, domnívaje se, že sloup byl postaven na oslavu vítězství nad Čechy na Bílé hoře. Sloup byl ale vztyčen teprve o třicet let později, na paměť uhájení Prahy před Švédy. Ale je pravděpodobno, že i kdyby to byl věděl, lid by se sotva zarazil před tak jemným rozdílem: ať tomu bylo před třemi sty lety, tak či onak, byl sloup pokládán za znamení hanby, za symbol Rakouska a násilné církve. V jistém smyslu měl lid pravdu i historicky: obhájení Prahy před Švédy znamenalo dokonání a zabezpečení protireformace a zajištění kořisti v Čechách.“

Tyto „jemné rozdíly“ v podobě falešných mýtů bychom ale dnes měli mít objasněny – pokud neslouží novým cílům. Stává se často, že český lid upřímně staví pomníky národní hrdosti, aby je po čase se stejnou hrdostí strhával. Mýlí se přitom nejen v historických faktech, ale i v odhadu budoucnosti. Torza originálu mariánského sloupu i archandělů, korintská hlavice, část balustrády i mariánský obrázek jsou dnes součástí sbírek Národní galerie v Praze. Hlavu Panny Marie zachránil jeden z přítomných a v 50. letech 20. století ji prodal do Lapidária Národního muzea. V době, kdy český národ upřímně pokládal za nezbytný výkon národní hrdosti stavbu pomníku – po Mao Ce-Tungovi – nejúspěšnějšímu masovému vrahovi Josifu Vissarionoviči Stalinovi, aby zanedlouho stejně upřímně pokládal za nezbytný výkon národní hrdosti tento pomník vyhodit do povětří.

Klást vedle sebe děje různých časů bývá někdy důležité a poučné! Na začátku 20. století bylo Rakousko-Uhersko zemí, jehož občané žili relativně klidný a spokojený život. Nejen díky hospodářské prosperitě držela říše a společnost spolu. Sečtělejší se učili slova „demokracie, liberální“ a nahrazovali jimi slova starší slovní zásoby – „absolutismus, diktát“. Bojovníci za volební, politická a sociální práva dosáhli svých cílů roku 1906, kdy je uzákoněno všeobecné a rovné volební právo a národnostní politika usilovala o tolerantní vyváženost. Označit habsburskou říši v té době jako „žalář národů“ zní proto s odstupem času jako nepodařený vtip. Důkazem je tradovaná historka, v níž Prahou pochoduje demonstrace s českými vlajkami a voláním po osvobození národa z rakouského jha. Demonstranti za zpěvu písní Kde domov můj a Hej, Slované – doprovázeni oddílem jízdní policie – dojdou bez střetu s mocí až na Staroměstské náměstí. Tak se po řadě plamenných protistátních projevů českých vlastenců nakonec skloní policejní důstojník z koně k vůdci demonstrace: „Poslechnou, Mareček! Je půl dvanáctý. Tak ještě jednou Kde domov můj a půjdeme na oběd, co vy na to?“ Inu, žalář národů!

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku