Válka v Perském zálivu ovlivnila světové události, v ohrožení byla rozsáhlá naleziště ropy. Vládce Iráku, Saddám Husajn, to dobře věděl a se svou armádu, která byla jedna z největších na světě, napadl Kuvajt. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, Spojené státy chystaly odvetu, jedna z nich, operace Pouštní bouře, začala 17. ledna 1991. Americké armádě pomohla i jednotka z Československa, jeden z příslušníků se však domů nevrátil.
Irák vystrkoval růžky po celá 80. léta, Saddám Husajn stál v čele blízkovýchodní země od roku 1979, během toho vytvořil kolem své osoby kult osobnosti a zmanipuloval tisíce obyvatel. Irák zároveň napadl Írán, čímž vznikl téměř osmiletý konflikt. Irák zatoužil po ropných nalezištích v sousedním Íránu a doufal, že islámský režim hravě porazí. Chyba lávky, boje si vyžádaly téměř milion obětí, mír byl uzavřen v roce 1988 na popud OSN.
Dlužíte nám peníze!
Zruinovaný Husajn chtěl napravit pošramocenou reputaci, do toho se přidaly obří dluhy, Kuvajtu dlužil téměř 15 miliard dolarů. Diktátor rozehrál špinavou hru a chtěl malý monarchistický stát vyprovokovat. Tvrdil například, že Kuvajťané kradou Iráku ropu a měli by ji zaplatit. Husajn vystavil Kuvajtu účet na 22 miliard a z dlužníka se měl stát pán. Když ani tento plán nevyšel, rozhodli se iráčtí generálové pro invazi.
Ta proběhla v nočních hodinách 2. srpna 1990, Kuvajt neměl proti elitním jednotkám šanci. OSN téhož dne apelovala na Irák, aby se z Kuvajtu stáhl. Na invazi reagovaly další arabské státy, čtyři dny po napadení požádala Saudská Arábie o pomoc Spojené státy. Husajn chtěl narušit rovnováhu mezi spojenci a začal odstřelovat Izrael. Doufal v zapojení židovského státu do konfliktu, což by znamenalo konec spolupráce s Araby. Američané tehdy Izrael přesvědčili, aby na útoky nereagoval.
Ještě v srpnu zahájilo americké letectvo operaci Pouštní štít, ta měla zastavit postupující irácké jednotky. Velení mělo agresora donutit k jednání na poli OSN, to se však nestalo, Husajn dokonce prohlásil, že Kuvajt neopustí a označil ho za provincii.
Otevřela se cesta k důraznému útoku, nad ránem 17. ledna 1991 začala Pouštní bouře. Spojenci nejdříve vyřadili radary, poté zahájili nepřetržité bombardování, které trvalo téměř 24 hodin. Irácká armáda byla zcela ochromena, o pár týdnu později doplnilo letectvo pěchota. Ta měla za úkol osvobodit Kuvajt a zlomit poslední záblesky odporu.
Teplotní rozdíly a nedostatek vody
Do Perského zálivu odcestoval i československý protichemický prapor pod vedením plukovníka Jána Vala, který měl s tamním prostředím zkušenosti. Úkol jednotky spočíval v likvidaci následků chemických útoků, zároveň mohli být českoslovenští vojáci využiti při zdravotnické pomoci. Společně s nimi byly do Saúdské Arábie přepraveny vozy Praga a UAZ. Jednotka byla umístěna do Vojenského města krále Chálida.
To, že se do konfliktu zapojí i Československo, bylo rozhodnuto 23. září 1990. Dohoda se rázem uzavřela i se Saúdskou Arábií a jednotka se začala připravovat ve Slaném. Dva týdny před Vánocemi vyrazili vojáci na Blízký východ. Po příletu, který byl zajištěn americkými letadly, si museli Čechoslováci zvykat na velmi těžké podmínky. V poušti vládlo přes den vedro, v noci panovaly mrazy. Velkou překážkou bylo také zásobování, a tak armádní řidiči trávili denně několik hodin na cestě, aby jednotce zajistili základní živiny.
Padlý voják
Bezprostředně před začátkem operace prováděli českoslovenští vojáci své úkoly, 18. ledna 1991 přišla z Perského zálivu zpráva o smrti četaře Petra Šimonka, který se postřelil při manipulaci se zbraní. Jeho skon přihnal vodu na mlýn kritikům zásahu, vadilo jim, že se Československo angažuje v zájmech jiného státu. V dalších dnech doplnilo protichemický prapor 37 vojáků, druhým směrem jich putovalo sedm a rakev s mrtvým četařem.
V únoru překročily dva oddíly hranice a ocitly se na území Kuvajtu. Pomáhaly tankovým brigádám s pacifikací agresora. Během toho pátraly po chemických látkách jako byl sarin či yperit, nebezpečnou munici likvidovaly. Jejich mise pokračovala další tři měsíce, poté se situace stabilizovala. V dubnu se začali vracet první příslušníci, někteří z nich zůstali v Saúdské Arábii a věnovali se výcviku tamních specialistů.
Četař Petr Šimonka byl in memoriam povýšen na podporučíka, získal rovněž vyznamenání třetího stupně a odznak Za službu míru. Je pochován na hřbitově v Rakovníku.
Působení československého praporu bylo velmi důležité z hlediska mezinárodního renomé. Nová demokracie ukázala, že má zájem pomoci při řešení vojenských konfliktů.
