Známá newyorská gastroenteroložka Susan Lucak právě ve své ordinaci zažívá prudký rozvoj virtuální medicíny. Před 8 týdny, 18. března 2020, zavřela na žádost newyorského guvernéra Cuoma svoji ordinaci, aby mohla pomáhat s pacienty s Covidem 19. Pád na kole v Central parku a složitá zlomenina ruky jí ale z první linie katapultovaly k iPhonu a k počítači: dokud se situace nevrátí do normálu, funguje pouze online.
Vy jste nakonec svou ordinaci nezavřela?
Zavřela, fyzicky. Pracuju ale dál, vlastně se stejnou intenzitou, jen na dálku. Moji pacienti, které znám často mnoho let, potřebují soustavnou péči. A telemedicína, když ji máte technologicky připravenou, je hodně efektivní. Zvládneme toho vyřešit hodně.
V čem se telemedicína liší od normálního telefonátu s pacientem?
Pacienta vidím na obrazovce počítače nebo na svém iPhonu, je to vlastně poučený videochat. Jsem propojená s akademickou databází lékařské fakulty Cornell University ve státě New York, se kterou už šest let spolupracuju. Výhoda je, že tam má každý pacient svůj online portál se základními zdravotními informacemi. Ty jsou samozřejmě chráněné, aby se k nim nedostala veřejnost. Díky této platformě se může uskutečnit tak zvaná „videonávštěva“, říkáme tomu videovisit. Starší lidé s tím ze začátku trošku bojovali, ale všechno se velmi rychle vyřešilo: někomu s ovládáním platformy pomohly děti, někomu další rodinní příslušníci nebo kamarádi, zvládají to až na výjimky výborně i ti, kterým je víc než 80. Rozvoj telemedicíny se v době koronaviru nesmírně urychlil.
Byla to i pro vás novinka, musela jste se telemedicínu učit?
Rozhodně, jsem klasická lékařka, s pacienty jsem se dřív vídala jenom osobně. Technologicky to ale není složité, ovládat ten systém je velmi intuitivní. Moje asistentka má rozvrh, podle kterého telenávštěvy objednává. Pacient vstoupí do svého portálu 15 minut před schůzkou, zmačkne tlačítko předem naplánované návštěvy u lékaře a tím se se mnou napřímo spojí. Řeším tímto způsobem hlavně chronické pacienty, akutní případy samozřejmě posíláme na pohotovost. Mojí specializací je ale vliv stresu za zažívací ústrojí; souvislost mezi mozkem a trávicí soustavou je úzká. Práce mám proto v této době víc, než když jsem měla ordinaci otevřenou.
Můžete je ale nemocné lidi přes online platformu „vyšetřovat“?
Nemohu pacienty prohlédnout. Vidím je v klidu, v jejich domácím prostředí, můžu s nimi mluvit detailně a zároveň si z rozhovoru udělat záznam. Ze zkušenosti vím, že 85 % diagnózy jde stanovit z pohovoru a jenom zhruba 15 % z prohlídky. Další výhodou pak je, že se s pacienty teď můžu vídat častěji: do ordinace na kontroly chodili třeba jednou za 4 týdny, teď se můžeme vídat i po 14 dnech. Práce je svým způsobem klidnější, nikdo nás neruší, rozhovor je soustředěný.
Jak vidíte vaši práci v budoucnosti, až pomine krize s koronavirem?
Budoucnost medicíny vidím v kombinaci tradičních návštěv u lékaře a videonávštěv. Pro starší lidi znamená návštěva lékaře často složitý výlet, velkou akci, plánování, dlouhé cestování, je to pro ně únavné, zvlášť tady v New Yorku je veřejná doprava náročná. Ideálně to vidím tak, že bych přes den měla klasické návštěvy a k večeru vyřídila videonávštěvy. Dříve moderní technologie používalo zhruba 10 procent lékařů, v budoucnosti se to určitě změní. Americká medicína na tenhle systém najela v posledních týdnech rychle a domnívám se, že videonávštěvy už s námi zůstanou navždy.
Co všechno se na online platformě dá najít?
Jsou tam výsledky laboratorních zkoušek, léky, které pacient užívá, základní zdravotní informace, shrnutí celkové péče, alergie, seznam komunikaci mezi pacientem a lékařem, seznam všech minulých i budoucích návštěv, lékařská knihovna pro pacienty a informace o platbách; čekají nás jen jisté změny legislativy z hlediska ochrany osobních údajů.
Z Československa jste odešla jako teenager s rodiči, v New Yorku žijete už přes půl století. Jaký je váš vztah k Čechám?
Velice romantický, mám Čechy ráda. My jsme s rodiči utekli 17. dubna 1969. Bylo mi 13 let, takže jsem v Praze dokončila základní školu, téměř celých 8 tříd. Od té doby, to znamená 51 let, žiju v New Yorku, tady jsem i vystudovala medicínu a pak 24 let učila na lékařské fakultě Columbijské univerzity. Jsem jednou ze zakladatelek Americké společnosti Antonína Dvořáka, Dvorak American Heritage Association, která dnes sídlí v Dvořákově síni v České národní budově na Manhattanu. Kdysi jsme se snažili zachránit dům, ve kterém Antonín Dvořák v New Yorku bydlel, ale to se nepodařilo; dnes v České národní budově pořádáme koncerty, přednášky a další akce. Teď v době koronaviru alespoň vysíláme každodenní krátký program, jmenuje se „From DAHA with Love“, protože nejistota, strach a jistá izolace se nyní v New Yorku a v USA projevují ve velkém. Ale cítíte tu i velkou odvahu.
