Vít Bárta je nejenom ministrem dopravy, ale také vnitra, ve velké Británii se budují mosty pro myši a premiér Nečas se zastal prezidenta Sarkozyho.
Premiér Nečas nabídl ministru Kalouskovi kompromis ve věci „povodňové daně“ a Kalousek ho přijal. Zvýšení daně bude podle Nečase „jednorázové, jednoúčelové a přechodné“, zavedené pouze na jeden rok. Mám vtíravý pocit, že povodně, které sužují ČR v míře, jakou za svůj život nepamatuji, už víc než deset let, nejsou jednorázové, jednoúčelové a přechodné (do debat, zda tento fakt znamená změnu klimatu a zda se na ní podílí či nepodílí lidská činnost, se nechci plést, připadají mi ze stran souhlasících i odporujících zideologizované a fanatické, navíc v této věci nejsou zajímavé). Kalousek počítá s tím, že příští rok předloží zákon o daních z příjmů, který změní daňový systém (a kde se může zohlednění povodňových škod nějak schovat). Taky se dá počítat s tím, že premiéra odvrátí od toho, aby byl i nadále praporečníkem nezvyšování daní v souvislosti s povodněmi, až se příští rok Strakova octne pár metrů pod vodou (ale určitě ne dost, protože do premiérovy kanceláře v prvním patře voda stejně nedosáhne).
Ministr Schwarzenberg obvinil premiéra Sarkozyho z rasismu kvůli opatřením vůči romské imigraci z Rumunska, premiér Nečas se francouzského prezidenta zastal a má v této věci pravdu: „Stát má právo požadovat, aby na jeho území cizinci, byť ze zemí EU, buď pracovali, studovali nebo měli dostatek prostředků na obživu.“ Problému se týká naše dnešní glosa. Premiér se ovšem solidarizoval s ministrem s nesouhlasem, že ke konferenci zahraničních ministrů EU, kterou Sarkozy v té věci v Paříži organizuje, nebylo přizváno Rumunsko, Bulharsko ani ČR (tedy malé země, které imigranty spíše exportují). Jakou má ale skutečnou váhu ta konference?
Ministr Bárta navrhl s odvoláním na švýcarský a finský příklad, aby se výše pokuty za překročení rychlosti na silnici odvozovala od ceny vozidla a od platu provinilce. Narazil hned na protesty z ODS (Nečas: je to nakročení k autoritativnímu státu, Bendl mluví o klasickém populistickém návrhu, který těží z lidské závisti, další kritici o vytváření nerovnosti před zákonem). Na všech těch výtkách něco je, ale chápu ministrův návrh jako výraz jistého zoufalství z neskutečného bordelu, jaký na českých silnicích existuje. Když jedu po Kutnohorské silnici (prakticky až na Vyžlovku se s několika malými výjimkami musí jet padesátkou), připadám si zcela nerovným před zákonem s desítkami bouráků, které mne v dvojnásobné rychlosti předjíždějí. Těžko se zbavit dojmu, že si to mohou dovolit (a není to jen problém peněz, nýbrž i toho, že za opakované přistižení při něčem takovém má správně viník přijít o řidičák). Naplňuje mne to pocitem nerovnosti před zákonem. Nezávidím těm lidem, že jim auta tak jezdí (ostatně i já bych mezi Uhříněvsí a Říčany bez problémů zvládl stoosmdesátku) a chápu, že jet autem se silným motorem nízkou rychlostí je svým způsobem utrpení. Proč se tedy dělají auta s výkonem, který nelze v normálních zemích na normálních silnicích využít? Je to jen nesmyslné pokušení a všechno to dohromady zvyšuje všeobecnou neúctu k zákonu, který přece má nějaký praktický smysl.
Zatím co na Ostravsku se na dálnicích budují přechody pro medvědy a losy, ačkoliv tato zvířata u nás nežijí (viz náš komentář, protože je třeba dálnice zatížit tak říkajíc ekologicky, poradili si ve Velké Británii při stavbě silnic s neexistencí losů a medvědů způsobem v podstatě nenapadnutelným: v Jižním Walesu budují mosty pro myši, kterých je tam, jako všude v Evropě, dost. A ekologisté v Bruselu i v celé Evropě si u rubriky Velká Británie mohou udělat plus. Přitom tři mosty stály v přepočtu pouze asi šest milionů Kč. Doufám, že jsou opatřeny solidním a dosti vysokým zábradlím, nevím, jak jsou na tom s myšmi Jižní Walesané, ale kdyby pod mi takovým mostem dvě-tři nepozorné uživatelky přechodu otevřeným oknem auta přistály za krkem, snížila by se moje schopnost řídit vozidlo asi jako po vypití devíti piv.
Podle MfD řídí ministerstvo vnitra fakticky ministr dopravy Bárta, Radek John je prý v čele pouze jako výtvarný objekt. Pokud je tomu opravdu tak, je otázka, zda jde o z nouze ctnost, danou nedostatečnou manažerskou praxí či schopnostmi ministra vnitra, nebo (přinejmenším také) o součást nějakého širšího „manažerského záměru“. V tom případě je obtížné, aby z něho neběhal pozorovateli mráz po zádech, i když jen mlhavě tuší jeho obrysy.
Prozatímní lídr ČSSD Sobotka je pro přímou volbu nového předsedy strany. Je to asi jediný myslitelný způsob, kterým by se případně mohl vydrápat zpátky do funkce Jiří Paroubek. Zvlášť když v březnu příštího roku bude Nečasova vláda už více či méně okoukaná.
Luboš Palata si pořád mele svou. „Od svého vzniku bylo Slovensko pod tlakem Maďarska a Tisův režim se s Horthyho Budapeští předháněl v tom, kdo bude lepším Hitlerovým spojencem.“ Opakuji už po několikáté, že je to lež. Maďarští politici měli představu, že se s pomocí Německa napakují a pak ve válce zachovají neutralitu. Nápad to byl zároveň vyčůraný a bláznivý, ale rozhodně se nedá nazvat soutěží o lepší spojenectví s Třetí říší. Válčit s Polskem Maďaři odmítli a polským vojákům, kteří byli zatlačeni na maďarské území, poskytli útočiště, resp. možnost dostat se na Západ. Když Horthy povolil německým jednotkám průchod přes Maďarsko, aby mohly napadnout Srbsko, ministerský předseda Teleki se zastřelil. Do války se sovětským Ruskem byli vmanipulováni německou provokací (samozřejmě jejich problém, měli to předpokládat, ale věrné spojenectví to není), i do války s USA vstoupili pod velkým tlakem (premiér Bárdossy napsal velvyslanci USA v Budapešti nejasný dopis, na jeho dotaz odpověděl nejprve telefonicky, že neznamená vyhlášení války, a teprve po kartáči od Hitlera své stanovisko „změnil“. Je to směšné, nedůstojné, ale není to věrné spojenectví). Někdy od počátku 1943 začali Maďaři tajně vyjednávat se západními spojenci o „přeskočení na druhou stranu“ a Horthy za tím účelem zřídil zvláštní instituci (německá špionáž byla samozřejmě o všem dobře informována). Z toho důvodu Hitler v březnu 1944 Maďarsko vojensky okupoval. Od léta pak Maďaři využili problémů, které měli Němci v Rumunsku a zahájili vyjednávání s Rusy. Na začátku října 1944 podepsali v Moskvě dohodu o tom, že Maďarsko přejde na stranu Spojenců. Když ji Horthy v rádiu vyhlásil, Němci zorganizovali v Budapešti státní převrat, Horthyho svrhli a internovali a dosadili loutkovou a tentokrát už opravdu fašistickou vládu Ference Szálasiho. Část Horthyho blízkých spolupracovníků byla Gestapem zatčena a uvězněna už v březnu 1944 (mj. ministr vnitra, posléze i premiér), další v říjnu. Nepište o tom, člověče, když o tom víte kulové. Jo a mimochodem, ve Vašem sobotním průvodci Košicemi nazýváte vůdce maďarského protihabsburského odboje ze začátku 18. století Františkem II. Rakócim. Nechme stranou Františka, ale příjmením se ten člověk jmenoval (a psal) Rákóczi, což byste snadno zjistil, kdybyste se obtěžoval podívat např. na Wikipedii.
