Hurikán Katrina zabil před dvaceti lety 1400 lidí. Dokument zkoumá, zda rabování nebylo bojem o holý život
„Vysadil jsem svoji první vnučku na střechu a otočil se pro její dvě sestry. V tu chvíli sklouzla do vody a zmizela pod hladinou...“ Nová třídílná dokumentární minisérie Netflixu s názvem Katrina: Projít si vodou i peklem nese názor, že roli v nezvládání katastrofických následků hurikánu, který se prohnal kolébkou jazzu, louisianským New Orleansem, koncem srpna 2005, hrál velkou roli systémový rasismus. Tedy jev, na který od roku 2013 začalo upozorňovat hnutí Black Lives Matter (Na černých životech záleží). V americké kolektivní paměti po teroristickém útoku na newyorská Dvojčata ze září 2001 zanechala Katrina další hluboké trauma.
Ještě o dost bolestnější je však v paměti afroamerické. Američané a Afroameričané si dnes jsou sice ve Spojených státech sto šedesát let od zrušení otroctví oficiálně rovni, ale nový dokument Netflixu ukazuje, že v mezní situaci tomu může být jinak. Kritiky velmi příznivě hodnocená třídílná dokumentární minisérie režisérů Spika Leeho, Geety Gandbhirové a Samanthy Knowlesové jako by skutečně odhalovala jistou fundamentální nedůvěru bílých Američanů vůči těm černým. Na povrch vychází v mezních situacích – ne zcela nutným zabitím při policejním zásahu nebo efektem přihlížejícího při přírodní katastrofě.
Všemi díly brouká jazz, který se v New Orleans zrodil ve své rané formě dixielandu. Producentsky za projektem stojí známý režisér hraných filmů se sociální tematikou Spike Lee (Neviditelné děti, Spojenec, BlacKkKlansman aj.), který ho také režíroval spolu s oceňovanými dokumentaristkami Samanthou Knowlesovou a Geetou Ganbhirovou. Poslední zmíněná držitelka letošní ceny ze Sundance za nejlepší režii dokumentárního filmu (díky snímku The Perfect Neighbor) je dcerou indických přistěhovalců, zbylí dva jsou Afroameričané.
První dva díly strhujícím způsobem popisují, co předcházelo před a následovalo po nelítostné vichřici, která odhalila USA v nelichotivém světle. Třetí díl je trochu nepatřičně samostatným dokumentem na stejné téma. Vše opakuje znova – tedy vlastně rekapituluje.
Politické pozadí události
Když se něco může pokazit, tak se to pokazí. Tento Murphyho zákon se naplnil, když New Orleans před dvaceti lety protnul hurikán nejsilnější možné, páté kategorie. Naplnila se noční můra generací, které sice slyšely o ničivé Betsy ze září 1965, ale myslely, že jim se to stát nemůže. Ani kompetentní lidé na čelných pozicích nebyli připravení. „Lidé jsou odkojení filmovými emocemi. Vždycky přijde nějaký fešák a všechny zachrání. Při přírodních katastrofách je to jinak,“ zazní v úvodu dokumentu. A následuje názorná ukázka.
Americká armáda tehdy bojovala proti islámskému terorismu v Iráku. Nebo spíš myslela, že proti němu bojuje, ale ve skutečnosti ho rozdmýchávala. Rozpad irácké armády dal vzniknout Islámskému státu. USA invazi v roce 2003 odůvodnily záměrem zbavit zemi chemických zbraní. Tato záminka se později ukázala jako smyšlená a nakonec posloužila Vladimiru Putinovi jako precedent pro plošnou ruskou invazi na Ukrajinu 24. února 2022. Když můžete vy, tak my taky. To je možná také Murphyho zákon.
Zpackaná evakuace
Hlavní zbraní Katriny nebyl vítr ke třem stům kilometrů za hodinu, ale zákeřná, až sebevražedná poloha části New Orleans v míse mezi řekou Mississippi z jedné strany a jezerem Pontchartrain z druhé. Město chránila hráz vysoká pět a půl metru, ale vlny měly dosahovat až sedmi a půl metru. Záplavy se tedy očekávaly, jenže hráze nakonec nebyly jen nedostatečně vysoké, ale také málo silné. A vedle geografického tu byl i zmíněný demografický problém. Zasaženou část obývali převážně černoši. Výstavní centrum se slavnou Bourbon Street zůstalo netknuté.
Velká část dokumentu se věnuje napjatému očekávání. New Orleans tuší, do čeho jde, ale nic moc nedělá. Jedna přeživší natáčí v pohodovém neigbourhoodu Lower Ninth Ward v předvečer události. „Tohle všechno končí,“ poznamená v jednu chvíli prorocky. Záběry pocházejí z obyčejné kamery, takže v sobě mají nostalgický, pamětnický šum, který už dnešní dokonalé technologie postrádají. (I když to se nejspíš dá napravit nějakým „old school“ filtrem.)
Lower Ninth Ward není žádná luxusní čtvrť, ale lidé tu mají své domy jako z amerického snu, takže na dnešní poměry vlastně je. Brzy už je mít nebudou. Podobně jako lednový oheň v losanegeleských Pacific Palisades, i tady vezme přírodní živel duši celé velké čtvrti. Černý starosta C. Ray Nagin ví, že spousta lidí nemá prostředky, jak se z místa evakuovat, a snad proto nenařídí povinnou evakuaci. Musel by je odtamtud dostat sám a to mu připadá nerealizovatelné. Působí malátně. Možná se také bojí požádat o pomoc. S bílou guvernérkou Louisiany Kathleen Blancovou je na ostří nože, a aby toho nebylo málo, ona je zase na ostří nože s prezidentem Georgem W. Bushem. Evakuace tak zůstane jen vřele doporučená. Pokud lidé nemají auto, mají si chytit autobus nebo vlak. Ale co nemocní a nemohoucí? Připomíná to evakuační příkazy izraelské armády v Gaze.
Průtrž všeho, jako atomovka
I tohle málo je ohlášeno až pár dní před katastrofou, kdy je teprve jasné, že rotující mračna s prázdným kolečkem uprostřed se opravdu strefí přímo do pobřežní metropole jako kulečníková koule, jíž neznámý soupeř udělil mistrnou faleš. Nad Mexickým, respektive Americkým zálivem hurikán zatím z moře nasává zuřivou sílu. Na dálnici se tvoří nekonečné zácpy.
Dvacátého osmého srpna večer začne foukat čerstvý vítr, ke kterému se přidá mrholení. Peklo se rozpoutá až v šest ráno. Průtrž mračen a vzdušných vírů netrvá dlouho. K lokálním záplavám dojde už tehdy, ale s východem slunce si většina lidí oddychne. Brzy však zjistí, že neuniknou ani oni. Na několika místech se protrhne hráz, což je pro New Orleans, jak poznamená jeden přeživší, jako svržení atomové bomby.
Do klidného, slunného rána pomalu vtéká voda. Bude setrvale stoupat následující dva dny a postupně zaplaví osmdesát procent města. Vypukne nefalšovaná humanitární krize bez pomoci na cestě. Když konečně dorazí vojáci, místo aby distribuovali základní životní potřeby, hlídají majetek. Místo aby zachraňovali, co se dá, na bezprizorní lidi, kteří přišli o všechno, míří samopaly. Na americké půdě jako by se zhmotnila vzdálená vojenská intervence.
Institucionální disociace
Vojáci Neworleanským brání opustit centrum a nahánějí je do sportovní haly Superdome, kde se nakonec tísní přes třicet tisíc lidí. Je tam vedro k zalknutí, přetékající záchody a žádné jídlo. Některé scény pomáhají představit si, jak to asi vypadalo v nacistických koncentračních táborech. Známe dobové fotky zubožených a zoufalých jednotlivců, ale ne deseti tisíců lidí čekajících, co s nimi bude. Podobně jako v polských židovských ghettech, i v New Orleans teď leží na zemi mrtvoly, o které se nikdo nestará.
Půl roku poté, co se jihovýchodní Asií prohnala ničivá tsunami, diváci po celém světě opět sledují, jak se tonoucí stébla chytá. Hlavní linií zpravodajského narativu je rabování a špatná bezpečnostní situace. Ne proto, že lidi nemají co jíst a pít a brodí se záplavovou vodou plnou nemocí a krokodýlů, ale proto, že by mohli nějaké jídlo a pití ukrást z opuštěných obchodů. Možná k tomu přispěly i zprávy o amerických válečných zločinech v Iráku a něco jako institucionální disociace. Dnes se člověku vybaví ruské odpálení ukrajinské Kachovské přehrady v červnu 2023, jež zatopila velké území s několika obcemi.
Rabování versus boj o život
„George Bush doesn’t care about black people,“ říká v televizi mladý Kanye West a pamětník reaguje: „Konečně to někdo řekl! To byla velká úleva.“ Jinou dojemnou scénou je, když zoufalý dav lidí v chodbě Superdomu začne spontánně zpívat gospel. Lidé jdoucí do plynové komory v Osvětimi prý také nacházeli úlevu ve společném zpěvu.
V nejbohatší zemi světa se civilizačně zastavil čas, jako když ztichne klimatizace. Nenastala žádná spontánní občanská charita jako po lednových požárech v Los Angeles. Několik dlouhých dní se nedělo skoro nic, kromě toho, že armáda neprodyšně uzavřela centrum města. Záchranářů bylo málo a černí pamětníci si stěžují, že primárně zachraňovali bělochy.
Rasismus je demonstrován také na dvou příkladech ze zpravodajství. Dvě fotografie zachycují totožné situace – lidi brodící se vodou s pár kusy potravin a petkami vody, které někde „našli“. Jedna zobrazuje dva bělochy, na druhé je černoch. Popisek u fotky s bělochy emapticky hovoří o boji o holý život, zatímco ten s černochem ilustruje rabování.
Borec na konec
Prezident Bush zruší dovolenou až po dvou dnech, ale zamíří na oslavy konce druhé světové války, kde situaci v New Orleans jen zmíní. Jeho Air Force One pak přeletí nad městem, na dobových fotkách můžeme vidět jeho znepokojený výraz. Lidštější přístup znamená až nasazení generála Russela L. Honorého, který pochází z New Orleans.
Řízný mariňák silně připomínající Charlese de Gaulla vypráví, že ho tam nikdo neposlal, ale situace byla tak katastrofální, že proti jeho aktivitě nikdo ani neprotestoval. Zdůrazňuje základní chybu, že pro autority nešlo o humanitární krizi, ale o bezpečnostní situaci. Podle něj ovšem nešlo o žádné rabování, ale o přežití. V katarzních sekvencích ho vidíme, jak kráčí městem a křičí na vojáky: „Put your guns down!“ A oni ho poslouchají. To by nebyla Amerika, abychom se nakonec fešáckého klaďase přece jen nedočkali.
