Šup na Hrad nebo do kostela: vedle filmových tu máme ještě dvoje Benátky, shakespearovské a drátěné
Největší lákadlo letošních Letních shakespearovských slavností na pražském Hradě, Othella, čekají poslední čtyři reprízy. Intrikami a žárlivostí prokvetlé Benátky a válčící Kypr patnáctého století se loučí. Naopak Benátky století jedenadvacátého momentálně září díky filmovému festivalu, ale i po jeho skončení se tu objeví česká stopa: instalaci Veroniky Psotkové PERPETUO v místním kostele Santa Maria della Visitazione rozezní hudba violoncellistky Terezie Kovalové.
Dvojice Češek ve městě na vodě
Ve stínu renesančního kostela Santa Maria della Visitazione v Benátkách se 16. září uskuteční mimořádné setkání výtvarného umění a hudby. Instalaci PERPETUO sochařky Veroniky Psotkové, monumentální pulzující svět tvarů z černé rabicové sítě, průsvitné drátěné figury, které se zdají být jakousi prostorovou kresbou vznášející se ve vzduchu, dokreslí hudební performance violoncellistky Terezie Kovalové. Variace na klasická témata a originální improvizace, z nichž část známe z jejího posledního alba Zinka, slibují ve spojení s českými sochami a italskou architekturou jedinečný zážitek. Veronika Psotková dokázala v PERPETUU rozvinout koncept věčné smyčky – nekonečného proudění obrazů a příběhů, které definují naše digitální i reálné životy. Její instalace odráží odvahu čelit moderní době i respekt k historickému kontextu, fyzický prostor kostela a jeho aura umocňují rozměr díla.
Loučení s Othellem
Večerní Hrad s ozářenou katedrálou svatého Víta má velké kouzlo. Lidé ve svátečním v soumraku opouštějí areál Nejvyššího purkrabství, nad nimi se třepotají netopýři. V hlavách jim možná paradoxně neznějí repliky z Othella, ale ikonické verše ze Shakespearovy Bouře, jimiž režisér Braňo Holiček se dvěma dramaturgy, Tomášem Jarkovským a Janem Tošovským, ozvláštnili své hojně navštěvované, ačkoli divadelní kritikou rozpačitě přijaté představení. Jedno z nejslavnějších dramatických děl Williama Shakespeara na Hradě přineslo očekávanou historickou fresku a nadčasový příběh o lásce, žárlivosti a zradě, ovšem aktualizovanou novotami typu světelných mečů z Hvězdných válek. Ale co: jsme v Benátkách plných karnevalových masek, vše je dovoleno...
Stárnoucí generál ve službách benátské republiky Othello, pro barvu pleti a exotický původ opovrhovaný mouřenín, se tajně ožení s krásnou Desdemonou. Jeho spolubojovník Jago posléze začne šířit pomluvy o Desdemonině nevěře s mladým, nedávno degradovaným pobočníkem Cassiem. Othellova žárlivost rozdmýchávaná Jagovými manipulacemi roste a, jak víme, vede k tragickému konci. V až nepříjemném kontrastu k zásadním tématům tragédie se někomu může zdát opičí pitvoření a imitace pšouků, prostředky, jimiž Vojtěch Vodochodský hrající Jaga (v alternaci s diblíkovitým Janem Cinou) odlehčuje tíhu situace a baví nenáročnějšího diváka. Pamětníkům dokonce evokuje pošklebky seriálového Opičího krále z půli osmdesátých let.
Genius loci kouzlí, skvostné verše a podmanivý příběh diváky unáší. Nepřípadně a trochu lacině působí snad jen milostné námluvy Othellovy, když jeho představitel Robert Mikluš při nahánění křehké Desdemony v podání Sary Sandevy vrňouká, mňouká "Maur, maur" a tasí drápky jako mrouskající se vypelichaný kocour... Lešení scénografa Nikoly Tempíra se nabízí k akčním scénám, které tragédii, poprvé uvedenou roku 1604 v Londýně, rovněž odlehčují a zrychlují. Máte ještě čtyři zářijové večery na to, abyste si Shakespearovy verše (v převodu Martina Hilského) nejznámějšího dramatu o žárlivosti připomněli v těsném sousedství Zlaté uličky a Daliborky.
