Barbora Bočková: Dokázala by Emílie opravdu být nevěrná? Nechce jenom vypadat slabá v tom, jak je oddaná Jagovi?

Jak se vám do role Emílie po čtyřtýdenní pauze vrací?

Emílie zas tak velké oživování nepotřebuje. Othella jsme zahráli tolikrát, že ho mám vrytého v paměti. Ale blankvers je těžká disciplína, nemůžete si tam střílet slovíčka, jak vás napadnou – jedno slovíčko vypadne, ztratí se rytmus, který je blankversem daný, a úplně vás to rozhodí. Ale když jsem na pódiu zažila slabší chvilky, ověřila jsem si, že mám tu roli v hlavě napevno.

Hrajete překlad Martina Hilského. Znáte i jiné?

Ne, to by mě zavádělo. Ani jsem se nedívala na jiné inscenace Othella, protože by mi nevědomě utkvěly v hlavě. Ráda vstupuju na pole nezorané a hledám si na něm svoje cestičky a detaily, samozřejmě s režisérem Braněm Holičkem a dramaturgy Tomášem Jarkovským a Honzou Tošovským. Jsem v tomhle možná až otravná a puntičkářská, ale naštěstí mi dali prostor a pochopení. Potřebuju roli plně porozumět a přijmout ji; kdybych tam měla jednu větu, kterou bych si za sebe nemohla obhájit, ztratila by pro mě ta postava plnou uvěřitelnost. Zábavné bylo hledání vztahu Jaga s Emílií. Až do osudné scény s šátkem jim toho dialogu Shakespeare moc nenapsal. My tak měli možnost vytvořit si vlastní podhoubí jejich vztahu. S kluky, „Jagy“, jsme se shodli na tom, že by nás nejvíc bavil takový ten klasický italský pár založený na velké vášni a chtíči. Pak jsme našli pár jasných gest, která vztah divákovi ozřejmí hned na začátku, a hned bylo hezky na čem stavět.

V roli Jaga alternují Jan Cina a Vojtěch Vodochodský. Jsou v jejich pojetí nějaké rozdíly?