Co to tady visí za železo? Sochařka Veronika Psotková radí: Dotkněte se, vstupte a pošlete to dál
Když listujete její právě vydanou knihou PERPETUO, rázem zatoužíte být v Benátkách a vidět to všechno na vlastní oči. Výtvarnice Veronika Psotková (* 1981) je autorkou mnoha obřích zavěšených soch, upletených a ušitých z rabicové sítě. Známe třeba její Vinok visící na ulici před pražským klubem Roxy, její práce zdobí veřejný prostor na Kampě, visely také v Centru DOX. Nyní vytvořila instalaci v benátském kostele Santa Maria della Visitazione.
Její věncovité site-specific sousoší PERPETUO jen během prvního měsíce vidělo přes 16 000 návštěvníků. Expozice probíhá od 9. května až do 23. listopadu 2025, a pokud míříte do Itálie, neváhejte a bez ohledu na svou víru či nevíru běžte do zmíněného chrámu – nebudete věřit svým očím.
Scházíme se v Karlových Varech v době konání filmového festivalu, v Mattoni Life Baru, přímo u Vřídla. Trochu se tak vracíte na místo činu – pro firmu Mattoni jste spolurealizovala stálou expozici stáčení minerálních vod Muzea Mattoni v Kyselce podle autorského návrhu vašeho muže Romana Kudláčka.
Tuto část své práce už tolik nedělám, ale je fakt, že jsme spolu s manželem připravili tři expozice a jedna z nich bylo právě Mattoni Muzeum, které je myslím opravdu krásné. To je naše největší společné pracovní dítě.
Ale pokud jde o vás osobně, je tím největším dítětem vaší více než dvacetileté výtvarné dráhy instalace PERPETUO v Benátkách, která se prolíná s architekturou kostela Santa Maria della Visitazione. Jak jste hledala rovnováhu mezi vlastní vizí a respektem k tomuto historickému prostoru?
Už mé prvotní představy vycházely z prostoru kostela a respektu k němu, z jeho architektury i genia loci. Když jsem jej viděla poprvé, naprosto mne nadchl a snažila jsem se jej ze všech dostupných zdrojů nacítit. Cesta k PERPETUU v tomto kostele ale byla na začátku klikatá a nejistá a myslím, že i tím jsem si k němu postupně vytvářela ještě hlubší vztah. Rovnováhu mezi oběma jsem pak ladila souběžně s procesem příprav. První impuls k tomuto místu přišel od mých přátel Martiny Dlabajové, političky a podnikatelky, a jejího partnera architekta Jana Topinky, kteří byli v tomto kostele na výstavě. Shodli se na tom, že je to prostor vhodný pro mou práci. Martina díky svým vazbám na Itálii zajistila první praktické kroky a napojení na benátskou VeniceArtFactory, která produkuje výstavy po celých Benátkách v rámci Bienále i mimo ně. Díky tomu jsem měla možnost nahlédnout, alespoň virtuálně, do jiných benátských výstavních prostor, ale tento kostel už jsem měla příliš pod kůží. Vzniklo PERPETUO, jako koncept na papíře, napojené na renesanční architekturu v dimenzích odpovídajících velikosti a charakteru kostela. Věřím, že právě ono spojení námětu, můj přístup k prostoru samému a také má tehdejší výstava Beze strachu na pražské Bořislavce vedly k důvěře Lindy K. Sedlákové, kurátorky a ředitelky Valea Art – partnera projektu a pořadatele výstavy – a manželů Komárkových, mých mecenášů. Díky tomu dnes existuje PERPETUO a na tak fantastickém místě.
PERPETUO tematizuje nejen čas a pohyb, ale i vliv digitálního světa na naše vnímání reality. Jak konkrétně se podle vás promítá zkušenost s online prostředím do vašich figur a celkové atmosféry instalace?
Využívám vizuál, ke kterému jsem se lety dopracovala – klasická socha je přetvarována do moderního jazyka a moderního materiálu; nedělám půl roku jednu kamennou sochu, dokážu s drátem pracovat o něco rychleji. Virtuální svět se mě hluboce dotýká: jsem máma dvou dospívajících holčiček, pro které už jsou sociální sítě součástí nějakého společenského statusu. Vnímám i sama na sobě, jak jsem v sítích taky uvízla. Nejraději bych na nich nebyla vůbec, ale v rámci profese je vhodné mít aktivní profily a být vidět. Současně s pobytem online na mobilech a tabletech vzniká návyk scrollingu, rolování, což je i jedním z námětů instalace: schematická parafráze scrollingu. Divák PERPETUA je zakletý v cyklu tělesných výjevů a jednotlivých idealizovaných profilů lidí. Na sítích jsou profily jednotlivců, ale už zpracované tak, aby vám daný člověk ukazoval právě a pouze to, co chce, abyste viděli. Současně navazuju na linii, která je tady už od pravěku a od doby, kdy se začali zobrazovat lidé, vyprávět příběhy a dělat sochy a malby. Jistá idealizace zobrazovaného objektu probíhala vždy, jen se v čase měnily prostředky a způsob, jakým se vše prezentovalo. Dřív se umění mohli věnovat jen ti, kteří byli dostatečně talentovaní. Dnes už, díky mobilním telefonům, může prezentaci a idealizovanou představu o sobě svému okolí poskytnout úplně každý.
V PERPETUU tematizujete paralelu mezi duchovními a online světy – symbolizuje nekonečný tok vizuálních podnětů ze sociálních sítí. Smyčka třiadvaceti figur a sedmi torz klenoucích se v lodi kostela, některé postavy jsou až třímetrové, je právě metaforou toho, co je na první pohled, avšak jen zdánlivě reálné na sítích a co už ne.
Přesně tak. Sociální sítě lidem v určitém směru nahrazují náboženství; i proto to spojení s kostelem, který zažil nespočet věřících, co se obraceli nebo stále ještě obracejí k Bohu. Dnes když jste nervózní a zažíváte úzkosti, radosti nebo jen tak stojíte a máte čas, v každou volnou chvíli si otvíráte mobilní svět v téhle krabičce. Místo abyste trávili čas sami se sebou a přemýšleli nad světem…
Jaký přístup máte k takové demokratizaci tvorby designu a umění obecně?
To je komplikované téma. Je to jednoznačné rozmělnění schopnosti rozlišit kvalitu, talent a autenticitu a dává pocit, že každý může být umělcem. Samostatnou kapitolou do toho ještě vstupuje AI. Já si naštěstí zvolila materiál a způsob práce, který je čistě ruční a vychází ze zvládnutí klasického řemesla. Umělá inteligence mi pomáhá čistě v zdrojové verzi. Jsem sochařka, zajímají mě tedy lidé, figury, gymnasti, tanečníci, parkouristi. Algoritmy mi posílají to, co chci vidět – inspirační zdroje. Mám ale spoustu přátel, kteří si roky vytvářejí vizuál své práce, ať už malíři, grafici i sochaři, a dnes je z toho taková veliká fotobanka, z níž si umělá inteligence bere a dělá kompiláty pro kohokoli, kdo si je vyžádá. Bez nároku na ošetření autorských práv. Než se v tomhle aspektu legislativně dobereme výsledku, poškodí to celou generaci autorů, ne-li dvě, o starých mistrech nemluvě…
Drátěná rabicová síť je pro vaši tvorbu typická už řadu let. Co vám tento materiál umožňuje vyjádřit, co by třeba kámen nebo bronz nedokázal?
Především tu lehkost, jemnost a kresebnost, možnost pracovat s volným prostorem. Ráda sochy zavěšuji a proplétám přímo na místě instalace. Je to taková jemná ženská práce… Dobře, není to úplně jemná ženská práce – pracuju v rukavicích s nůžkami a umí to pěkně poškrábat. I lehkost je relativní. Největší skulptury váží kolem pětadvaceti kilo. V případě mé benátské instalace váží celý sochařský skelet, který visí na těžké konstrukci, nějakých 750 kilo. Baví mě, co ten materiál umí. A samozřejmě i to, co neumí. Chci z něj vytáhnout to nejlepší.
Jak rabicovou síť splétáte? Jaká jsou specifika práce s tímhle materiálem? Musíte být zručná šička nebo vyšívačka?
Vycházím z principů realistického figurálního sochařství a prostorovými instalacemi drátěných soch se zabývám už skoro dvacet let. Ručně šiju z černé, tedy rezivějící nebo pozinkované rabicové sítě, sochy tak působí odlehčeněji. Základem je ona síť, jednoduché drátěné plátno, které zpracovávám a zpevňuju. Já to modeluju a nastehuju, dle potřeby mi pak jedna nebo dvě asistentky pomáhají prošívat velké plochy, jako když módní návrhářky stehují – je to ručně prošité tisíci stehů. Je to o trpělivosti, výdrži a má to svá pravidla. Ta práce je založena na představivosti, dílo v podstatě vznikne už v návrhu. V případě PERPETUA jsem měla dílo doma sestavené ze dvou třetin, pak už to bylo příliš vysoko a bylo třeba vše dotvořit na konstrukci přímo na místě, ateliér byl malý. Dílo se z komponentů sestavovalo a došívalo přímo v kostele v Benátkách. S tímto projektem jsem dokonce musela projít autorizací a schválením představených církve, kteří mají kostel ve správě. Jsou to totiž nahá těla v sakrálním prostoru, i když dějiny církevního umění jsou jich plné.
Vaše sochy v Benátkách mizí ve vzduchu nebo se naopak zjevují v celé síle podle světla a úhlu pohledu. Jak důležitá je pro vás práce se světlem?
Miluju tu hru světla a stínu, možnost průhledu. Udělám konkrétní sochu, a když se podíváte proti světlu, vznikají díky mému materiálu a technice abstraktní průhledové tvary, které v sobě mají několik průmětů. Pracuju s kresbou, takže když se dílo nasvítí z boku ve tmě, odhalí se celý objem a není vidět skrze sochu, ale když ji nasvítíte jinak, třeba proti přirozenému světlu, vznikne čistá kresba, plošná, a vy se snažíte jí své oko přizpůsobit. Baví mě také sledovat, jak ty sochy zaznamenává optika telefonu. Sama si hodně věcí fotím, abych si udělala jakoby druhé oko. Vypadá to často jinak než to, co vidím fyzicky já, telefon mi tak pomáhá kontrolovat kvalitu obrazu.
PERPETUO je koncipováno jako smyčka, kterou mohou návštěvníci symbolicky uzavřít vlastním tělem. Jaký význam má pro vás tato interaktivita a možnost stát se součástí díla?
Mohou se dotýkat a především do smyčky vstupovat. Je to tak zamýšlené – dotvořte svým tělem řetězec postav, vyfoťte se a pošlete to dál, na sociální sítě. Předpokládám, že si všichni budou chtít sáhnout na materiál a to je v pořádku. Baví mě instalace, které je možné fyzicky prožít.
Vaše figurální sochy často zachycují každodenní situace, mateřství nebo proměny společnosti. Kde nejčastěji hledáte inspiraci pro konkrétní gesta a výrazy postav?
Snažím se studovat staré umění, tam je to všechno lety vydřené, akademická malba, kompoziční schémata. Čerpám ale především ze současnosti. U jednotlivých figur mi byly inspirací fotky a videa ze sociálních sítí. Přetvářím je pak do svého jazyka a kompozic tak, aby to odpovídalo mému záměru.
Vaše díla jsou vystavována nejen v galeriích, ale i ve veřejném prostoru. Jak se liší vaše přemýšlení nad sochou pro galerii a pro město?
Hodně. Ve městě chcete oslovit, zaujmout širokou veřejnost. Ráda občas provokuju, ale spíš se snažím, aby ta věc byla přínosem pro daný veřejný prostor. I když někdy se nevyhnete výkřikům „Co to tady visí za železo?“, z velké části jsou moje exteriérové práce dobře přijaté. Má zkušenost je taková, že lidé mají nesmírně dlouhou paměť. V rodné Opavě jsem měla nějakých šest věcí kolem galerie ve městě a dodnes mi lidé říkají: „Tys tam měla tak před dvěma lety nějaké sochy viset…“ Ano, jen je tomu už sedm let! V jejich myšlenkách moje sochy žijí dál, i když tam dávno nejsou, což mi činí ohromnou radost. Pokud umění funguje, vzniká vzpomínka na něj a zápis v prostoru, který už vlastně nikdy není prázdný. V městské architektuře pracuju s průhledy v ulicích, v galeriích se pro změnu dá kouzlit třeba s umělým světlem. Tam to většinou vychází přímo z prostoru, z dané stavby a architektury galerie.
Máte vysněný prostor, kde byste chtěla realizovat další site-specific instalaci?
Ještě jsem lehce vyčerpaná z PERPETUA. Právě kostel Santa Maria della Visitazione je vysněné místo. Obvykle nevyhledávám prostory předem, spíš přicházejí příležitosti, které mne osloví tak, že se z nich vysněná místa stávají. Těším se, že zas budu moci v následujících letech instalovat monumentální sochy na lešení v sedmimetrové výšce jako v Benátkách – je fakt, že teď jsem k tomu měla vysněný tým skvělých lidí. PERPETUO jsme instalovali šest dní, první tři dny nás bylo devět, pak pět. Byl to životní zážitek. Jestli pojedete do konce listopadu okolo, stojí to za návštěvu.
