Zločin a lež: Španělská travička Angi rozšířila netflixovskou sbírku sociopatů, na něž se dobře kouká
Španělská detektivka Angi: Zločin a lež režiséra Carlose Agullóa ukazuje, co dokáže sociopat, když se setká s bezmeznou důvěrou. Krásná María Ángeles Molinová okouzluje, manipuluje a vraždí na Kanárských ostrovech i v Barceloně. Dvoudílná dokumentární minisérie měla premiéru už 1. května, ale v žebříčku sledovanosti akcelerovala až na přelomu srpna. Netflixovský algoritmus nejspíš tragédii – trochu sociopaticky – propojil s vrcholem dovolenkové sezóny a oblíbenými turistickými destinacemi.
Diagnóza sociopat se v poslední době hodně skloňuje. Měl by to být někdo bez emocí a výčitek svědomí, koho z věčné nudy vytrhne, jen když škodí. Někdo, kdo nemá receptory na lásku, a tak mu běžný život připadá jako nesmyslné divadlo. Tento popis ho v kolektivně archetypálním vědomí řadí někam ke klíštěti. S knihou Sociopath: A Memoir (Simon & Schuster, 2024, a slovensky N Press, 2025) z pera sociopatky a zároveň psycholožky Patric Gagneové, jíž tento text o true-crime dokumentu trochu zeširoka načneme, však začíná probleskovat nuancovanější narativ.
Sociopatům neboli lidem s antisociální poruchou osobnosti sice chybí empatie, ale my, kteří empatii máme, bychom je z ní neměli vyjímat. Jinak nám hrozí, že se také staneme sociopaty, ne? Měli bychom se je snažit pochopit a přes demotivující název jejich poruchy jim pomáhat začlenit se do společnosti. V rámci psychoterapie se sociopati učí chápat emoce druhých alespoň rozumově.
Možná bude časem plot twist, který načrtávají „sociopatické paměti“ Patric Gagneové, akcentovat i Netflix. Natočí třeba variaci na populární reality show Láska ve spektru (2019). V té vystupují výhradně lidé s poruchou autistického spektra. V dnešní konfesijně zaměřené době se na YouTube „vyoutovává“ sociopatů čím dál víc.
Hackeři lásky
Patric Gagneová nečekaně prohlašuje, že porucha skýtá značné výhody pro její profesi. Nenechává se strhnout citovými výlevy svých pacientů a s chirurgickou přesností se snaží najít zdroj problémů. Mimochodem, mezi chirurgy prý sociopatů také nemusí být málo. Brát antisociální poruchu osobnosti jako polehčující okolnost při případném zločinu by však bylo trochu silné kafe.
Špatní sociopati svých specifik vědomě zneužívají, „hackují“ systém lásky. Bez nervozity, a tedy nepozorováni, překračují hranice etiky a bezskrupulózně manipulují své okolí. Na Netflixu je můžete potkat třeba ve velmi kladně hodnocených dokumentech Podvodník z Tinderu (2022) nebo Sweet Bobby: Noční můra zvaná catfishing (2024). Někdy jdou ještě dál a dopouštějí se vražd jako v dokumentu Láska, stalking, vražda (2024).
Jedním z rysů sociopatie je výrazný šarm, a tak si sociopati po dopadení mnohdy na svou stranu získávají část veřejnosti, jak u nás ukázala třeba Kauza Kramný (Voyo, 2024). A někdy je jim nakloněn i soud, jak sledujeme třeba v případě oblíbeného amerického herce v dokumentu Americká štvanice: O. J. Simpson (2025). Hraný seriál Had (2021) zase popisuje modus operandi sériového vraha Charlese Sobhraje, který své oběti trávil jedem.
Béčková zápletka
Jed jako cestu nejmenšího odporu zvolila i María Ángeles Molinová, která stejně jako Sobhraj střídala identity jako ponožky. „Její“ minisérie Angi: Zločin a lež ukazuje, že sociopat, kterému jednou něco projde, začne v opojení pocitem nepolapitelnosti dělat chyby. A Angi, jak té ženě říkali, jako by se pro své zločiny inspirovala v béčkové detektivce.
Sledujeme, jak se roku 2008 s parukou a falešnou občankou vydává za svou kamarádku Anu Páezovou, pětatřicetiletou oděvní designérku. V několika sousedících barcelonských bankách v přestrojení za ni na ni uzavírá životní pojistky, aby pak nebohou ženu zabila. Za zločin, který spáchala v roce 2008, byla v roce 2012 přes sveřepé zapírání odsouzena k dvaadvaceti letům žaláře.
Případ sledovalo celé Španělsko a v televizi ho na odlehlém atlantickém ostrově Gran Canaria zaznamenali také pozůstalí Juana Antonia Álvareze Litbena. Ti Angi dobře znali.
Kanárská linka
Litben v devadesátých letech vedl nejvyhlášenější podnik na ostrově, a když jel jednou autem po silnici, u krajnice spatřil ženu v nesnázích. Odvezl ji do nemocnice, kde ji pak navštěvoval a do bezbranné krásky se zamiloval. Vzal si ji a měl s ní dcerku, kterou bezmezně miloval. S Angi tak zůstával i poté, co její pravá podstata pomalu vyplouvala na povrch. V roce 1996 spáchal sebevraždu; pro jeho známé a příbuzné to byl blesk z čistého nebe.
Režisér Carlos Agulló však ukazuje na jinou verzi příběhu. Angi už před manželovou smrtí začala organizovat své stěhování do Barcelony a po ní totálně utnula vztahy s Litbenovou rodinou. Vše nasvědčuje tomu, že manželovi mezi léky přidala pár kapslí s pracím prostředkem Calgon a přivodila mu tak velmi bolestivou smrt.
Dokument jako hybatel dění
Litben zemřel na vrcholu sil a úspěchu. Byl sice nešťastným manželem, ale šťastným otcem dcery. Ta v dokumentu vystoupit odmítla. Pozvání přijala Litbenova rodina, která stále čeká na spravedlnost. Říkají, že prázdnotu po smrti blízkého člověka nemůže zacelit nic, ale když je navíc falešně obviněn ze spáchání sebevraždy, je to o to těžší.
Španělská justice argumentuje nedostatkem přesvědčivých důkazů. Za ten může neuvěřitelně diletantská práce vyšetřovatelů na místě činu. Nové vynoření Angi coby usvědčené chladnokrevné, vypočítavé vražedkyně důkazem není. Možná tento snímek přispěje k obnovenému vyšetření případu podobně, jako se to podařilo dokumentu Bratři Menéndezovi (2024).
Sociopatům to dělá dobře
Kromě pozůstalých v dokumentu vystupují také policisté a hodně dělají hrané sekvence. V závěru avizovaná hraná rekonstrukce má však parametry traileru. Celý závěr působí poněkud unáhleně i proto, že jde o netradiční dvoudílný formát. Divák čeká minimálně ještě jedno pokračování, leč je po všem. Nemusí však zoufat.
Záběrů či výpovědí samotné Maríe Ángeles Molinové je v Angi: Zločin a lež pomálu, ale bohatě to stačí. Možná je to tak schválně. Podle některých přístupů by neměl být vrah příliš propagován. Sociopatům to dělá dobře.
