Polyethylenové peklo osm let poté: Londýnský Grenfell Tower se stal ohnivou rakví pro 72 lidí
Dokument režisérky Olaide Sadiqové Grenfell: Odhalení měl premiéru 19. června 2024 na britském Sheffield DocFestu a Netflix ho do nabídky zařadil s pár aktualizacemi až 20. června 2025, tedy k dalšímu výročí ničivého požáru londýnského obytného věžáku. Předplatitel streamovací platformy může zhlédnout snímek, který je rovnoměrně rozdělený na emoce a informace. S přeživšími a pozůstalými zavzpomíná na sedmdesát dva lidi, kteří zahynuli, a vyslechne alarmující poselství o důležitosti státních regulací i osobní občanské ostražitosti vůči soukromým firmám, které v korporátních skříních mohou skrývat pořádné kostlivce.
Kostlivcem je i kdysi životem překypující Grenfell Tower, která se dnes v lepší londýnské čtvrti Kensington tyčí zahalená do bílé plachty s barevnými srdci u střechy jako němé memento lidské chamtivosti, bezohlednosti a hlouposti. Začít bourat by ji měli snad v září. Tvářila se jako dobré místo k životu, ale zdání zklamalo. Čtrnáctého června 2017, deset minut před jednou hodinou ranní, v ní vypukl požár, jaký Británie ve své novodobé, „bezpečné“ historii nezažila. Záběry plápolajícího „paneláku“ plného trpících lidí se v kolektivní paměti diváků zpráv po celém světě přilepily k těm z 11. září 2001. I tady šlo v podstatě o terorismus – tentokrát ne z nenávisti, ale z lhostejnosti.
Trauma hasičů
Grenfell Tower nešla k zemi tak jako Dvojčata, protože v roce 1972 ji nepostavili z oceli, ale celou ze solidního betonu. Jako papír o pětačtyřicet let později hořela kvůli hliníkovým kompozitním panelům s polyethylenovým jádrem, jimiž ji místní radnice obložila až v roce 2016. Proč? Aby trochu prokoukla a také se přidalo zateplení. Nevhodný materiál byl použit, protože byl nejlevnější. Nejlevnější byl mimo jiné proto, že v mnohých jiných zemích už byly na jeho používání zavedeny přísné restrikce. Jak to, že v Británii ne? Na dobových záběrech sledujeme energického britského premiéra Davida Camerona, jak se naparuje, že bude minimalizovat roli státu a omezovat překážky stavebnímu byznysu. Mládí vpřed!
Mnozí argumentují, že cena obkládacího materiálu byla prioritou proto, že ve věži bydleli převážně imigranti. K dovršení všeho: když hasiči vyjížděli k nahlášenému požáru, netušili, že budova byla obložena tímto materiálem ani jak se tento materiál při požáru chová, tedy že hoří jako sláma. Budovu bleskově neevakuovali, řídili se zásadou „stay put“. Obyvatelům přikazovali, aby dělali přesně to, co neměli – aby zůstali ve svých bytech, aby se jim nepletli do cesty, zatímco budou likvidovat ohnisko. Až když se budova proměnila v noviny hozené na táborák a chodby se naplnily hustým, toxickým dýmem, běželi hasiči napravovat, co se dalo. To je na celé věci možná nejstrašnější.
Hasiči vystupující v dokumentu trpí dodnes pocity viny a z osudného dne si nesou stejné trauma jako přeživší a pozůstalí. Zaujme zejména jeden podobný herci Cillianu Murphymu, který minimalisticky, ale o to expresivněji sděluje svoje trápení. Dívka u vchodu do budovy mu řekla, že její sestra je v dvacátém patře, a on jí slíbil, že ji najde a přivede. Nakonec ji hledal marně a možná mohl raději zachraňovat jiné. K tomuto zjištění a zároveň k slzám ho přivede výslech u Grenfell Tower Inquiry, tedy veřejného vyšetřování požáru, ze kterého v dokumentu sledujeme úryvky.
Výpovědi přeživších
Nejčastějším mluvčím dokumentu je reportér Pete Apps, který o případu napsal knihu Show Me the Bodies: How We Let Grenfell Happen (Ukažte mi těla: Jak jsme dopustili Grenfell; 2021) a také se v něm citově angažoval. Vypráví, že ve Francii a Německu sice hliníkové kompozitní panely s polyethylenovým jádrem zakázali až po vyhoření Grenfell Tower, už před ním ale měli mnohem přísnější pravidla pro jejich použití na výškových budovách než třeba Británie, Austrálie nebo Spojené arabské emiráty, kde se povolovaly bez omezení a používaly opravdu často. Vidíme k tomu několik povědomě vypadajících požárů, které se odehrály nejen v těchto zemích. Přes nevyhnutelné změny v legislativě dodnes jen v Británii stále žijí v budovách z hořlavých materiálů statisíce lidí.
V dokumentu vystupuje zatrpklý obyvatel Grenfell Tower, který na problém upozorňoval už před katastrofou, ale byl oslyšen. Také muž s s dcerou, který přišel o těhotnou manželku. Oba jsou bílí Britové a upozorňují, že obyvatelé věže se navzdory mediálnímu obrazu rekrutovali ze všech společenských vrstev, nešlo jen o imigranty. Vypovídají i sestry třiašedesátiletého reggae muzikanta z Trinidadu.
Dále je tu imigrant ze Sýrie, který říká, že po příchodu z chaotické domoviny myslel, že v Británii je v bezpečí. V budově bydlel se svým bratrem, který byl podle jeho slov zároveň jeho nejlepším kamarádem. V hustém dýmu narazil na hasiče, kteří ho nasměrovali ven, ale bratr v pekle zůstal. Když už byl na vzduchu, bratrovi zavolal a mluvil s ním do poslední chvíle. Bratr ho informoval, že lidé kolem něj umírají a nakonec také, že umírá on sám. Poslouchat tyto výpovědi je podobně náročné jako sledovat drastické záběry, které tu jinak jsou „jen“ v podobě lidí mávajících z oken.
Grenfell versus Titan
Grenfell: Odhalení apeluje na city mnohem víc než třeba dokument Titan: Neštěstí jménem OceanGate, který Netflix nabídl krátce před Grenfellem, 11. června. Nejen proto jsou to bratři v triku. V dokumentu Marka Monroea vystupuje jen jedna pozůstalá a mezi emocemi převažuje naštvanost bývalých zaměstnanců bohorovného ředitele společnosti OceanGate Stocktona Rushe. Ten svou ponorku vyrobil z uhlíkových vláken, tedy z materiálu do té doby používaného z dobrých důvodů jen u letadel. Ignoroval přitom výsledky testů i výstrahy odborníků – stejný problém jako u Grenfellu. Titan implodoval, Grenfell vyhořel. Titan je více konstruktivní, v Grenfellu je možná až moc zoufalého žalu nad ztrátou milovaných, který, jakkoli je důležitý, snaze o střízlivé, konstruktivní uvažování šlape po patách.
Ani v jedné z kauz spravedlnosti dodnes nebylo učiněno zadost. Materiál k obložení Grenfell Tower dodaly společnosti Arconic, Celotex a CEP, které při veřejném vyšetřování házejí vinu jedna na druhou. Největší vinu nese Arconic, který dodal inkriminované hliníkové kompozitní panely s polyetylénovým jádrem. Alibi si dělá z toho, že materiál v Británii nebyl zakázaný. Představitelé firmy pozvání dokumentaristů nepřijali, a tak jsme odkázáni na fotografii šéfa a interní chat, ve kterém píše o výsledcích testování: „Ooops! Dostali jsme F! Nikdo se to nesmí dozvědět!“ Rush byl aspoň ve své chatrné ponorce při každém ponoru přítomný, ale lze pochybovat o tom, že dům šéfa firmy Arconic má fasádu z polyethylenu…
Na závěr pod černou budovou, zahalenou do bílé plachty, sledujeme průvod pozůstalých s fotkami těch, o které přišli, jako transparenty. Jejich víra ve spravedlnost stále čeká na své obnovení.
