Fotbalové stříbro 1962. Účastí Československa ve finále MS se Josefu Masopustovi splnil sen
Běžela patnáctá minuta finálového utkání světového fotbalového šampionátu, když Josef Masopust (9. 2. 2031 - 29. 6. 2015) prudce vystřelil. „Góóól!“ jásalo 69 679 diváků na tribunách Národního stadiónu v Santiagu de Chile. Čechoslováci vedli nad Brazilci 1:0, měli velké šance, ale další góly už nedali. Štěstí jim nepřálo, a tak s favorizovanými obhájci titulu prohráli 1:3. Hřiště však českoslovenští fotbalisté opouštěli za potlesku publika a se vztyčenými hlavami. Proto je také 17. červen 1962 jedním z nejvýznamnějších dnů našich fotbalových dějin.
„Když se Tomáš Pospíchal po dvou kličkách dostal z pravého křídla do středu hřiště, vyrazil jsem, načež mi přihrál do běhu a já z prvního doteku poslal míč do brazilské sítě. Dva obránci a ani vybíhající brankář Gilmar mi už v tom nemohli zabránit. Jako klukovi se mi zdálo, že ve finále mistrovství světa střílím vítězný gól. V Chile se mi ten sen splnil, ale bohužel jen z poloviny,“ líčil pak mnohokrát Josef Masopust vrcholný okamžik své kariéry.
Kdyby Latyšev pískl penaltu
Radost našeho mužstva trvala pouhé dvě minuty. Amarildův míč změnil náhle trajektorii a skončil za zády našeho brankáře Viliama Schrojfa – a bylo to 1:1. Brazilec chtěl původně centrovat a po zápase přiznal, že se „ukopl“. Brankář takový běžný centr předvídal, a proto příliš daleko vyběhl. Opět se potvrdilo, že fotbal je hra chyb. Připojme smutný paradox: před zápasem byl Schrojf vyhlášen nejlepším brankářem turnaje… Vyrovnání nás ale nedeprimovalo. Ve 32. minutě Jiří Tichý přihrál Andreji Kvašňákovi, jehož střela hlavou „len se trela“, jak by řekl slovenský reportér, o tyč Gilmarovy branky. Útoky se střídaly, zápas byl vyrovnaný, ale naši záložníci Masopust s Kvašňákem své protivníky ve středu hřiště přehrávali. Po nerozhodném poločase (1:1) opět vynikl Amarildo, po jehož přihrávce skóroval zblízka v 68. minutě Zito. Stále však nebylo nic ztraceno.
Po pěti minutách vypálil na brazilskou branku Josef Jelínek, do jehož střely se postavil Djalma Santos, načež svým loktem zasáhl míč. V další vteřině se tisícovky diváků ptaly: nařídí sovětský rozhodčí Latyšev penaltu, anebo usoudí, že Santosova paže byla nastřelená? Latyšev nezapískal, hru nepřerušil a možnost vyrovnat na 2:2 nám neposkytl. Za dalších šest minut byl brankář Schrojf natolik oslněn sluncem, že mu již chycený míč vypadl z rukou k nohám útočníka jménem Vavá. Ten pak snadno zpečetil výhru třetím gólem. Finále skončilo, tribuny tleskaly, vítězové i poražení obíhali na trávníku čestné kolo, ale Masopust, náš nejlepší hráč, dlouho mluvil o tom, jak v mírných úsměvech spoluhráčů viděl jistou trpkost. Marná sláva, přes dvougólovou prohru bylo k dosažení absolutního triumfu opravdu blízko.
„Čechoslováci byli skvělým soupeřem! O výsledek jsem se bál celé utkání,“ řekl po zápase na tiskovce brazilský trenér Aymoré Moreira. Pochvalně zněly referáty i ve světovém tisku. Daily Mail: „Brazílie zachránila Zlatou Niké ve chvíli, kdy už se zdálo, že trofej poletí do Prahy. Ve velké bitvě dominovalo čs. mužstvo nikoliv silou, ale klidnou technickou rozvahou a úspěšnou kombinací.“ Daily Telegraph: „Ve finále nešťastně poražený tým měl nejlepší obranu a překvapivě i skvělý útok. Velké ofenzívní partie sehrál Masopust. Obávaný brazilský útočník Garrincha ztroskotal na obránci Novákovi.“
Nevybalujte kufry!
Skutečnost, že československý tým hraje ve finále, fotbalový svět šokovala. Zahraniční experti ho totiž před šampionátem tipovali na patnácté místo. Podobný názor zastávali i naši fanoušci a novináři. Po slabém výkonu v posledním přípravném utkání na Letné proti anglickému FC Huddersfield ze třetí ligy a výhře 1:0 se nebylo co divit. Tribuny pískaly a nebraly si servítky. „Na mistrovství ani nevybalujte kufry! Po vyřazení brzy poletíte domů!“ zaznělo několikrát. A právě tehdy se projevila síla osobnosti trenéra Rudolfa Vytlačila. Vídeňský Čech, kdysi hráč pražské Slavie, se zachoval jako dobrý psycholog. Za pár dní pozval hráče na tajné, téměř spiklenecké setkání do vinárny, kde si všichni slíbili, že to na mistrovství všem – doma i v zahraničí – ukážou!
Vytlačil prosadil do týmu obránce Lálu, jenž hrál za pražskou Slavii druhou ligu. Utvrdil se i v tom, že s Masopustem, hráčem Dukly Praha, musí tvořit hru sparťan Kvašňák, sotva vyléčený po operaci menisku. A posléze mu vyšel neméně důležitý tah: schválení pobytu hráčů v dějišti základní skupiny šampionátu. A to nikoliv v luxusním hotelu města Viña del Mar, nýbrž v odlehlém spartánském areálu bývalých kasáren na venkově. „Bydleli jsme v ubikacích, kde byly vojenské postele a netekla teplá voda,“ vzpomíná dnes Josef Jelínek, tehdy křídlo pražské Dukly. „Z vojenské Dukly nás bylo sedm z dvaadvaceti hráčů, nám to nevadilo. A že se ostatní smáli, že si připadáme jako doma… Výhodou bylo, že tam za námi nejezdili novináři. A nevýhodou, že jsme tam neměli tréninkové hřiště. Musely nám stačit parky a louky v okolí. Do Viña del Mar jsme jezdili trénovat jen občas.“
Maškův nejrychlejší gól
Na řeči o outsidrech, které čeká brzké vyřazení a cesta domů, hráči zapomněli, jakmile se začalo hrát. Španělsko porazili 1:0, s Brazílií remizovali 0:0 a Mexiku podlehli 1:3. Po třech zápasech zajištěný postup do čtvrtfinále – to už byla velká senzace. Proti Španělům s hvězdami Puskásem a Gentem jsme se sice většinou jen bránili, ale když Jan Lála uhlídal rychlonohého Genta, deset minut před koncem skóroval trnavský Jozef Štibrányi, kterému do úniku ideálně přihrál Josef Jelínek. Během našeho utkání s Brazilci si legendární Pelé natrhl sval. A protože tehdejší pravidla nepovolovala střídat zraněné hráče, pokulhával nejlepší hráč světa skoro celý zápas na křídle. Ve střetnutí s Mexikem jsme dali gól už šestnáct vteřin po zahájení zápasu. Po Masopustově přihrávce ho vstřelil sparťan Václav Mašek a stal se nejrychlejším střelcem mistrovství. Prestižní primát mu vydržel čtyřicet let (!), až do šampionátu 2002, kdy ho překonal Turek Hakan Şükür gólem v jedenácté vteřině.
Chytat bude Vilda
Ve čtvrtfinálovém utkání proti Maďarsku se Vytlačilovi podařil další trenérský majstrštyk. Na hřiště vyslal nově složenou čtveřici útočníků: Pospíchala, Scherera, Kadrabu a Jelínka. Ze sestavy vypadli Štibrányi a Mašek, i když každý dal v předchozích utkáních po gólu. Vytlačil věřil Schererovi, jenž se mu odvděčil gólem ve 14. minutě po Masopustově akci. Maďaři měli výraznou převahu, skoro nám nepůjčili míč, ale českoslovenští fotbalisté se šťastně ubránili a ocitli se mezi čtyřmi nejlepšími týmy světa. Chile, Brazílie, Jugoslávie a podceňované Československo – komentátoři psali o další senzaci!
Před semifinálovým soubojem s Jugoslávií byli favoritem opět naši soupeři. Jejich trenér Lavrič se tím ani trochu netajil a prohlásil: „Československo má sice skvělou obranu, ale poté, co jsme vyřadili houževnaté bojovníky západního Německa, věřím v naši finálovou účast!“ Vytlačil byl rovněž optimista, ale mluvil opatrněji: „Pokud Schrojf zachytá jako proti Maďarsku, vyhrajeme my.“ V opatrně hraném prvním poločase střílel Šekularac těsně mimo a Kadrabovu střelu přes hlavu zastavila tyč. Góly padaly až po přestávce. Po akci Masopusta a Kvašňáka jsme se ve 49. minutě ujali vedení díky Kadrabovi. Soupeři vyrovnali v 70. minutě Jerkovićem a nebezpečně přitvrdili hru. Když se na trávníku ocitl zasažený stoper Ján Popluhár, vznikly velké obavy, že utrpěl otřes mozku. Vytlačil mu proto ukázal tři prsty a zeptal se: „Ján, kolik jich je?“ – „Tri!“ Trenér se uklidnil: „Tak to jsi v pořádku. Vidíš dobře, zvedni se a válej dál!“
Rozhodlo se deset minut před koncem. Akce založená Pluskalem skončila Schererovým gólem hlavou na 2:1. A za další čtyři minuty proměnil stejný střelec penaltu za ruku jednoho z obránců. Po senzační výhře 3:1 československého outsidra čekala ve finále Brazílie. Obhájce titulu ve druhém semifinále porazil před 80 tisíci diváků tým hostitelské země – Chile.
Průběh našich zápasů, tedy i finálového, byl již popsán, přesto nelze pominout diskusi Vytlačila s Novákem, Pluskalem a Masopustem krátce před závěrečným utkáním. „Kluci, všimli jste si, jak Vildu Schrojfa udělení ceny pro nejlepšího brankáře silně rozhodilo?! Nejradši bych místo něj poslal do brány Pavla Koubu,“ šel trenér přímo k věci. Všichni tři v duchu souhlasili, ale než se rozpovídali, Vytlačil si opět vzal slovo. „Jenomže všichni dobře víme, že bez Schrojfa bychom ve finále nehráli. Zapomeňte, co jsem řekl. Chytat bude Vilda!“
Tečku za šampionátem obstaralo na banketu po finálovém utkání slavnostní vyhlášení ideální jedenáctky. Mezi oceněnými se ocitli i tři našinci. Sestava vyhlížela takto: Schrojf, Djalma Santos (Braz.), Pluskal, Schnellinger (SRN), Nilton Santos (Braz.), Zito (Braz.), Masopust, Garrincha (Braz.), Šekularac (Jug.), Amarildo (Braz.) a L. Sánchez (Chile).
Pro fanoušky v Československu byl postup našeho týmu do finále obrovským překvapením. Kromě toho se museli vyrovnat i s tím, že zápasy nevysílala televize, neboť technicky nebylo možné propojit Chile s Evropou. Průběh zápasů poslouchali příznivci jen z rozhlasu, kdy se v pětiminutových intervalech střídal u mikrofonu český reportér Karel Malina se slovenským kolegou Oskarem Manou.
Soudruzi, žádné narážky!
Domů se vicemistři světa vraceli druhý den po finálovém utkání. Při nástupu do letadla do Evropy však náhle mezi nimi zašuměla zpráva, že na palubě bude i rozhodčí Latyšev. Hned poté zaznělo varování vedení výpravy: „Soudruzi, pozor, žádné narážky!“ Bylo však zbytečné. Zjitřené emoce vyprchaly hned po finále, nahradilo je uspokojení z úspěchu. Navíc se záhy zjistilo, že Latyšev letenku přeobjednal; že by přece jen kvůli špatnému svědomí?
„Cesta s několika zastávkami trvala čtyřiadvacet hodin, proběhla v klidu, ale uvítání v Ruzyni nebylo klidné ani trochu,“ vzpomíná dnes Josef Jelínek. „Tušili jsme, že nás budou čekat příbuzní a kamarádi, ale ty jsme ve vítajících davech lidí neměli šanci zahlédnout. Z letadla jsme vystupovali za kapitánem mužstva Láďou Novákem, který nesl s Pepíkem Masopustem stříbrný pohár. Trofej jsme pak na ploše letiště za jásotu fanoušků zvedli nad hlavu. Do města nás odvážel autobus, z něhož byla, jak nám řekli, odstraněna na poslední chvíli okna, aby na nás mávající lidi z chodníků dobře viděli. Takové davy jsem neviděl ani na Prvního máje… To, jak nás fanoušci zdravili cestou z Ruzyně na ‚kulaťák‘ (tehdy dejvické náměstí Říjnové revoluce, dnes Vítězné náměstí v Praze 6; pozn. aut.), bylo k nevíře. Odtud nás autobus odvezl na strahovský Stadión Evžena Rošického.“
Odměna a rádiovky
Vítání úspěšných fotbalistů, které na ploše stadiónu zpestřilo program atletických závodů, zakončil oficiálním poděkováním předseda ÚV ČSTV a ovace fotbalových fanoušků.
A jakou finanční částkou byli hráči za světový úspěch odměněni?
Dejme opět slovo Josefu Jelínkovi: „Pět tisíc korun dostali ti, co odehráli všechny zápasy. Hráče, kteří nastoupili jen v několika utkáních, čekala prémie tři a půl tisíce. Těm zbylým bylo vyplaceno dva a půl tisíce. Z odměny měla být původně odečtena daň, ale proti tomu jsme protestovali a uspěli jsme. Mně byla ovšem z pěti tisíc odečtena cena rádiovky s anténou, což byla součást výstroje, kterou dostal každý člen výpravy. S poděkováním jsem ji na památku věnoval chilskému masérovi, který nám byl v době šampionátu přidělen. Měl devět dětí, a když dostal čepice i od dalších kluků, rozplakal se štěstím.“
Nedostižný Masopust
Komentáře v československém i zahraničním tisku oceňovaly zejména trenéra Vytlačila za jeho pragmatický i psychologický přístup k týmu. Mnohokrát zazněla historka o tom, jak obránce Lála nemohl před úvodním utkáním se Španělskem nervozitou spát. Načež mu měl trenér říct: „Jakže se to křídlo, které budeš bránit, jmenuje? Gento z Realu Madrid? Prosím tě, takových jsme viděli. Hraj si to své a uděláš z něj trhací kalendář. A teď mazej na kutě!“
Trenér nedělal z fotbalu vědu, věřil svým zkušenostem. Cestou do Chile si po přípravě v Itálii ujasnil, že z Prahy musí dodatečně povolat Kvašňáka. Stalo se a nedávno operovaný hráč zahrál na turnaji skvěle. Důkazem jsou citace zahraničního tisku: „Pro diváka požitek, pro soupeře zoufalství – pořizuje Kvašňák.“ – „Neuvěřitelný Kvašňákův akční rádius je základem hry čs. mužstva.“ – „Muž, který chodí, ale je všude, kde je ho zapotřebí.“
Prodlouženou Vytlačilovou rukou na hřišti byl především Masopust. Vytlačil ho objevil coby dorostence v SK Most a po chilském šampionátu o něm opakovaně prohlašoval: „V obranných i útočných schopnostech je nedostižný. Tvoří hru, stmeluje mužstvo, a navíc svými góly rozhoduje zápasy.“
Kromě dalších hráčů měl na Masopusta podobný názor i jeho spoluhráč Jelínek z pražské Dukly a reprezentace: „Pepík se nikdy nebál dostat přihrávku třeba na vlastní brankové čáře. Za každé situace si totiž uměl s míčem poradit.“
Řekne-li to fotbalista o fotbalistovi, jde o to nejvyšší možné uznání. I když titulek londýnských Timesů MASOPUST JE GENERÁLEM FOTBALOVÝCH HŘIŠŤ zněl rovněž jako velké vyznamenání, jakkoliv novináři rádi sahají po vzletných příměrech.
V prosinci 1962 oznámila redakce odborného magazínu France Football, že držitelem trofeje Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy se v onom roce stal Josef Masopust. Dodejme, že Masopust byl prvním hráčem ze zemí takzvaného východního bloku, který této nejvyšší evropské hráčské pocty dosáhl.
Později, během politické normalizace v ČSSR, bylo zakázáno publikovat v tisku i odborných publikacích jména Josefa Kadraby a Adolfa Scherera, gólových střelců chilského šampionátu. Režim je tím trestal za to, že se po fotbalovém působení v Rakousku a ve Francii nevrátili do socialistické vlasti. Ke změně došlo až po listopadu 1989.
A ty bys ruku přiznal?
Slavní „Chilané“, jak se o mužstvu vicemistrů světa z roku 1962 dlouhodobě psalo, se na jihoamerický kontinent vrátili po padesáti letech, na pozvání brazilské vlády a za přispění českého konzulátu v Brazílii.
Pětice hráčů – Josef Masopust, Jiří Tichý, Václav Mašek, Josef Jelínek a Jozef Štibrányi – odletěla v červnu 2012 z Prahy do São Paula.
„Byl to neobvyklý a velmi krásný výlet,“ vzpomínal po návratu Josef Masopust. „Brazilský fotbalový svaz uspořádal k padesátému výročí finále chilského šampionátu výstavu, před jejímž zahájením nás přijal ministr sportu. Setkali jsme se i s některými našimi protihráči. Přítomen byl i tlumočník, takže jsme jen nepřikyvovali obvyklým ‚yes‘ nebo ‚no‘, ale skvěle jsme si zavzpomínali.“
O debatě s obráncem Djalmou Santosem vyprávěl Josef Jelínek: „Nemohl jsem se ho nezeptat na situaci, při níž rukou zastavil mou střelu letící na branku. Dlouho se usmíval a pak odpověděl otázkou: ‚A ty bys na mém místě, ve finále mistrovství světa, ruku přiznal?!‘ Odpověď neuslyšel, raději jsem se usmál…“ Několikadenní pobyt shrnul stručně a výstižně Josef Masopust: „Když nám kromě ministra sportu věnovaly pozornost další osobnosti, připadali jsme si téměř jako vládní delegace. A to, jak vřele Brazilci vzpomínali na dávné finále, dokazovalo, že sport má v jejich zemi opravdu velký význam.“
Dodnes mohou na šedesáté výročí chilského úspěchu a někdejší fotbalovou slávu vzpomínat Josef Jelínek (*1941), Jan Lála (*1938), Václav Mašek (*1941), Adolf Scherer (*1938) a Jozef Štibrányi (*1940).
