Parník Sultana den před tragédií.

Parník Sultana den před tragédií. Zdroj: Wikimedia Commons

Výbuch parníku Sultana zabil víc lidí než havárie Titanicu. Historie však na oběti neštěstí zapomněla

Jiří Holubec

Krátce po půlnoci se na řece Mississippi poblíž Memphisu ozval 27. dubna 1865 obrovský výbuch. Parník Sultana převážející propuštěné zajatce z občanské války zachvátil požár. Jedna z nejhorších lodních katastrof v dějinách si vyžádala více životů než ztroskotání Titanicu.

K historickému koloritu řeky Mississippi neodmyslitelně patří dřevěné parníky poháněné obřími kolesy. Pokud by ikonickým lodím měla stát jedna modelem, bylo by těžké vybrat jinou než parník Sultana - osmdesátimetrovou loď, která jako by vypadla z ilustrací románů Marka Twaina. Na vodu byla spuštěna v roce 1863, uvezla náklad 1700 tun a posádku 85 mužů. Tři mohutné parní kotle ji poháněly po toku Mississippi, kde mezi městy St. Louis a New Orleans převážela náklady cukrové třtiny a bavlny. Po vypuknutí občanské války utrpěl obchod rychlý propad, majitelé Sultany ho ale dokázali nahradit transportem vojáků a techniky. Část nákladového prostoru byla proto přestavěna na kabiny a parník získal certifikaci na převoz 376 lidí.

Výhodný obchod

Osudná plavba, která měla loď Sultana zapsat do dějin, začala 13. dubna 1865. Pod velením kapitána Jamese Masona parník vyplul ze St. Louis směrem na jih do New Orleans. Náklad nebyl velký, Mason však věděl, že o zakázky nebude mít nouzi. Když zvedal kotvy, uplynuly pouhé čtyři dny od ukončení čtyřleté občanské války. Z jižanských internačních táborů byly propouštěny tisíce válečných zajatců a federální vláda za jejich přepravu domů na sever vyplácela zajímavé odměny.

Masonův předpoklad se vyplnil hned poté, co přeplul hranice státu Louisiana a zakotvil v přístavu Vicksburg. Zatímco doplňoval zásoby uhlí a předával přístavním úředníkům zprávu o atentátu na prezidenta Lincolna, oslovil ho velitel zdejší vojenské posádky kapitán Reuben Hatch. Do internačního tábora za hranicemi města byli svezeni váleční zajatci z pevností v Alabamě a Georgii a čekali zde na transport na sever. Hatch se s Masonem znal a nabídnul mu obchod. Když Mason zvládne z tábora odvézt tisícovku pasažérů, bude Hatch odmítat nabídky jiných kapitánů. Vláda za každého vojáka vyplácela 3 dolary a za důstojníka dolarů 8. Šlo tedy o dost peněz na to, aby z výplaty zbylo na malé „všimné“ pro podnikavého velitele. Slovo dalo slovo a Mason se rychle vydal na další cestu na jih.

Nepříjemná závada

Z cílového přístavu v New Orleans se Sultana vypravila na zpáteční cestu 21. dubna. Kapitán věděl, že na něj ve Vicksburgu čeká velký náklad, a na palubu proto vpustil jen 70 pasažérů. Řeka Mississippi byla v roce 1865 rozvodněná mohutnými záplavami, ale odlehčená loď si probíjela cestu na sever poměrně rychle. Po dvou dnech plavby, kdy do Vicksburgu zbývalo jen několik hodin cesty, se však z podpalubí začaly ozývat podezřelé zvuky. Inspekce odhalila, že jeden z parních kotlů se varovně vyboulil a z povolených švů utíká pára. Do přístavu proto parník dojel podstatně pomaleji. Zatímco na molo začínali přicházet první propuštění vězni, zavolal kapitán přístavního technika, aby kotel co nejdříve opravil.

Když mechanik poškození prohlédl, oznámil, že bude muset vyměnit celou část nádrže a oprava zabere minimálně několik dní. Kapitánovi se začala vidina výnosné plavby rozplývat před očima. Z New Orleans plul záměrně se skoro prázdnou lodí, aby ve Vicskburgu zvládl naložit co nejvíce pasažérů. Zpráva o čekajících vězních se ale už rozkřikla po řece, a do přístavu začaly připlouvat další parníky. Mason byl sice domluven s velitelem tábora, že mu transport přidělí, ale jejich dohoda byla tajná. Vojáci chtěli co nejrychleji domů a oficiálně neexistoval důvod, proč je v přeplněném městě držet další tři dny. Kapitán se proto rychle poradil se svým strojníkem a společně přesvědčili technika, že kotel není potřeba vyměňovat. Přikázali mu, aby vybouleninu pouze vyklepal a povolené švy přenýtoval ocelovou záplatou. Provizorní oprava zkrátila nucenou přestávku na pouhý den, během kterého na palubu proudily zástupy vězňů.

Přeplněný parník

Původní domluva hovořila o tisícovce pasažérů. Důstojník pověřený organizací transportu ale dostal jiné rozkazy (nebo ho kapitán Mason uplatil), a na palubu vyslal celé osazenstvo tábora. Podle jeho záznamů šlo o 1500 mužů. Ve skutečnosti jich ale bylo daleko více. Loď s oficiální nosností 376 pasažérů z přístavu nakonec vyplula s 1950 vězni, 22 strážnými, 70 cestujícími z New Orleans a 85 členy posádky. Na její palubě se tedy tísnilo 2127 lidí. Nával byl tak obrovský, že prohýbal fošny dřevěných palub, a loď musela být dodatečně zpevněna výztuhami z těžkých trámů.

Přetížená Sultana supěla na sever a bojovala přitom s jednou z nejhorších jarních záplav v dochované historii. Hladina Mississippi byla tak vzdutá, že zaplavila pobřežní lesy a z vysokých stromů vyčnívaly nad vodou pouze špičky. Po dvou dnech namáhavé plavby parník zakotvil 26. dubna v Memphisu a zdálo se, že má nejhorší za sebou. V přístavu vyložil většinu nákladu z podpalubí a zhruba 200 pasažérů. Večer doplnil uhlí a krátce po půlnoci vyrazil na závěrečnou etapu do St. Louis.

Výbuch

Po pouhé hodině plavby jeden z kotlů nečekaně vybuchl. Exploze a mrak přehřáté páry na místě zabil desítky členů posádky a pasažérů v podpalubí. Vzápětí další výbuch utrhl celou polovinu druhého kotle a vystřelil ho šikmo vzhůru trupem lodi. Rozžhavený několikatunový šrapnel zdemoloval interiér parníku, zabil stovky pasažérů a na konci své dráhy zdemoloval kabinu kormidelníka. Do trupu vnikala vyrvanými otvory voda, na palubu se zřítily oba obrovské komíny a neovladatelnou loď zachvátil prudký požár. Hořící vrak unášel proud zpět k Memphisu. V ohnivém pekle podpalubí hynuly stovky uvězněných pasažérů, ti šťastnější se vrhali do rozvodněné řeky. Vězňové zesláblí po dlouhém pobytu v internačních táborech ale ledové vodě nezvládli vzdorovat dlouho. 

První pomoc dorazila už půl hodiny po havárii, když po proudu Mississippi připlul parník Bostona. Na jeho palubu se ale dokázalo vyšplhat jen pár desítek přeživších. Několik málo dalších doplulo na dřevěných troskách až k Memphisu, kde je zachránily posádky kotvících lodí. Většina cestujících ale zahynula v plamenech, utopili se nebo zemřeli na podchlazení zaklínění v korunách zaplavených stromů. Celkem si havárie Sultany vyžádala přes 1600 obětí. Jejich těla řeka vyplavovala ještě mnoho následujících měsíců.

Zapomenuté neštěstí

Oficiální vyšetřování nehody označilo za příčinu výbuchu nedostatek vody v kotlích a za viníka byl prohlášen James Mason. Kapitán při havárii zahynul, takže proti závěru komise neprotestoval. Jeho spiklenec Reuben Hatch rychle odešel z armády a dokázal se ztratit ve zmatku končící občanské války. Na tragédii se poté rychle zapomenulo. Počtem obětí sice předstihla slavnou havárii Titanicu, v době, kdy Spojené státy žily atentátem na prezidenta Lincolna, jí ale bylo věnováno jen několik novinových článků. Dnes ji připomíná pouze pamětní deska v Memphiském přístavu a malé muzeum ve městě Marion, na jehož břehu před 160 lety shořely poslední trosky zničeného parníku.