„Proč nás tak nenávidí?“ Takto se prý mnozí Američané ptali po sebevražedných útocích z 11. září 2001. Mnozí hledali odpověď v povaze islámu, respektive v teorii střetu civilizací. Vzhledem k tomu, že později se americkým prezidentem stal Donald Trump, který nepřímo podnítil útok svých stoupenců na Kapitol, čili vzpouru uvnitř samotné Ameriky, však další autoři hledají komplexnější vysvětlení. To je i případ indického spisovatele a publicisty jménem Pankádž Mišra, kterému nedávno i česky vyšla kniha Věk hněvu: Dějiny přítomnosti.
Události jako brexit či nástup nacionalistických a autoritářských vůdců zasazuje Pankádž Mišra (* 1969) ve svém obsáhlém eseji Věk hněvu: Dějiny přítomnosti (vydalo jej Karolinum v překladu Ondřeje Slačálka a Veroniky Korjaginy v lednu 2024) do velmi hlubokých historických souvislostí. Jejich dávné předchůdce hledá u myslitelů, jako byl třeba Rousseau, kteří už v 18. století kritizovali nástup liberálního kapitalistického režimu v západní Evropě a jeho pronikání do dalších částí Evropy a světa. A zvláště silná negativní odezva přišla z tehdy ještě rozdrobeného a civilizačně trochu opožděného Německa. Tamní intelektuálové se cítili marginalizováni sofistikovaným socioekonomickým pořádkem vznikajícím na západ od nich, „jeho agresivním racionalismem a individualismem“. Začali si tedy idealizovat to, co považovali za opravdový lid, organickou národní komunitu sjednocenou charakteristickým jazykem, způsoby myšlení, sdílenými tradicemi a kolektivní pamětí předávanou ve folkloru a mýtech. Začalo to prosazováním vlastní duchovní nadřazenosti a estetické ideologie, což časem zmutovalo do etnického a kulturního nacionalismu.
Kulturní šovinismus: obdiv, nebo hnus?
Určité komplexy méněcennosti se přitom podle autora opakují. Tak už Johann Gottfried Herder, hlavní ideový iniciátor i našeho národního obrození, trpěl nerozhodností, zda Francii obdivovat, či si ji hnusit. Čímž podle autora připomíná všechny „kulturní šovinisty“, kteří přišli po něm. Ti všichni tvrdí, že mají neměnnou identitu, ale sami jsou přitom nestálí a často se vlastně chovají stejně jako jejich domnělý „nepřítel“. Proto jsou hinduističtí šovinisté často pozápadnění Indové, kteří jsou silně závislí na tom, aby jim moderní Západ „jejich vlastní identitu potvrdil“.
Četné další vzpoury, které ovšem mohou vznikat i uprostřed oné komerční kosmopolitní společnosti, pak už autor líčí jen jako různé variace. Tak Francouzi, kteří na konci 19. století páchali pumové útoky na kavárny či pařížskou burzu, nebo třeba francouzský anarchistický časopis, který vydal výzvu k „rozmetání doupěte“ (myšlena koncertní síň v Lyonu), v němž se po půlnoci „slézá buržoazní smetánka a kšeftaři“, měli podle autora leccos společného s mladými občany Evropské unie inspirovanými Islámským státem, kteří v Paříži roku 2015 zmasakrovali skoro dvě stě lidí. Připomeňme si tyto události: islámští atentátníci jen při útocích ze dne 13. listopadu 2015 ve Francii připravili v hudebním klubu Bataclan, u národního fotbalového stadionu Stade de France i v pařížských barech a restauracích o život 130 lidí.
Podobně už němečtí a italští nacionalisté vyzývali ke „svaté válce“ o více než sto let dříve, než se běžně začalo používat slovo „džihád“.
Za nenávistí je samozřejmě závist
K většině těchto protireakcí se autor staví odmítavě: nacionalismus je se svým trumpovským slibem udělat zemi „znovu skvělou“ a démonizací „toho druhého“ mystifikací, ne-li nebezpečným podvodem“. A Sajjid Qutb, zakladatel ideologie islamismu, nabízel jen „demagogické fantazírování o vykoupení“.
Současně ale Mišra důvody tohoto hněvu chápe. Postupující globální kultura má podle něj dva důsledky: na jedné straně je to anomie (stav společnosti, kdy přestávají platit pravidla a normy), na druhé straně anarchistické násilí. Autor píše zvláště o migrantech z venkova do měst a dalších příslušnících nižší střední třídy, kteří opustili nejtradičnější sektory svých společností a oddávají se nesplnitelným konzumním fantaziím, jak napodobit ty bohatší a úspěšnější: „Na svou vlastní ztrátu a dezorientaci reagují nenávistí vůči těm, kteří z modernity údajně mají prospěch. Hlásají do světa přednosti své původní kultury nebo si pro ni nárokují nadřazenost, i když z ní sami byli vykořeněni.“ Což je podle něj zákonité u společností, v nichž panuje formální rovnost mezi jednotlivci, avšak zároveň v ní existují obrovské rozdíly v moci, vzdělání, statutu a majetku: „Většina lidí tedy jen přihlíží, jak je společenská moc monopolizována lidmi s penězi, majetkem, konexemi a talentem, a cítí se být vyloučena z veřejné kultury a rozhodovacích procesů.“
Jaká ale autor nabízí nápravná opatření? Lituje, že se všude prosazuje jediný ekonomický (původně západoevropský) model, i když jinde se lidé neúspěšně snažili udržet projekty založené na reálných podmínkách tamních, například asijských, agrárních společností, které dávaly přednost menším podnikům schopným ekologického fungování. Ale apeluje i na svědomí každého jednotlivce: bojová linie se podle něj táhne i našimi jednotlivými srdci a dušemi. V kultuře, která, jak tvrdí Mišra, podněcuje bezbřehou marnivost a plytký narcismus, musí každý přezkoumat i svoji vlastní roli: „Potřebujeme poctivěji reflektovat svůj vlastní podíl na různých formách každodenního násilí.“ Žádná konkrétní doporučení nedává, ale naznačuje nutnost změn systémových na rovině fungování ekonomického systému, tak i na rovině osobních, snad ve formě sebekultivace každého jedince, aby byl schopný čelit reklamním svodům a pokušení závisti. (Dodejme, že v tomto volání ovšem není jediný: po dobrovolné skromnosti volají zvláště ekologická hnutí a poslední dobou vypukl boom textů i podcastů propagujících návrat k uměřeným hodnotám starověkého stoicismu.)
Nevzdělaní bílí muži a úmrtí z beznaděje
Recenzovaná kniha obsáhle rozvíjí úvahy Reného Girarda o mimetické touze nebo Maxe Schelera o resentimentu. Ten Scheler definoval i jako „existenciální závist“ namířenou proti soupeřům a vzorům, jeho účinky však Mišra pojímá celoplanetárně. Jeho výklad je založen na analýze obdivuhodně široké škály literárních děl (Friedrich Hölderlin, Stifter, Mickiewicz, Orwell, Salman Rushdie, mihne se i jméno Václava Havla). Mišra výborně nastiňuje překvapivé ideové návaznosti či analogie mezi jejich díly a pozdějšími revolucionáři či politiky (pokud se intelektuálnové sami politiky nestali, jako Gabriele D'Annunzio).
Ovšem podle některých zahraničních recenzentů autor k materiální realitě ekonomiky a politiky nemá mnoho co říct. Ano: je dobré doplnit, že i když lidé s postupující globální kulturou ztrácejí svoje lokální jedinečnosti a naopak vzrůstá povědomí o tom, co všechno na rozdíl od těch bohatších nemají, současně se k nim šíří i výdobytky západní medicíny či obecně vědy, díky čemuž se u nich výrazně zvyšovala průměrná délka života. Což ovšem na druhou stranu může být neutralizováno tím, že se k nim současně šíří i krajně nezdravé životní návyky. A například v USA se u nekvalifikovaných bílých mužů, tedy těch, kteří většinově volí Trumpa, průměrná délka života v posledních letech začala opět snižovat. V souvislosti s nimi se mluví o „nemoci ze zoufalství“ nebo o „úmrtích z beznaděje“. I zde je zřejmé, že Mišrou líčené pocity nespokojenosti a nepřiznané emoční závislosti nejsou jen vyčtené z krásné literatury, ale jsou reálné a mohou mít ničivé dopady.
