Výlet do fekálního pekla: Hovnivá plavba na Netflixu vás vyléčí z fobie z veřejných toalet
Vyjet si na plavbu obří lodí, na které máte nekonečnou zábavu, jídlo, alkohol. Říkáte si, co by se tak mohlo pokazit? Znáte to: člověk míní, život mění. A tak 10. února 2013 na výletní lodi Carnival Triumph (ano, tohle jméno je opravdu příznačné) čtyři tisíce pasažérů zažije něco, co se dá nazvat jedním slovem jako kakastrofa. Scénář z netflixové dokusérie Totální provar: Hovnivá plavba (tedy Trainwreck: Poop cruise) napsal sám život. Byla to plavba, na kterou pasažéři jen tak nezapomenou. A já už taky ne.
Po tom, co jsme během devadesátek všichni viděli Titanic, by se mohlo zdát, že budeme od podobných nápadů spíše ustupovat. Poučení však nenastalo, lodě se stále vylepšují, takže od prvních minut dokumentu sledujeme, jak se všichni nadšeně naloďují plní entuziasmu na kolos připomínající mrakodrap naležato. Plavba má trvat čtyři dny, takže je to tak akorát času na to, užít si bonding s přítelkyní a jejím otcem, vydat se na (skutečně nezapomenutelnou) rozlučku se svobodou s kámoškami nebo si udělat hezké vzpomínky s tátou. No, vzpomínky to jistě byly, zda hezké, to už asi záleží na tom, jak vysoko (nebo spíš nízko) máte laťku. A pak tu máme autentické vyprávění těch, kteří se u celé události zapotili nejvíc – posádka lodi, která musela situaci zachránit.
Klid před shitstormem a nejhorší kocovina na světě
První tři dny vypadají skutečně snově (pokud vás tedy přitahuje být v obdobě Las Vegas na vodě), sledujeme, jak se všichni skvěle baví: mladý muž se snaží získat si otce své nastávající, trojice žen z rozlučky to na zastávce v Mexiku rozjíždí tak, že si nepamatuje ani to, jak se dostaly zpátky na loď, jedna žena z palubního personálu s ruským akcentem popisuje, jak i oni coby posádka prokládají tvrdé dny plné dřiny chvilkami potěšení (doslova nám prozradí, že tam spí každý s každým), tedy na své si tu přijdou asi všichni, kdo se na tento Babylon nalodí. Poslední den plavby, který má tvořit pouze cestu zpět do USA, je před nimi. Ve zhruba pět ráno nastane pro „rozlučkářky“ to nejhorší probuzení z kocoviny. Temnotu noci prořízne alarm a hlášení, kterému cestující nerozumí. Přejí si jen, aby to skončilo. Tím ovšem „zábava“ teprve začíná.
Postupně sledujeme dynamické záběry, kdy se lidé přesouvají na palubu, informační hlášení o požáru kdesi v útrobách lodi, rozlučkářku, která předvídá, že dopadnou jako na Titaniku, a zmatenou posádku, která má poslední záblesky naděje na to, že by vše mohlo dopadnout dobře. Jak správně tušíte, nedopadne. Po kratším šetření personál zjistí, že požár byl ničivější, než se zdálo. Loď se sice nepotápí, ale jak brzy zjistíme, pasažéři a posádka se budou obrazně topit ve sr*čkách. Ale o tom potom.
Kuchyň chystá první snídaně, což dodává cestujícím iluzi toho, že by se vše mohlo dát tak nějak „přežít“. Zanedlouho ale zjistí, že je v lodi kvůli nefungující klimatizaci nedýchatelno. Tehdy se začínají tvořit první skupinky, které vyrobí improvizované stanové městečko na palubě, kde se mohou hromadně nudit. Krom elektřiny totiž nefunguje ani telefonní signál, takže nikdo krom PR mluvčího firmy neví, že se s lodí něco děje. Mluvčí mezitím datluje nenápadnou zprávičku o mírné poruše, která zprvu moc pozornosti médií nezíská. Během stravovací pauzy se ale stihne naplno projevit lidská povaha, a tak už první den kakastrofy vidíme lidi, kteří si hromadí jídlo, jako by nebyl zítřek, a odnášejí si ho do svých improvizovaných pelechů. Odtud už to jde opravdu od desíti k pěti.
Peníze nebo život? Spíš imodium nebo sáčky
Krom nefunkční klimatizace se konečně dostaneme i k tomu, o co tu celou dobu jde, tedy že toalety v běžném provozu fungují na elektřinu, takže žádné splachování od této chvíle není možné. Posádka po zvážení všech variant zvolí neortodoxní řešení a ohlásí lidem následující strategii: tzv. na malou si mají odskočit ve sprše, na velkou lidem rozdají červené sáčky, které mají nechávat v koši. Jak prohlásí nevěsta z rozlučky: od této chvíle bere jedno imodium za druhým. Celý toaletní zážitek je cestujícím zpestřen tím, že nikde nesvítí světlo, a u vykonávání potřeby tak musíte být ideálně ve dvou a posvítit si můžete jedině improvizovanou baterkou, kterou si vytvoříte ze svítidla ze záchranných vest. To se navíc aktivuje politím a poté nesvítí, ale bliká. Jak popsala jedna rozlučkářka, vytváří to iluzi klubu. Tedy pokud jste někdy v klubu čůrali na zem.
Naděje svitne ve chvíli, kdy k lodi připlave sesterská loď od stejné společnosti. Jak se ale rychle ukáže, bohužel je nemožné dostat bezpečně čtyři tisíce lidí na druhou stranu, takže se naši trosečníci stanou jen atrakcí pro druhou loď, kde je slyšet smích, zábava a všechno, co náš Carnival Triumph před hodinami nenávratně opustilo. Jediné, co z toho dokážou cestující „vydřenit“, je telefonní signál, který se jim podaří chytit. A PR neštěstí je na světě. O kakání do červených sáčků brzy reportuje i CNN. Aby posádka situaci alespoň trochu zlepšila, otevře pasažérům bar s alkoholem zadarmo, což se ukáže být zhruba tím nejhorším nápadem na světě. V zoufalých lidech se s vysokou hladinou alkoholu odplaví veškeré zbytky zábran a dle svědectví našich vypravěčů se z lodi stane úplná plovoucí Sodoma. Opilí lidé odhazují okolo sebe pytlíky s exkrementy, souloží se všude, kde se dá, a situace je tak neudržitelná, že posádka musí bar opět zavřít. A je po srandě.
Jak říká moje máma: na posr*nýho i hajzl spadne (míněno: co se může pokazit, to se pokazí). Během napínavých pětapadesáti minut sledujeme, jak už tak naprosto příšerná situace graduje tím, že odtahová loď způsobí naklonění Triumphu, jehož důsledkem je vyplavení všech odtoků a kanálů, v nichž byla moč. Ta je teď všude, naši přeživší vzpomínají, jak se musí pohybovat po kobercích nasáklých nechutnou tekutinou, a viditelně se jim i po letech dělá ze vzpomínek šoufl. Nedivím se. Snoubenec mezitím popisuje své odhodlání nepoužít červený sáček a posléze to, že svůj boj nad svým svěračem nemůže vyhrát, protože cesta do cíle je delší, než by si kdokoliv přál. Právě vyprávění tohoto mladíka, tří grácií z rozlučky, kuchaře, který popisuje to, co viděl navrstveno na jednom ze záchodů, jako „lasagne z hovínek“, dělá celou tuhle šílenost trochu stravitelnější. Coby člověk, který trpí i na obyčejných veřejných toaletách, musím říct, že jsem se při sledování této anabáze pořádně zapotila a možná to pro mě mělo i terapeutické účinky, protože si teď, stejně jako to prohlásila jedna z účastnic, budu vážit toho, co mám. Nakonec tahle shitshow ale v rámci možností dobře dopadne. Loď se po pěti dnech dobere do přístavu, z rozhovorů pak vyplývá, že většina cestujících si nejvíce vážila nasazení zaměstnanců (takže PR katastrofa byla aspoň částečně zažehnána), a jak zjistíme závěrem, na loď se pod novým jménem můžete vydat dnes i vy. Co myslíte, zabalíte živočišné uhlí, červené sáčky a vyrazíte?
Netflix má pro všechny fanoušky dramatických událostí pod hlavičkou Trainwreck (Totální provar) podobných dokumentů celou zásobu, takže pokud jste si užili tuhle toaletní plavbu, můžete se těšit třeba na Skutečný Projekt X o party, která se vymkla kontrole, Starostu chaosu nebo Woodstock 99. Za redakci Reflexu rozhodně doporučujeme.
