Domácí kutil a smrtící konzerva: Ponorka Titan chtěla turistům ukazovat vrak Titaniku, skončila stejně
Nepotápějte se do čtyř kilometrů v ponorce, kterou řídí prošedivělý sympaťák konzolí z PlayStation! Ředitel společnosti OceanGate Stockton Rush si ponorku postavil na dvorku a zval do ní pasažéry z řad dobrodruhů, kteří nevědí co s penězi. Za dvě stě padesát tisíc dolarů jim nabídl spatřit vrak slavné lodi na dně Atlantiku. Nakonec se stali nechtěnými hrdiny nového dokumentu režiséra Marka Monroea Titan: Neštěstí jménem OceanGate (streamuje ho Netflix). Rezonuje v něm stará moudrost – raduj se z maličkostí, nebo se z toho zblázníš. A taky že závodit s přírodou se nevyplácí.
Známý scenárista, producent a občas též režisér dokumentů Mark Monroe loni napsal scénáře životopisných dokumentů Jim Henson: Tvůrce a Beach Boys, jež mají na ČSFD červené, tedy vysoké hodnocení. Svůj bezmála dvouhodinový dokument Titan: Neštěstí jménem OceanGate (premiéru měl 11. června na Netflixu) také režíroval. Šestého června ho „odpremiéroval“ na newyorském filmovém festivalu Tribeca a o pár dní později už jím lákal na Netflixu. Ač má dokument tentokrát v názvu jméno stroje, pro Monroea je v něm opět stěžejní člověk – Stockton Rush, který řídil společnost OceanGate, jejímž byl Titan hlavním projektem. Rush v angličtině znamená spěch nebo nával. Gold rush je zlatá horečka a Stockton trpěl jejím ekvivalentem – Titanic rush.
Domácí kutil i sebevrah
Titanic byl největší lodí své doby, ale chtěl být také nejrychlejší, a tak už při své první cestě z Británie do New Yorku v dubnu 1912 nedbal varování před ledovci, do jednoho narazil a šel ke dnu. K navyšování rychlosti ho povzbuzoval ředitel mateřské společnosti White Star Line Bruce Ismay, aby pak navzdory nařízení „jen ženy a děti“ nastoupil do záchranného člunu, jak jsme viděli v oscarovém trháku Titanic, který režíroval James Cameron, mimochodem fanda do ponorek. Tak velký, že v roce 2012 sestoupil až na nejhlubší místo planety – do jedenáctikilometrového Mariánského příkopu.
Vrak Titaniku leží jen v necelých čtyřech kilometrech, ale Stockton Rush si usmyslel vyrobit svou ponorku z materiálu, který do té doby z dobrých důvodů používali jen v letadlech. A nazvat ji Titan. V dokumentu ho vidíme, jak se vychloubá, že Titan je jedním z nejbezpečnějších dopravních prostředků na světě a že je prakticky nezničitelný. Když ho reportér upozorní, že to samé říkali o Titaniku, Rush s odzbrojujícím úsměvem odpoví: „Yes.“
Jeho úsměv byl oslnivější než jeho prospěch. Pocházel z privilegované, bohaté rodiny, ale prestižní americkou Princetonskou univerzitu absolvoval s odřenýma ušima. Je ovšem pravda, že si pak sám postavil letadlo a později také jednoduchou ponorku. Obojí úspěšně používal, a tak mířil výš, respektive hlouběji. Původně chtěl být astronautem, než mu někdo řekl, že oceán je stejně rozlehlý a neprobádaný jako vesmír.
Jeho manželka Wendy byla přímým potomkem Idy a Isidora Straussových, zakladatelů obchodního řetězce Macy’s, kteří zahynuli na Titaniku. Ve filmu byli vzorem pro dojemnou scénu, ve které se starý pár něžně a odevzdaně objímá na posteli, zatímco do kajuty proudí voda. Dva Rushovi předkové podepsali Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických. Když DIY (do it yourself, udělej si sám) filozofii praktikuje domácí kutil nebo pořadatel kulturní akce, je to romantika, ale když jde o extrémní podmínky, spíš sebevražda. Rush byl svéráz, problémy s pobřežní hlídkou měl v plánu řešit tak, že „si koupí kongresmana“. Obdivoval plány Elona Muska na kolonizaci Marsu. Jemu podobné vizionáře řadil do kategorie „big swinging dicks“. A jedním se chtěl také stát.
Rushovo narushení: Technika = náboženství
Monroeův dokument je naditý informacemi, které nepředkládá polopatě; komunikuje také s pozorným divákem. Někdejší technický ředitel OceanGate Tony Nissen třeba vypovídá během vyšetřování pobřežní stráže a náhle se podívá na hodinky, jako by měl na spěch. „Omlouvám se, hodinky mi hlásí, že mám zvýšený tep,“ vysvětluje. Následuje sekvence dokumentu, ve které přichází na přetřes Rushova osobnostní dynamika. Zpočátku byl vždy milý, ale později, zvlášť když jste si dovolili ho konfrontovat s příliš osobními otázkami na jeho příliš osobní projekt, rychle ztrácel tvář a explodoval. Pak sledujeme zase Nissena u slyšení. „Víte o nějakých ponorech, kdy…“ ptá se ho vyšetřovatel, ale než stihne větu dokončit, Nissenovy hodinky spustí alarm. Muž, který byl podobně jako několik dalších odborníků odejit, když stál v cestě Rushově horečce, je tentokrát jen mlčky vypne.
Byl Rush sociopat, autista, narcis, nebo jen nerd? Nahlížíme do zákulisí firmy, která se navenek jevila jako sympaticky inovátorská a odvážná, ale pod touto image bublal kult jediného muže, který nebyl ochoten přiznávat chyby. Flexibilně se měnící hierarchii, na jejímž vrcholu neochvějně trůnil, v dokumentu zachycuje přehledná grafika. Kdokoli ho konfrontuje, dostává „padáka“; vzpomínáte, jak úplně stejně postupovala (nejen dle výborného snímku Alexe Gibneyho Vynálezkyně: Z kapky krve) arcipodvodnice Elizabeth Holmesová z pseudostartupu Theranos? Toto Rushovo narushení v jednom případě dokresluje také pozoruhodná nahrávka, kterou pořídil bývalý vysoce postavený odborník OceanGate David Lochridge na firemní „poradě“. Svolána byla poté, co odevzdal Rushovi zprávu, ve které Titan označil za nebezpečný. O zprávu ho požádal sám Rush poté, co se Lochridge postavil proti jeho rozhodnutí bezpečnost Titanu nijak neověřovat nezávislými odborníky, jak u podobných projektů bývá dobrým zvykem.
Posloucháme vzrušený hovor do záběru na potemnělou kancelář bez lidí, ale se známkami čilého ruchu. „Všichni říkají, že uhlíková vlákna nevydrží podtlak. Jsou to sračky a já jsem dokázal, že to jsou sračky,“ čílí se Rush a po krátké pauze pokračuje: „Tenhle projekt trvá osm let, vím, o čem mluvím. Nechci ve firmě nikoho, komu není příjemné, co děláme. Děláme tu divné věci a já rozhodně jsem mimo průměr. Děláme věci totálně mimo standard a jsem si jistý, že v oboru mě mají za zasraného idiota. To je v pohodě, dělali jsme to tak roky. Budu pokračovat a nebudu nikoho nutit, aby se připojil k mému náboženství, pokud nechce.“
„Byl jsem v šoku, že chtějí hrát ruskou ruletu,“ svěřuje se Lochridge emotivně dokumentaristům. Nissen, který projekt opustil až později, připojuje, že Rush mu toho dne řekl, že nemá problém vynaložit padesát tisíc dolarů, aby někomu zničil život.
Ztraceno v překladu: jen ponorný vehikl
Je třeba přiznat, že když Titan nazýváme ponorkou, dopouštíme se nepřesnosti. Nešlo o submarine, ale submersible. Netflix to v titulcích nerozlišuje – celkem pochopitelně, vnitrozemská čeština nemá ekvivalent. Submarine, tedy ponorka, je plavidlo, které se samo naviguje a zůstává stále ve vodě. Submersible je ponorný vehikl s omezenou schopností sebeřízení, závislý na mateřské lodi, která ho musí do vody vždy spustit a po vynoření ho zase vyloví.
Těch zjednodušení v titulcích bude víc. Nedávno se mi známý, který pro Netflix překládal, svěřil, že mu práci vzala AI. Výsledek je trochu strohý a postrádá hřejivý lidský dotek občasné slovní hříčky, kterou do titulků každý dobrý překladatel vždy propašoval, aby o sobě dal vědět. Dnes jen zkontroluje, co vyplivla „umělina“, a bere polovinu původní gáže.
Když jsem se u Titanu chvíli soustředil, všiml jsem si třeba, že „months“ je přeloženo jako měsíc, nikoli měsíce. A slovutný vyšetřovatel Jason Neubauer vzpomíná: „Chtěl jsem se odejít do důchodu.“ Nebo: „Titan se ponořil od kanadské lodi.“ Jde o detaily a divák, kterého jinak Netflix bombarduje často nadstandardně kvalitními snímky, dokumenty a seriály za rozumnou cenu, si jinak nemá nač stěžovat.
Ponorka od Pollocka
Kromě psychologické, sociologické a právní roviny dokument nezanedbává ani tu technologickou; diváka bere na výživnou exkurzi do fyziky i chemie. V názvu Titanu nehrál roli jen prokletý Titanic, ale také materiál titan, který na něm byl použit. V hlavní roli byl ovšem materiál jiný – carbon fiber, tedy uhlíková vlákna, běžně používaná v letadlech. Právě ta měla zadržet ohromnou sílu, jež bude na dně oceánu působit.
První návrh Titanu udělali konstruktéři z Boeingu, později s nimi Rush spolupráci ukončil, zřejmě pro její finanční náročnost. Dále raději dával příležitost vděčným čerstvým absolventům univerzit. Uhlíková vlákna jsou pevná a levná, ale pod tlakem mají tendenci praskat. Dokumentem se line silné vlákno výpovědí odborníků, že Titan mohl vydržet dva, tři nebo i deset ponorů, ale dřív nebo později musel zkolabovat. A z testů, jež měl Rush k dispozici, to jasně vyplývalo.
Záběry konstruování a testování z produkce OceanGate jsou na úrovni reality show. Zmenšený model ponorky vybavené mikrofony, které hlásily jednotlivá prasknutí, umístili do speciálního vaku, v němž postupně zvyšovali tlak až na kritické hodnoty panující u Titaniku. Mikrofony Rush mínil využívat jako varovací systém. Když to zapraská, tak to prostě Titan otočí a vynoří se. Testovací ponorka však imploduje a následuje záběr na Rushův tuhnoucí úsměv. Jenže když vyprošťuje trosky z vaku, už je zase v náladě. Říká, že to je úplný Jason Pollock.
Jsem tady dole a vážně to vidím
Přes nezdar pokusu se záhy přešlo ke skutečné akci. Nešlo rozhodně o nic, do čeho byste dostali kohokoli s klaustrofobií. Titan neměl dveře, pasažéři se do něj museli doslova zavrtat a nemohli se v něm pořádně narovnat. A ty zvuky! Sledujeme záběry ze zkušebních ponorů, na kterých se Rush vůbec nenechává rozhodit praskáním uhlíkových vláken, jež diváka děsí i v bezpečí gauče.
První ponor k Titaniku proběhl v létě 2021. Mateřská loď vyplouvala z přístavu St. John’s v kanadském Newfoundlandu, který leží poblíž místa posledního odpočinku někdejší „nej“ lodi. Významnou složku financování hráli pasažéři. Aby Rush obešel přísná bezpečnostní kritéria pro komerční ponory, museli se sami označovat za „mission specialists“. Boháčům tím nejspíš zahrál na ješitnou strunu, která přehlušila tu zdravě vystrašenou, jež se měla ozvat, když jim k podepsání předložil vstupní dokumenty, ve kterých se zbavoval odpovědnosti za jejich emoční trauma či smrt. Titan měl nést rudý nápis Vstup na vlastní nebezpečí.
Při úvodním shromáždění za svítání slyšíme Rushova slova o tom, že vyžaduje kompletní nasazení. Kamera zabírá člena týmu, který se tváří značně nešťastně ve stylu „do čeho jsem se to namočil“. Rush zdůrazňuje, že členové jeho týmu musejí být „titaniaci“ (po vzoru „maniaci“). Profesionální punc akci dodává veterán francouzského námořnictva a ponorkový matador se specializací na Titanic P. H. Nargolet. Jeho dcera v dokumentu s posmutnělým úsměvem říká, že jeho vášní bylo vytahovat z moře předměty, aby lidstvu zůstaly zachovány. Zdůrazňuje, že nebyl zaměstnancem OceanGate, jen přijal jejich pozvání.
Ostré záběry z prvního ponoru jsou působivé i přes televizní obrazovku, ostatně stejně jako ty z úvodu filmu Titanic. „Hlavou mi běželo milion věcí, ale hlavní myšlenka byla: jsem tady dole a vážně to vidím. To je neuvěřitelné,“ vypovídá účastník.
Vstup na vlastní nebezpečí
První Titan byl nakonec odstaven kvůli prasklině, ale Rushovi to nezabránilo postavit druhý ze stejného materiálu. Přitakává to teorii o jeho sociopatii, antisociální poruše osobnosti, jejímž nejvýraznějším symptomem je plochost emocí a neodolatelné puzení odporovat pravidlům. Praskání uhlíkových vláken, jež dokument zachycuje, zní, jako když vám někdo hází do okna kamínky, nebo spíše kameny. Rush k tomu byl hluchý; na povrchu přitom dělal, že bezpečnost je pro něj na prvním místě. Honosil se pravidlem, že pokud tři věci nejdou přesně podle plánu, tak i kdyby to měly být úplné drobnosti, ponor se ruší – a v dokumentu jsme toho několikrát svědky. O to absurdnější je pak ignorování výstrah z úst odborníků, že jeho vehikl není způsobilý k hloubkovým ponorům. Rush jim odpovídal, že víc než imploze se bojí toho, že zůstane v Titanu ztracený po vynoření na hladině oceánu. Ztráta kontaktu ponorky s lodí totiž také nebyla výjimkou.
Na první ponor druhého Titanu v červenci 2022 Rush pozval televizní stanici CBS News. Do terénu s ním a pár dalšími „specialisty“ vyrazil zkušený reportér z oblastí vědy a technologií David Pogue, který v dokumentu vypovídá, že ho ani nenapadlo pochybovat o bezpečnosti mise – společnost se mu jevila jako zcela seriózní. V zimě 2022 Rush ignoroval naléhání technika, aby Titan zazimoval. Stroj nechal tvrdnout venku v zamrzlém přístavu St. John’s bez ohledu na to, že led pracoval mezi uhlíkovými vlákny podobně, jako to známe ze spár silnic. Na jaře pak otec vynálezce přijal návrh na spolupráci od youtubera Jakea Koehlera. Ponor, kterého se influencer účastnil, byl na poslední chvíli zrušen a Koehler v dokumentu roní slzy, samozřejmě štěstí. Následující ponor 18. června 2023 byl fatální.
Absence momentu překvapení
V kontrastu k předešlým podrobným záběrům z různých příležitostí z osudového ponoru vidíme jen letmé představení účastníků-nešťastníků – britského dobrodruha a milionáře Hamishe Hardinga, který se zrovna vrátil z vesmíru, pákistánského miliardáře Shahzadu Dawooda se synem Sulemanem Dawoodem, kterému se dovnitř vůbec nechtělo. Společnost jim dělali Stockton Rush a P. H. Nargolet.
Bylo záhadou, že uznávaný profík propůjčil své renomé takto pochybnému projektu. On sám prý na pochyby reagoval slovy, že už toho má za sebou dost, a jestli může nějak přispět k bezpečnosti, tak to udělá. Jeho dcera trpce poznamenává, že od OceanGate nepřišlo žádné vyjádření lítosti.
Závěrečné titulky dávají vědět, že vyšetřování zatím nikoho neobvinilo. Hlavní viník také implodoval tam dole. Jedinou útěchou pro pozůstalé může být, že imploze byla tak blesková, že oběti zabila dřív než informace o čemkoli mohla dorazit z jejich smyslů do jejich mozku.
