Umělé oplodnění: To by tak hrálo, mít dítě bez chlapa…
„Ta ženská je blázen.“ Touto větou komentovala ministryně sociálních věcí Michaela Marksová vystoupení poslankyně Jitky Chalánkové, která během parlamentní rozpravy tvrdě nesouhlasila s návrhem zákona, díky němuž by ženy bez partnera měly nárok na umělé oplodnění spermatem anonymního dárce.
Zákon sněmovnou nakonec naštěstí neprošel. I přesto, že pro něj jako naklonované ovce hlasovali téměř všichni Babišovi poslanci (že jejich vůdce vlastní soukromé rozmnožovací kliniky, je jistě jen shoda náhod), o sociálních demokratech ani nemluvě.
Dovolím si tvrdit, že feministky typu Marksové, dostanou-li se k moci, jsou neštěstím naší doby. Pro předělání světa k obrazu svému totiž získaly mocné zbraně: především všechno to neuvěřitelně rozsáhlé genderové rovnostářské legislativní harampádí, které vyrábí Brusel a jež zavádějí do praxe jeho vazalové v jednotlivých členských zemích Unie. Jejich pokroucené představy o tom, co všechno je právem ženy – a vlastně i muže –, převracejí naruby přirozený a odvěký stav věcí.
Umělé oplodnění je jistě zázrakem moderní medicíny, díky němuž je na světě požehnaně mnoho dětí. Ale je určeno přece především k tomu, aby páry, jež mají nějaký typ rozmnožovací dysfunkce, přivedly na svět vytoužené potomky. Umělé zplozené dítě ženy bez partnera v představách soudružky Marksové ovšem slouží k dovršení jejich ideologického snu o novém typu rodiny, kdy tradiční model muž-žena-děti bude rozšířen o moderní formy žena-žena-dítě, muž-muž-dítě, žena-dítě. Mimochodem: když má právo na dítě žena bez muže, proč ne taky muž bez ženy? Diskriminace!
Kromě toho je ovšem snaha o novou podobu rodiny, v níž bude otec institucionálně neznámý a de facto zbytečný, výsledkem moderního pojetí lidských práv, podle kterého má právo na dítě žena bez muže, přestože bez muže by se jaksi k ženě ty spermie nedostaly, že.
Pokud přijmeme tento logický nesmysl za možný, nutně můžeme přemýšlet o dalších formách lidského práva: Na právo nedostat nevyléčitelnou chorobu (je to přece nespravedlivé, že někdo ji má a jiný ne), právo na dostatek slunečných dnů v roce (o konkrétním počtu budou hlasovat poslanci), právo na štěstí (neštěstí je také druh sociální nerovnosti a diskriminace), právo na pravou lásku, což by neměl být pro naše sociální inženýry problém zařídit.
A tak ještě právo nemít Marksovou ministryní práce a sociálních věcí.
