Vyprávěla mi milá, chytrá a obětavá paní učitelka ve výslužbě o dávných dobách, kdy učila v malém městě na severní Moravě ve zvláštní škole (tehdy se tomu tak ještě mohlo říkat). „Všechny cikánské děti ve třídě měly rodiče, z nichž aspoň jeden pracoval. Dělali většinou manuální práci, jejich pracovní morálka byla někdy všelijaká, ale do práce chodili. Dnešní děti, vnuci a pravnuci těch dětí, které jsem učila, nemají v rodinách vůbec nikoho, kdo by do práce chodil. A připadá jim to normální. Taky pracovat nebudou.“
Přemýšlím, čím to je. Naše xenofobní, nenávistná a uzavřená společnost investovala během posledního čtvrtstoletí do podpory romské menšiny a do nejrůznějších typů sociálních dávek (děti, jídlo, bydlení, školy atd.) desítky, možná stovky miliard korun. Těžko měřit, kolik přesně, protože romské a neromské statistiky se kvůli politické korektnosti samozřejmě vést nesmějí. A teď se tedy zkusme zeptat, jaký je výsledek těchto veřejných podpor.
- Pozorujeme kolem sebe nějaký zárodek povstávající romské intelektuální elity? Obohatili nějakým zásadním způsobem romští vzdělanci českou společnost o nový pohled na naši národní identitu, případně na naše staleté vzájemné soužití? Ne?
- Mají mladí Romové ctižádost prosadit se na konkurenčním trhu práce hodnotou nebo vlastností, kterou zbytek společnosti neoplývá? Ne?
- Vzhledem k tomu, že žádná škola ani vzdělávací instituce nebrání Romům ve vzdělání, spíše naopak, změnil se za posledních pětadvacet let přístup romských rodin ke vzdělání svých dětí? Považují je za hodnotu a předpoklad úspěšného života? Ne?
- Skončila neblahá praxe, kdy větší množství romských spoluobčanů, koncentrovaných v daném místě, snižuje hodnotu přilehlých nemovitostí? Ne?
Budeme-li chápat investice do romské menšiny jako dlouhodobý projekt pro její socializaci, začlenění a zrovnoprávnění s většinovou společností, pak bychom – jako vlastně u každého projektu – měli požadovat po jeho zadavateli a vykonavateli, tedy státu, průběžné hodnocení výsledku, který se v současné době jeví dosti tristně, a případný návrh na úpravu některých jeho parametrů.
Jedině tak se dá přece předejít případným budoucím výbuchům populistických vášní a ohňostroji nerealistických řešení, jež přicházejí na scénu vždy, když se některým palčivým veřejným problémem strká politická hlava do písku.
Jsme ovšem v Česku, takže nejhorší varianta dalšího vývoje je zase ta nejpravděpodobnější – kromě několika sice moderních, ale zoufale nefunkčních a absurdních sociálně inženýrských projektů náš stát nevymyslí vůbec nic. Jen to nic bude stát další hromady veřejných peněz navíc.
Text vyšel jako editorial v novém tištěném Reflexu.
