Chtěl bych poukázat na bizarnost rozhodnutí Ústavního soudu ve věci odmítnutí očkování a na nepřijatelnost „svědomím“ ohrozit děti třeba i smrtelnou nemocí.
Ústavní soud rozhodl, že rodiče mají z důvodů svědomí právo odmítnout očkování vlastního dítěte. Sice jen výjimečně, nemá se to stát plošným zvykem, ale to právo rozhodnutím soudu rodiče mají. Z hlediska formální logiky nedává výrok smysl, podobně jako fráze: „po louce utíkali čtyři bílí vraníci“.
Z pozice svědomí odmítnout očkování dítěte je pečený sněhulák, případně contradictio in adjecto, pokud to někdo rád postaru. Pojďme se na výrok soudu podívat po kouskách.
Nejprve - co je svědomí? Svědomí je vnitřní naladění, které nám znemožňuje účastnit se něčeho špatného, zavrženíhodného a škodlivého, většinou proto, abychom neměli na zlu vinu. Nevezmu si na svědomí, abych ti půjčil v zimě auto s letními pneumatikami.
Svědomí mi nedovolí ukrást trilobita v Barrandově muzeu ve Skryjích. Nevezmu si na svědomí o někom napsat lež, která mu ublíží. Tolik k obsahu pojmu svědomí.
Nyní se podívejme, co je očkování: Účinná ochrana moderní medicíny, která chrání celou populaci před infekčními nemocemi. Dává každému očkovanému dítěti záruku, že nebude trpět řadou vážných infekčních nemocí a že na ně nezemře.
Smysl byl tedy evidentně měl výrok: „nevezmu si na svědomí své dítě neočkovat, nechci mít vinu na jeho onemocnění a smrti“. Nic takového ovšem soud neřekl, takovou kauzu nerozhodoval. Soud rozhodl, že lidé mají právo nemít svědomí na to, aby ochránili své dítě. Že z důvodů vlastního svědomí mohou vystavit svého potomka vyššímu riziku onemocnění a smrti.
Takoví rodiče by ovšem měli být urychleně sociálkou zbaveni způsobilosti k výchově dítěte, protože ohrožovat dítě kvůli vlastním iracionálním bludům se v Česku nesmí, je to nemorální a zcela nepřijatelné.
