Není pochyb, že očkování je báječný výdobytek civilizace. Také je logické, že očkování chrání nejen dotyčného jedince, ale i celou společnost. Zastánci striktně dodržované povinnosti mají dnes navíc další argument: masivní imigraci na kontinent. Lidé přicházející z Blízkého východu a z Afriky si v zavazadlech mohou přinášet do Evropy také své choroby.
Na evropské poměry je však náš stát velmi přísný. Díky tomu je takzvaně „proočkováno“ 95 procent dětí, byť část z nich jen papírově. Zdejší lékaři povinně očkují proti devíti chorobám, jinde na Západě si vystačí s očkováním dobrovolným. A pokud je jako například ve Francii také povinné, pak se očkuje třeba jen třemi vakcínami. Za případné zdravotní následky český stát přitom žádnou odpovědnost nenese. Poslanci loni nesouhlasili ani s návrhem na zavedení individuálních očkovacích plánů pro děti. Přísnost na vzdorné rodiče se zkrátka pořád nosí, stát stále dává přednost represi před individuálním přístupem a vysvětlováním.
Vášně, které kvůli očkování tu a tam vzplanou, jsou normální. My lidé nejsme stroje, nelze nás vtěsnat do jedné škatule. Ústavní soud už sice kdysi uznal, že povinné očkování je v pořádku a smí zůstat i podmínkou pro přijetí dítěte to školky. Ale naštěstí připustil individuální výjimky, jako jsou zdravotní kontraindikace či zmíněné právo na svobodu svědomí, myšlení a náboženského vyznání. Výjimky pak platí i pro případné pokuty.
Člověk může být zapáleným zastáncem očkování, ale moderní stát se nemůže chovat k lidem, k svým občanům, k rodičům jako zupácký generál. Ani když je přesvědčený, že je to pro naše dobro.
