Od „posvátné“ války k prokleté: Jak se z ruských „hledaček hrdinů“ stávají milionářky s modřinami
Ve slovníku současné války se vyskytuje výraz „monetizace smutku“. Ruské ženy posílají své muže do války kvůli penězům, přičemž ani nezáleží na tom, zda se jedná o měsíční plat, nebo o posmrtné výplaty, které dostávají rodiny v případě, že voják na frontě padne. Tato praxe se již stala byznysem a mnoho ruských žen se za téměř pět let války několikrát vdalo a poslalo všechny své manžely do války, čímž se staly milionářkami. Takové „dámy“ se obvykle nazývají černé vdovy.
Existuje však ještě jeden termín, který se do běžného užívání dostal teprve nedávno – „romantizace smutku“. Toto slovní spojení se do běžného užívání dostalo spolu s aktivním využíváním umělé inteligence. Ženy si objednávají písně a videoklipy se zesnulým příbuzným u těch, kdo se zabývají AI nebo tomu alespoň trochu rozumí. Je to docela výnosný byznys, zejména pro obyvatele ruských regionů, někomu se podaří vydělat na tvorbě podobného obsahu až 50 tisíc rublů.
V tomto segmentu jsou obzvláště populární videa, na nichž zesnulý nebo pohřešovaný okupant objímá svou rodinu a po objímání stoupá po schodech do nebe. Někdy se v těchto videích kromě ruského okupanta objevuje také voják z Velké vlastenecké války, který stojí za zády ruského vojáka, položí mu ruku na rameno, a tím jakoby schvaluje, že ruští vojáci pokračují v hrdinském činu svých předků.
Osobně jsem se s takovými videi setkala velmi zřídka, ale podle spisovatelky Maši Rupasové, která od začátku války sleduje dění v četných chatech (nejméně ve čtyřiceti), kde ruské ženy hledají své muže, podobný obsah generovaný umělou inteligencí získává stále větší popularitu.
Myslím si, že mnoho lidí, nejen mě zajímá, co se děje v takových uzavřených skupinách. Mě osobně zajímalo především to, co píšou ruské ženy o Ukrajincích. Podle slov Rupasové byly chaty v prvních letech války plné propagandistických narativů o tom, že na Ukrajině jsou fašisté, nacisté, že ruští chlapci jdou bránit Rusko, že kdyby Rusko nezaútočilo jako první, tak by Ukrajina naopak brzo zaútočila na Rusko. Zkrátka ženy ospravedlňovaly vyslání mužů do války všemi těmi argumenty, které slyšely v televizi.
Spisovatelka popsala několik případů, které názorně demonstrují zvrácenou logiku Rusů. Když například ukrajinské drony začaly útočit na ruská města, některé ženy začaly psát: „Proto muži odešli do války, aby drony nelétaly.“ Nevadí jim přitom, že drony začaly létat v Rusku teprve nedávno, zatímco válka trvá už přes čtyři roky. Další příklad se týká stavebního dělníka, kterého poslali „rekonstruovat“ Mariupol. Když uviděl všechny ty zničené domy a místní obyvatelé mu řekli, že sem nikdo Rusy nevolal, nemohl se smířit s takovou nespravedlností. Vrátil se tedy do Ruska a podepsal smlouvu s ministerstvem obrany. Nevím, o jaké nespravedlnosti uvažoval, a upřímně řečeno to ani nechci vědět.
Podle Rupasové už nikdo v chatech nepíše o vítězství, jak tomu bylo v prvních letech války, ba co víc, v chatech už obviňují ruské velitele spíše než Ukrajince. Důvod je zřejmý: muži vyprávějí ženám, co jejich velitelé provádějí, a ženy to pak vypisují do chatu a narážejí na pochopení, protože týrání vlastních lidí je v ruské armádě normou. Velení už také nemluví o vítězství a ani na něj nemyslí a prostě se snaží co nejvíce vydělat, dokud je to možné.
Velitelé otevřeně vybírají od vojáků peníze a říkají, že pokud nechtějí, aby je poslali na maso, musí zaplatit. Pokud voják souhlasí, zůstává v jistém bezpečí až do další výplaty. Pokud odmítne, hodí ho nahého do jámy, nedávají mu jíst ani pít, bijí ho a všemožně mučí, dokud nesouhlasí. Když však nakonec souhlasí, částka se jako mávnutím kouzelného proutku zvýší. Když už z vojáka není co vzít, prostě ho zabijí. V chatech ženy diskutují o tom, jak vybrat peníze z karty rychleji než velitelé. Existuje mnoho svědectví o tom, jak vojáci volali svým blízkým a říkali, že pokud se jim neozvou, zabijí je jejich vlastní lidé.
Ženy v chatech si stěžují na velení, ministerstvo obrany, poslance, děti poslanců, ale o samotném Putinovi píšou jen zřídka. Možná ze strachu, že je obviní z diskreditace, a možná proto, že prezidenta nepovažují za viníka. Vše podle staré ruské tradice – car je dobrý, ale bojarové jsou špatní. Jen zřídka se Rupasová setkala s tím, že by se někdo odvážil napsat něco špatného o Putinovi. Jako příklad uvedla příspěvek, ve kterém jedna žena napsala: „Dřív si Ukrajinci přáli, aby Putin zemřel, teď si to přejeme my.“
Další žena napsala, že je třeba co nejrychleji vyřešit otázky týkající se výplat, protože brzy dojde ke změně vlády. A zatímco dříve byly chaty plné propagandistických narativů, s postupem války se v nich začala objevovat i videa zahraničních agentů. Jedna žena poslala do chatu video politoložky Jekatěriny Šulmanové, ve kterém říkala, že se v žádném případě nesmí podepisovat smlouva s ministerstvem obrany.
Dalším problémem, s nímž se potýkají ruské ženy, je týrání ze strany okupantů, kteří se vrátili. Podle Rupasové, pokud se žena odvážila o tom napsat, znamená to, že si uvědomuje, že ji brzy zabijí, obvykle však vydrží až do poslední chvíle. Samozřejmě ženy takové informace neposílají do chatu určeného k pátrání, ale do chatů psychologické pomoci. Jakmile se jedna z nich odváží zveřejnit fotografie svého zbitého těla, ostatní se začnou zapojovat do diskuze. I když tvrdí, že se to stalo sousedce, sestře, kamarádce, komukoli, jen ne jim, protože přiznat něco takového je pro ně hanba.
Zpravidla poté, co okupanti zažili utrpení, ponížení a mučení ze strany svých velitelů, začnou po návratu dělat totéž svým manželkám. Například velitelé obalí vojáka potravinovou fólií tak, že vypadá jako kokon, a poté ho začnou bít a všemožně ho týrat. Jedna žena zveřejnila fotografie svého těla pokryté modřinami, na kterém byly kousky potravinářské fólie. Je to úžasný paradox: ženy na chatech hledají své muže, ale zároveň se bojí, že se vrátí.
Co se týče Ukrajinců, ruské ženy se na ně zlobí. Umíte si to představit? Protože vedou nečestnou válku, zabíjejí ruské chlapce pomocí dronů a nechtějí s nimi bojovat tváří v tvář. Podle nich je nečestné to, že ruští chlapci chtěli zabíjet z automatů, zatímco drony je pronásledují po polích. Podle Rupasové platí, že čím déle válka trvá, tím méně času mají ruské ženy na to, aby přemýšlely o cílech, smyslu této války a možnosti vítězství, protože počet ruských obětí roste. Teď chtějí, aby to všechno co nejrychleji skončilo, a otevřeně proklínají válku i ty, kdo ji začali. Jestli chápou, že ji začal Putin, není jasné.
Času na přemýšlení a úvahy o cílech bylo více v prvních letech války, kdy mrtvá těla nepřicházela jako na běžícím pásu. Nyní se okupant dostane na frontu v 5 hodin a v 8 už může být mrtvý. V těchto chatech obvykle probíhá střídání: po pohřbu okupanta žena obvykle opustí chat a připojí se další, jejíž manžel odjel na speciální vojenskou operaci. Podle slov spisovatelky může muž strávit ve válce hodiny, dny nebo měsíce, ale žena může vést byrokratickou válku celé roky, aby získala alespoň nějakou informaci, tělo a výplatu odškodného, zejména pokud jde o pohřešované.
Ruské ženy přitom chtějí všechno a hned – aby byl jejich muž uznán za hrdinu a aby dostaly peníze. Nakonec však narážejí na to, že okupanta nikdo za hrdinu neuzná, že takzvané hrdinství je jen návnada propagandy, aby podepsali smlouvu, a tato návnada fungovala dobře. Pravdou však nakonec je, že ani společnost, ani velení, ani úřady a v zásadě nikdo neuznává okupanty za hrdiny.
Rupasová vyprávěla, že spolužáci se posmívali synovi padlého smluvního vojáka a vysmívali se mu, že je údajně synem hrdiny. Matka chlapce neustále vyvolávala skandály s vedením školy. Ženy v chatech se snaží hájit, že jejich muži jsou hrdinové, a zároveň se ze všech sil brání obviněním ze zištnosti. Trvají na hrdinství svých mužů, protože pro ně je těžké přijmout, že zahynuli zbytečně nebo že vše, co prožili, nemělo žádný smysl.
Zároveň ženy chtějí získat finanční odškodnění a snaží se to podat tak, aby to nevypadalo jako prodej vlastního manžela. Nazývají to vděčností státu za to, že jejich manžel splnil svou povinnost vůči vlasti. Proto se snaží přesvědčit sebe i okolí, že jejich muži bránili vlast – před kým, to není jasné, možná před zdravým rozumem. Rupasová uvedla, že se nyní vyzná ve všech typech automobilů značky Lada, protože ženy si za peníze určené pro zemřelého manžela často kupují právě vozy této značky.
V chatech se ženy dělí na manželky smluvních vojáků a manželky mobilizovaných. A právě manželky mobilizovaných často obviňují manželky smluvních vojáků z chamtivosti. Mimochodem manželky mobilizovaných nemají nic proti nové mobilizaci, protože doufají, že se pak jejich muži vrátí a místo nich odjedou jiní.
Všimněte si, že nepíšou o ukončení války, ale o tom, aby se jejich chlapci vrátili a místo nich odjeli jiní. Přitom navzdory názoru, že smlouvy nejčastěji podepisovali muži z chudých a početných rodin, hrdiny se chtěli stát právě muži z běžných rodin se středním příjmem. Někteří šli do války kvůli zážitkům, protože se nadchli filmy o Velké vlastenecké válce. Rupasová poznamenala, že témata druhé světové války a speciální vojenské operace jdou ruku v ruce, a to tak pevně, že podle příspěvků v chatech je někdy dokonce těžké pochopit, zda si vůbec uvědomují, že teď není druhá světová válka. V každém případě se však podle příspěvků válka změnila z posvátné na prokletou.
Nikdo nečeká vítězství, nikdo nechápe smysl a Azovské moře už není potřeba. Jedna žena napsala o vítězství, že jak Charkov, tak Černihiv budou součástí Ruska, na což jí odpověděli: „Jestli chceš Charkov, tak tam pošli svého manžela.“ Nikdo už si nedělá iluze, včetně mnoha z nás. Pamatuji si, jak se říkalo, že Rusové začnou křičet a budou chtít válku zastavit, až se začnou vracet rakve do vlasti, ale ukázalo se, že tomu tak není. Začali křičet, když se zintenzivnily údery na Rusko, ale myslím si, že ruské ženy budou plakat ještě víc, až se jejich muži vrátí. Jedny budou plakat u rakví, jiné kvůli bití. A nevím, koho bude v Rusku víc, jestli vdov, nebo vdovců.
