5 kapitol ze života Václava Havla: Polibek pro redaktorku i pivo v trenkách

Úvod

Jaké jsou tedy skuliny při hodnocení Václava Havla?

Úzký pohled jen přes to, co udělal dobře a co špatně jako československý a český prezident, by byl zjednodušující. A u výročí jeho nedožitých devadesátin i notně nezajímavý. Podívejme se proto na něj osobněji, nediplomaticky.

Předně – Havel byl naprostý úkaz. Byl to nespoutaný a nestandardní prezident. Někdy to byla dokonce neřízená střela, která přicházela s roztodivnými nápady. Jeho spolupracovníci ho za to někdy chválili, jindy z toho byli na prášky. A prášky byly někdy skutečně potřeba. Zejména ráno. Když například jednou přijel do Francie, jeho ochranka s sebou přivezla i celý kufr alkoholu. A tento kufr se rozhodně nevezl zpátky plný.

Nebo v dubnu 1995 seděl jen v trenýrkách v opulentním MacArthur Suite (to je místo, kde před druhou světovou válkou žil legendární americký generál Douglas MacArthur s rodinou) v hotelu Manila na Filipínách. V ruce držel pivo a rozmlouval s členem své delegace. I takovým byl prezidentem.

Když s Havlem dělali autoři tohoto textu bilanční rozhovor v roce 2006, tak se chtěl sejít v pražské restauraci Na Ořechovce, protože bydlel nedaleko. Interview trvalo dvě hodiny, pili jsme bílé víno a exprezident byl evidentně v dobrém rozmaru. Až takovém, že se při rozloučení snažil políbit kolegyni. Dělal to takovým trochu neohrabaným a rozpačitým způsobem, což bylo pro něj typické.

Kdybychom ale hodnotili Havla jen podle podobných historek, nedostali bychom se k tomu, co na něm bylo naprosto podstatné – že byl symbolem porevolučních změn v Československu a pak v Česku a že v naší nedlouhé historii nezávislého státu existuje jen několik lidí, které si svět pamatuje.

Kapitola první

Václav Havel je prakticky jediným českým politikem, kterého i dnes poměrně často citují zahraniční média nebo jiní politici. Většinou se neodkazují na jeho politická rozhodnutí, ale na jeho esejistické či dramatické dílo či některé výrazné projevy.