Salcburské Alpy: Tak blízko, že se tu cítíte jako doma

Wagrain-Kleinarl je jednou z nejrozmanitějších lyžařských oblastí v Alpách. Najdete tady náročné trasy Světového poháru, mírné, široké rodinné sjezdovky, nejmodernější vleky i mezinárodně proslulé freestylové a freeridové tratě.

Wagrain-Kleinarl je jednou z nejrozmanitějších lyžařských oblastí v Alpách. Najdete tady náročné trasy Světového poháru, mírné, široké rodinné sjezdovky, nejmodernější vleky i mezinárodně proslulé freestylové a freeridové tratě. • Zdroj: Miriam Lottes

Středisko Wagrain Kleinarl
Kleinarl, malý a milý
2 Fotogalerie
Kateřina Kadlecová
Diskuze (0)

Čtěte Reflex v Googlu přednostně

Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.

Preferujte nás Sledujte nás
  • Do Wagrain-Kleinarl je to z Prahy autem necelých šest hodin. Malé údolí v Salcburských Alpách s dřevěnými sruby a muškáty za okny působí spíš jako horská vesnice než lyžařský resort.
  • V lednu jsou tu sjezdovky skoro prázdné. Malé děti často dostanou instruktora, a do šesti let jezdí lanovkou zadarmo.
  • Nejvíc si ale zapamatujete jídlo. V penzionu Lärchenhof se vůbec nesmaží a horská restaurace Lumberjack vaří ze zeleniny z vlastních skleníků.

Wagrain-Kleinarl. Oblast v srdci salcburských, tedy těch nám nejbližších Alp, kousek od populárního letoviska St. Johann am Pongau. Jenže tady je to ještě útulnější, domáčtější, důvěrnější. Typické dřevěné sruby, muškáty za oknem, hosté za plnými stoly… Ať už údolní stanici lanovky s poetickým názvem Flying Mozart využijete jako základnu pro celodenní lyžovačku, nebo vás v létě popoveze na vrcholové túry či na kolo, vězte, že v téhle oblasti se skvěle zregenerujete v saunách a bazénech, zasportujete si a výtečně se tu najíte.

Na místě jste autem z Prahy za méně než šest hodin; i proto Salcbursko volíme my Češi k zimním i letním dovoleným nejčastěji ze všech rakouských spolkových zemí. Přes třicet procent Čechů směřujících v zimě k našim jižním sousedům končí v Salcbursku, dalších 27 % zakotví v Tyrolsku, kolem 14 % zamíří do Korutan a stejný podíl do Štýrska. Pět zbylých regionů včetně Vídně se podělí o zbytek. 

Vjezd do údolí Kleinarl je asi 55 km jižně od regionální metropole Salcburku. Zhruba dvacetikilometrové údolí se táhne od Wagrainu na jih až k Radstadtským Taurám. Ubytovací možnosti v místních vesnicích jsou skvělé. Kleinarl má necelých devět set obyvatel, ale lůžkové kapacity toto číslo výrazně převyšují a mnohá ubytovací zařízení mají mezinárodně uznávaný certifikát Green Destinations, splnila tedy přísná kritéria pro ubytování ekologicky šetrné. 

Naše skupinka přátel zaplnila osm z deseti hostinských pokojů penzionu Lärchenhof, který je čtyřhvězdičkový, ovšem na Tripadvisoru, Googlu i Bookingu má nekompromisních pět hvězd a skvělé recenze. Tento Modřínový dvůr, jak zní překlad názvu do češtiny, vlastní nadšená zahradnice a výtečná kuchařka Claudia Bernhoferová-Weissová, o níž ještě bude řeč. Nejdřív nás ovšem čeká projížďka koňským spřežením z kleinarlského statku Bauernhof Viehhof k jezeru Jägersee, které je momentálně pod tlustou vrstvou ledu. Škoda, že nemáme brusle!

Na druhou stranu, kočí nás v průběhu cesty napájel výtečným jablečným šnapsem vlastní výroby do takové míry, že bude nejlepší udělat si kolem jezera svižné čtvrthodinové kolečko a trochu se pokoulovat. Jagatee, tedy místní grog vyrobený typicky z černého čaje, rumu a Obstleru čili ovocné pálenky, a hovězí vývar v hospůdce na břehu naše žaludky připraví na Claudiiny pozdější kulinářské orgie.

Servírované večeře se v Lärchenhofu podávají v zámeckém stylu a výběr pokrmů tomu odpovídá: dýňový krém s lanýži, carpaccio ze sivena, jelení gulášek se žemlovými knedlíky, povidlový knedlíček s perníkovou pracharandou jako dezert, vše v noblesním doprovodu příslušných vín z Rakouska a Itálie. Nazítří si po kalorické náloži musíme dát na sjezdovce do těla.

Lyžovačka jako fík

Popis snídaňového švédského stolu plného lokálních delikates nyní musí stranou, neboť u údolní stanice Flying Mozart ve Wagrainu nás čeká začátek dobrodružství. Je deset pod nulou, doplníme tedy vybavení o pár desítek metrů níž, v místní půjčovně Sport Factory, a vyjíždíme gondolou na vrchol areálu. V této části populárního sjezdařského regionu Ski Amadé mají takovou legrácku – jmenuje se 12 Peaks Trophy, tedy pomyslný Pohár dvanácti vrcholů, a challenge spočívá v tom, že si projedete celých 46 kilometrů místních sjezdovek, vystřídáte třicet lanovek a jedenadvacet sjezdů a shlédnete do údolí ze všech dvanácti vršků v čele s nejvyšším „kamzičím vrchem“ Gamskogel (2188 m. n. v.). To vše za jediný den, přesněji do nějaké čtvrté odpolední, kdy vám začnou zavírat vleky.

Máte k dispozici hezkou mapičku v papírové i pdf verzi, přehledný doporučený itinerář, abyste věděli, kdy kde na co přestoupit… A pak si uvědomíte, že byste museli moc přemýšlet a přejíždět, a tak se na nějakou 12 Peaks Trophy prostě vykašlete a jedete si to svoje. 

V lednu bývají sjezdovky příjemně prázdné, zdá se tedy rozumné vydat se co nejdříve na ty nejnáročnější, černé. Závěje čerstvého prašanu jízdu trochu zpomalí, ledové plotny nikde, lidé jakbysmet. Z vleku sledujeme dětské cvičné sjezdovky s trpaslíčky a jejich instruktory. Tenhle relativně nízko položený region je vůči rodinám s malými dětmi velmi přátelský, drobečkové často dostanou instruktora hovořícího jejich mateřštinou a z kouzelných koberců a malých vleků se rychle přesouvají na delší, modré sjezdovky. Děti do šesti let tu mimochodem jezdí lanovkou zdarma. 

S jejich o něco staršími sourozenci zajeďte kousek dál do areálu Schuttleberg Flachauwinkl-Kleinarl, kde můžou malí lyžaři na širokých svazích prozkoumat devatenáct stanovišť s obřími plyšáky Crazy Dolls. Rodinná sjezdovka je dlouhá celkem 19 km. Vyzvednete si účastnickou kartičku v pokladně v Kleinarlu nebo Flachauwinklu, na každé stanici si kartu necháte označit a ti, kteří projedou všechna stanoviště, dostanou u pokladny odměnu. 

Komfortní, mnohde vyhřívané sedačky střídají uzavřené vejčité gondoly, všechno plynule šlape, sportovní vypětí nepřerušují ani fronty, ani závady vleku. Až pak hlad. Nesmírně oblíbená je mezi místními i turisty prosklená horská restaurace Starchen Stadl ve Wagrainu, pod vrcholkem Grafenbergu. Její sluneční terasa je momentálně pod sněhem, ale uvnitř je příjemně. Jídlo je vydatné jako snad všude v rakouských horách, porce velké, a ještě nás milé servírky zvou na večírek Àpres Ski s dýdžejem a bůhvíčím. 

Jenže my po odpoledním lyžování až do zavíračky zatoužíme po našem dočasném domově. Už včera jsme si totiž v suterénu Lärchenhofu prohlédli saunu, bez které si neumíme lyžování představit. Jediná prostorná finská, s pěknou odpočívárnou a ledovou sprchou. Ochlazovací bazének tu nevedou – v létě poslouží momentálně vypuštěný venkovní bazén, teď v zimě bereme zavděk závějemi. Děláme ve sněhu pod balkony našich pokojů andělíčky, válíme sudy a svaly namožené z první sjezdovací směny zažívají euforii.   

Něco o Modřínovém dvoře

Vřelá náruč hotelu Lärchenhof nás uhranula natolik, že vám o něm musím napsat víc. Byl vybudován v sedmdesátých letech za účelem podnikové rekreace vídeňských energetiků a jeho majitelka Claudia Bernhoferová-Weissová se narodila a vyrostla ve zhruba dvacet kilometrů vzdáleném Altenmarktu. Koupila penzion od německé rodiny, které v podnikání pšenka nekvetla, a vše postupně zrenovovala, ale ducha hotelu se snažila zachovat. Na vrcholu sezony, tedy o Vánocích a na Nový rok, tu včetně Claudie pracuje až dvanáct lidí, většina na částečný úvazek; mimo sezonu se to prý dá zvládnout i ve čtyřech. Na chodbách se zdravíme se dvěma bratry z Nepálu, kteří sem už léta dojíždějí z Asie na zimní a letní sezonu.

Přes léto je pak potřeba zahradník – penzion má velkou zahradu, která po celý rok zásobuje kuchyň, neboť Claudia si potrpí na ekologickou produkci a hospodářskou soběstačnost. V luxusní hotelové restauraci se nají až 32 lidí naráz a všichni jsou zvyklí na čerstvé pečivo, na sklenku domácího zázvorového životabudiče po ránu a na maso a ryby ze spřátelených farem z okolí. 

„Raději do regionu Pongau nejezděte v dubnu – není tu ještě co dělat, svahy jsou bahnité a celkem často prší,“ varuje Claudia s tím, že tou dobou raději na dva měsíce zavře. Podobnou udržovací přestávku si její hotel dává v listopadu. Vrcholem zimní sezony je celý únor, kdy se sem sjíždějí rodiny na jarní prázdniny, a v létě období od půli července do poloviny srpna.

Jako jediný hotel v okolí má Lärchenhof víc rakouských než německých hostí; Češi se drží v závěsu na třetím místě, pak Nizozemci, Belgičané, Poláci, v létě Italové. „Podmínkou je, aby byli nastaveni podobně jako já – lidé, kteří se rádi cpou smaženým jídlem a touží po hranolkách, tu ostrouhají,“ říká Claudia. V její kuchyni fritovací hrnce nenajdete, jednoduše vůbec nesmaží. „Užijí si to tu lidé, kteří mají rádi ticho, klid, kvalitní gastronomii a skvělou saunu.“ A spoustu knížek, kterých jsou hotelové chodby plné a jež tak podtrhují rodinný ráz.

Na gáblíku u dřevorubce

Následující dny trávíme opět na sjezdovce, ale tak trochu i v michelinské restauraci. Protože k ničemu jinému kvality kleinarlské Alpine Food Hall Lumberjack, což znamená anglicky dřevorubec, přirovnat nelze. Zapomeňte na klobásy, smažáky, párky v rohlíku a mastný hrancle – tady vám naservírují domácí ravioli pokryté praženými semínky a jedlými květy z okolních luk, dvanáct druhů salátů, žebírka v medu, roastbeef, pekáč císařského trhance s borůvkami a jablečnou přesnídávkou a desítky dalších, dokonale vychucených pokrmů. Jako téměř všude najdeme i tady českou obsluhu – dobrodružka Karolína z Plzně tu odkroutí už tři sezony.

„Před čtyřmi lety jsem tu byla na dovolené a jako vegetariánka jsem si v Lumberjackovi fantasticky pochutnala,“ směje se dívka s písmeny T-O-F-U vytetovanými na prstech. „Takže mi Karolína poslala životopis s tím, že jí naše regionální a bio kuchyně moc chutná – jak bych mohla takového člověka nepřijmout?“ směje se majitelka a místní rodačka Maria Schmidtová‑Harmlová s tím, že s sebou minulou sezonu Karolína dovezla i velmi schopnou kamarádku. A přidává pár čísel: „Postavili jsme tuhle chatu před osmi lety, její kapacita je šest set lidí a mezi jedenáctou a třetí hodinou dokážeme připravit přes dva tisíce obědů!“ 

Mariina rodina v okolí vlastní pár lanovek a horských chat, takže si paní domu mohla dovolit pojmout Lumberjacka velkolepě. Mají tu několik „vnitřních stánků“ s nápisy jako „Veggie kitchen“ a „Meat Boutique“; můžete si objednat třeba pizzu, polévky a saláty, těstoviny, zmrzlinu… Místní vyvýšené záhony a spousty skleníků se zeleninou a bylinkami, momentálně spící ve sněhové náruči, vypadají jako rýžové plantáže někde ve Vietnamu.

Zanechaly nám na památku nakládané okurky a cibulky, vykvašené papričky… I v zimě jsou pokrmy a čaje pestré, plné barevných květů. Maria dobře zná naši bytnou Claudii, mají toho přece tolik společného… Obě milují zahradničení i vaření a razí filozofii, že u společného jídla mají lidé vědět, co a odkud jedí: „Nikdy bych nepoložila na stůl kuře z drůbežárny nebo z velkovepřína!“

V létě mají patnáct a v zimě čtyřicet zaměstnanců ze všech koutů světa, momentálně z osmnácti zemí. Stejně jako u Claudie pracují i v Lumberjackovi chlapi z Nepálu, šerpové, kteří si sem v mimosezoně odskočí z Himálaje – sezony tady a tam se příhodně střídají. Třeba Nawang tu pracuje od sezony 21/22, už od roku 2009 ovšem zajíždí do Rakouska, kdy začínal v horské chatě na úpatí Grossglockneru. V Lumberjackovi má další dva nepálské kamarády, Felixe a Rameše, a všichni si pracovní prostředí tady nahoře i sousedskou a vlídnou atmosféru tam dole, pod sjezdovkou, náramně pochvalují.

Sáně, skútry, sněžnice

Nejsme úplně skialpoví lidé a běžkařů zrovna v tomhle regionu mnoho nenajdete, pro ty je vhodnější třeba štýrský Ramsau na úpatí Dachsteinu. Nabídku, že nás místní hodí na skútru na Kleinarler Hütte a po svačince – oblíbené obložené prkénko Brettljause – můžeme sjet nějakých sedm a půl kilometru dolů na sáňkách, ovšem nelze odmítnout… 

Na parkovišti Hirschleiten pod sáňkařskou drahou, kde se rezervuje „Rodeltaxi“, tedy zmíněný chlapík se skútrem, je dřevěná budka. Nejsou v ní toalety, jak by jeden čekal, ale slepice, které patří statku výše. Během letních měsíců slípky běhají po přilehlém dětském hřišti. Tuhle domáckost tu najdete všude. I nahoře v osmdesát let staré, ovšem precizně zrenovované horské chatě, kde nám hřeje nohy měkký příslušník nějakého obřího psího plemene. Okny koukáme ven na skialpinisty a turisty se sněžnicemi, kteří v mrazivém dni pochodují na blízký vrcholek, na hřebenovku… A pak už svištíme na sáních vypůjčených z Kleinarler Hütte dolů, různými trasami, sraz u slepiček a u auta. 

I proto tak rádi jezdíme do Rakouska. Že se tu i po víc než sto letech od zániku monarchie cítíme tak nějak jako na prázdninách u babičky.

Začít diskuzi

Články z jiných titulů