„Moje máma přijde,“ opakovaly holky v dětském domově. Beata Parkanová na tom postavila hru o Čerepkové

Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- V divadle Viola má ve čtvrtek premiéru inscenace Moje máma přijde, kterou Beata Parkanová postavila na 23 básních Vladimíry Čerepkové. Název vzešel ze vzpomínky na dětský domov, kde holky každou neděli čekaly na matky, které nepřišly.
- V příběhu Čerepkové Parkanová poznává vlastní zranění. Vyrůstala s psychiatricky nemocnou matkou a u prarodičů, kteří ji vždycky zase vrátili, a dodnes má pocit, že nic hezkého netrvá.
- Do vedení Violy šla i proto, že na film čeká pět až sedm let. Její snímek Medvědi padl těsně před natáčením, když se ho nepodařilo dofinancovat.
Filmařka, divadelnice a spisovatelka BEATA PARKANOVÁ (41), mimo jiné autorka oceňovaných snímků Slovo a Světýlka, je od loňska i uměleckou ředitelkou pražského divadla Viola. Ve čtvrtek 19. listopadu v něm má premiéru její inscenace Moje máma přijde, která vychází z básní a textů Vladimíry Čerepkové (1946–2013), jejíž život a tvorbu zásadně poznamenal bolestný a nenaplněný vztah s matkou.
Co znamená, že Moje máma přijde z poezie Vladimíry Čerepkové „vychází“?
Věděla jsem, že nechci dělat poetické pásmo básniček. Mě by to nezajímalo. Dlouho pro mě proto bylo tématem, jestli najdu způsob, jak o Vladimíře vyprávět. Její příběh a texty jsem znala už roky, ale potřebujete vědět, proč a jak je zpracovat.
Básniček napsala strašně moc a já mám ve fázi příprav vždycky pocit, že musím poznat a prozkoumat všechno, co je k danému tématu k dispozici. Seznámila jsem se proto s Vladimířiným partnerem Pierrem, který mi umožnil načíst i všechny texty z její pozůstalosti. Ve výsledku ve hře používám třiadvacet básní. Jsou pro mě stavebními kameny tématu, které jsem si z jejího života vytáhla, příběhu, který chci vyprávět.
Jakým způsobem jste to téma vytáhla?
Fázi, kdy nevím, kudy do látky proniknout, mám u každé svojí práce. Tak se při ní aspoň různě vzdělávám. V rámci vzdělávání jsem se takhle sešla s paní Michaelou Stoilovou, která byla se svým manželem Viktorem Vladimířinými blízkými přáteli – nad rámec toho, že vydali její básně.
A Michaela mi vyprávěla, že když se Vladimíra po revoluci vracela do Česka, nechtěla se vídat se svojí matkou ani jí později chodit na hrob, ale chtěla navštívit dětský domov, ve kterém kdysi strávila nejvíc času. A Stoilovým v něm vyprávěla, že v neděli býval návštěvní den – a to, že se holky odpoledne sesedly všechny k jedné na postel a opakovaly: „Moje máma přijde, moje máma přijde, moje máma přijde.“ A čekaly. A já jsem najednou věděla, že k té látce mám klíč a rovnou i název. Najednou v tom materiálu, ke kterému se snažíte přistoupit, něco puklo: pocit věčného čekání na naplněný vztah s nejbližším člověkem.
Dětství s pocitem, že jsem půjčovaná
O Čerepkové jste řekla, že je pro vás „ženou, jejíž hluboká zranění a nenasycené touhy rozpoznáváte i u sebe“ a že pro vás „byly klíčem, jak a proč vytvořit tu hru“.
Já si část jejího příběhu interpretuju tak, že jako někdo, kdo neznal svého otce a koho vlastní matka dávala do dětských domovů a jasně ho nechtěla, musela trpět zuřivou nenasyceností pocitu blízkosti, bezpečí, banálně řečeno pocitu být milovaná někým, co nejlíp to jde.
A že když v sobě jednou tuhle průrvu máte, snažíte se ji celý život něčím zaplácnout a jde to opravdu špatně. Myslím, že tenhle pocit znám. Další témata s ní spojená, jako je alkohol, drogy nebo nevázaná sexualita, už nevnímám jako tak vypovídající, jsou to pro mě jen způsoby, jakými se ona snaží zasytit něco, co v ní zasytit nejde.
Narodila jsem se do už docela nefungujícího manželství dvěma komplikovaným lidem, kteří měli sami se sebou dost co do činění. Máma byla od mého útlého věku psychiatricky nemocná. Situaci trochu zachraňovali babička s dědou, rodiče z máminy strany, kteří si mě k sobě brali. V něčem mi tím zachránili život: zažila jsem tak aspoň u někoho rodinu a nějaký vztah.
Ale zase mě vraceli zpátky, takže jsem mívala strašlivý pocit, že jsem půjčovaná, že to hezké je vždycky jenom na chvíli. Můj celoživotní pocit je, že když s někým zažívám něco hezkého, že to neplatí; vždycky jsem očekávala, kdy to skončí. A nemám v sobě od dětství zažitý pocit bezpečného, blízkého, láskyplného přimknutí k někomu. Takže ten pocit zuřivé nenasycenosti dokážu u Vladimíry chápat.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!


















